Dvě dospívající sestry se pokoušejí kontaktovat matku, která od nich odešla. Podivín provozuje chátrající kino, kam už nikdo nechodí. A stopující lidé z celého Polska. Takové byly náměty některých polských dokumentů, jež soutěžily na letošním, již padesátém ročníku festivalu v Krakově. Spojuje je tendence společná tamní dokumentaristice jako takové: empatie k protagonistům, úcta k člověku a sociální tematika.
Nové polské dokumenty si nacházejí cestu i k českému divákovi. Například vynikající Chemo získalo letos cenu za nejlepší režii na tuzemském festivalu Jeden svět. Pawel Lozinski ve svém filmu dokázal sestavit mozaiku lidí docházejících na chemoterapii s obdivuhodnou citlivostí a beze špetky patosu. Marcin Janos Krawczyk se zase v Šesti týdnech (cena Silver Eye filmového trhu East Silver, udělená loni na přehlídce v Jihlavě) podobně nesentimentálně, ale přitom s autorskou něhou zaměřuje na téma adopce novorozenců.
Oněm sestrám se ve filmu Poza zasiegiem (Nedostupná) věnuje Jakub Stożek. Šestnáctiletá Klaudie a osmnáctka Karolína se chovají jako úplně normální holky svého věku, přesto jako by v sobě nesly stopy předčasné dospělosti, jako by kvůli absenci matky zestárly rychleji, dřív. Ukazovat, jak se upínají k naději, že o ně matka stojí, přestože divákovi je jasné, že jí jsou lhostejné, by v méně zručných rukou sklouzlo k lacinému dojímání, Stożek se mu však důsledně vyhýbá. Konec je otevřený, ale jednu pravděpodobnost hraničící s jistotou nabízí: tyhle dívky jednou budou lepšími matkami, než byla ta jejich. Snímek v Krakově získal Zlatého draka za nejlepší film v mezinárodní soutěži krátkých filmů a čestné uznání v domácí soutěži.
Podivín Dariusz je hrdinou titulu Seans w kinie Tatry (Promítání v kině Tatry). Jediný zaměstnanec starého biografu v Lodži žije jako starý mládenec se svými dvěma psy, do vývařovny pro nemajetné chodí zápasit s flákotami masa plastovou lžící, a že na projekce většinou nepřijdou ani dva lidé, aby vůbec promítal, mu starosti nedělá. Přestože by bylo snadné tohohle polského „Mr. Beana“ ironizovat či zesměšnit, režisér Igor Chojna se mu věnuje s respektem. I tak se divák směje od začátku do konce, není to však smích zákeřný a povýšený. Například etuda s venčením psů je čirá groteska. Podobným hrdinům se s podobným přístupem v Čechách věnuje Lukáš Kokeš, autor například půvabného portrétu 59 / 184 / 84. Chojna si z Krakova odvezl Stříbrného lajkoníka za nejlepší polský dokument.
W drodze (Na cestě) pak stojí na jednoduchém nápadu: režisér Leszek Dawid si na palubní desku svého auta namontoval kameru a natáčel stopaře ze silniček po celé zemi. Etnograficky laděný film hřeje jemným humorem jako z Passerova Intimního osvětlení a podobnou láskou k „malým“ lidem. Co člověk, to osud – a Dawidův film je za pomoci brilantního střihu skládá do pečlivě promyšleného tvaru.
Z Krakova neodjeli s prázdnou ani zástupci české a slovenské kinematografie. Osadné má čestné uznání v mezinárodní soutěži dokumentů; Marko Škop v něm k obyvatelům titulní rusínské vesničky přistupuje podobně citlivě jako jeho polští kolegové. Naopak Jan Gogola ml. (cena FIPRESCI za film Mám ráda svůj nudný život) vychází z úplně protilehlé pozice a vyznává intelektualizovanou, filozofující metodu Karla Vachka, která protagonisty používá k vyjádření abstraktních konceptů.
