NEW YORK / PRAHA „Teď už je to jiné, ale něco zůstalo. Nenávist, nebo přinejmenším velké antipatie tam jsou. Ze strany Rusů určitě,“ řekl pro LN Jaroslav Holík, legendární hokejista, jeden z hrdinů někdejších památných bitev s výrazným politickým pozadím.
Bít se až do zemdlení. To bylo jeho hokejovým krédem. Kdo chtěl, viděl tuto vlastnost zejména při utkáních se Sověty. A chtěli všichni. Nebo skoro všichni.
„My hráči jsme ty zápasy brali prestižně, ale naše síla spočívala ještě v něčem jiném – s Rusákama jsme se bili hlavně kvůli lidem. Národ chtěl vítězství nad nimi ze všeho nejvíc. Pořád se psalo, že mají všechno nejlepší, chtěli jsme dokázat opak,“ přibližuje 67letý bývalý útočník a trenér, uznávaný bojovník, který strhával ostatní.
Bil se už před okupací Mnozí považují za zlom v chápání soubojů s týmem SSSR okupaci z roku 1968, on to ale vyvrací.
„U mě to bylo stejné už před srpnem, odmalička mě doma vychovávali k tomu, že komunismus je neřád. Ale asi je pravda, že po okupaci se ještě víc hodilo dávat jim najevo, že udělali něco hodně unfair. A myslím, že Rusy to psychicky rozhodilo, hráči nevěděli, co nám mají říct,“ vzpomíná někdejší miláček národa, který proslul i svými bitkami například s obrovitým bekem Ragulinem. „Já navíc strašně nerad prohrával,“ dodává.
Jeho první rvačka s Ragulinem se váže k mistrovství světa v roce 1967. „Tím jsem přišel o olympiádu v Grenoblu 1968. Tvrdili, že nemám formu, ale dobře vím, že to bylo kvůli Ragulinovi. Soudruzi se báli, že zase něco provedu. Mně ale Rusáci pili krev hlavně proto, že byli dobří,“ přiznává Holík, který se později dostal s Ragulinem do křížku ještě několikrát.
Olympijský turnaj sleduje v New Yorku, kde je na návštěvě u syna Roberta, který loni uzavřel kariéru. „V Kanadě, kolébce hokeje, je to asi jiné, ale tady se na obrazovce víc probírá NHL, byť už má pár dní pauzu,“ konstatuje.
Vítězství českého týmu nad Slovenskem přivítal, ale zůstává zdrženlivý. „Ta výhra je pěkná, dobrá i pro pohodu v týmu, ale víc v tom nehledám. O úspěchu a neúspěchu rozhodne jediný zápas – čtvrtfinále. Tam o něco půjde,“ přemítá.
Někdejší politický náboj se ze soubojů Čechů s Rusy po roce 1989 vytratil, podle Holíka se však v těchto utkáních objevuje nové napětí.
„Souhlasím s Tomášem Rolinkem a dalšími hráči z KHL, že je tam ruští hokejisté nevidí rádi, protože jim berou chleba. Někdy je to až nenávist, přinejmenším velká antipatie. Mě teda KHL moc nebere, je to takový přívěsek k NHL. Často do ní chodí hráči, kteří nechtějí dřít, ale jsou tam peníze, oproti NHL se v Rusku hodně ušetří na daních. Takže kromě tradiční prestižní bitvy se znovu objevuje něco navíc, tenhle náboj by už zítřejší zápas mít mohl. Může to být docela mazec. Oni jsou dobří, ale to my chceme být taky. Když se kluci semknou jako v Naganu, můžou se dostat vysoko,“ má jasno.
***
Porazte Rusáky Z památných bitev s týmem SSSR Slavná únorová výhra 5:4 v rámci olympijského turnaje v Grenoblu v roce 1968 byla považována za součást tehdejšího pražského jara a atmosféry uvolňování ze sovětského jha. Co na tom, že tým skončil „až“ druhý. Zřejmě největší ohlas měla dvě vítězství čs. týmu nad Sověty na MS ve Stockholmu v roce 1969. Výsledky 2:0 a 4:3 bral celý svět jako pomstu za okupaci v srpnu 1968, hokejisté tím splnili vůli národa a nic nevadilo, že v konečném účtu skončili až třetí. Při zmíněných výhrách čs. hráči nepodali „Rusákům“ ruku, což ale televize v Praze střihla. Proto si při druhém utkání Jaroslav Holík, Jiřík, Golonka, Havel a Černík přelepili hvězdičku u lva na dresu izolační páskou, což už utajeno nezůstalo. Národ byl nadšený, ale hráči na to pak různě dopláceli. Slavná byla i další vítězství z dob normalizace, třeba na MS v Praze 1972 (3:2), Katovicích 1976 (3:2) a Vídni 1977 (4:3). Čs. tým pokaždé získal titul.
