29. března 2018 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Pomlázka #MeToo. Co na ojedinělý zvyk na Velikonoce říkají Češky a Češi?

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 22Diskuse
Pomlázky. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Pomlázky. | foto: ČTK

PRAHA Velikonoční vyplácení žen vrbovými proutky existuje v podstatě jen na českém území. Proč tomu tak je a jaký vztah mají k této tradici Češky a Češi? Zvoní jí hrana?

Když jsem minulý týden provázela po Praze švýcarské přátele, všimli si na velikonočním trhu pomlázek složených v proutěném koši. S pobavením je ukázali své jednadvacetileté dceři Joelle, studentce medicíny: „Podívej, to je ten bič na ženy, jak jsme ti o něm povídali.“ Mí přátelé v Česku kdysi žili, jejich dcera se tu narodila a pomlázka jim zůstala v paměti jako jedna z bizarností, jimiž se vyznačovalo Česko konce 90. let. Použili pro ni slovo Peitsche, bič, protože podobná tradice u nich neexistuje.

Je málo českých tradic, které se cizincům vysvětlují tak těžko jako tato. Zvlášť v době, kdy se západní svět potýká s vlnou svědectví žen, které se pod hashtagem #MeToo svěřují na sociálních sítích se vzpomínkami na fyzické a psychické násilí ze strany mužů. Aniž bychom chtěli pomlázku přirovnávat ke znásilnění, do kategorie fyzického násilí se v řadě případů vejde celkem dobře. A ostřeji než kde jinde se na ní dá ukázat, jak tenká je linie mezi vítaným a nevítaným tělesným kontaktem.

S pomlázkou má nějakou zkušenost asi každá žena v České republice – ať už žije na vesnici, nebo ve městě. Někdy jsou to vzpomínky hezké. Například sexuoložka Laura Janáčková má tradici pomlázky ráda. Plete je každým rokem i se svými syny.

Velikonoční trhy v Ostravě.
Skanzen Zubrnice na Ústecku pořádal velikonoční trhy s kulturním programem.

„Popravdě jsem dost citlivá na situace, když se muž chová k ženě nadřazeně, ponižuje ji, neřkuli využívá své fyzické převahy. Ale pomlázku nevnímám v žádném případě jako násilí mužů. Možná je to dáno generačně, výchovou nebo jsem nenarazila na koledníka sadistu,“ říká.

Velikonoce prožívá Janáčková v jižních Čechách, a pokud může soudit ze své zkušenosti, není třeba tradici pomlázky nijak přehodnocovat. Za důležité považuje i to, že pomlázka může být „jako v minulosti i v dnešní době mimo jiné příležitostí, jak se odpoutat od virtuální reality a potkat se s vrstevníky“.

I Eva Svobodová z iniciativy Čtvrtá vlna má na Velikonoce svého dětství hezké vzpomínky. „Pocházím z vesnice ze Sudet a tam jsou tradice naprosto přetrhané. I když jsem Velikonoce v dětství měla moc ráda, vždycky mě štvalo, že kluci mají spousty sladkostí, a já dostanu jen přes zadek. Jeden rok jsem se proto rozhodla, že půjdu s kluky. Udělala jsem si pomlázku a měla také koledu,“ vzpomíná.

Dnes je Svobodové tato tradice „bytostně nepříjemná“. „Necítím nutnost někomu vysvětlovat, proč to nechci, a hledat pro to argumenty. Podle hesla my body, my choice – já rozhoduji o tom, jestli stojím o to, být ,vyšupaná‘. Takže jestli tradice, tak jedině konsenzuálně. Což se často neděje,“ konstatuje.

Pletení pomlázky.

Pletení pomlázky.

Že mají s tímto zvykem nepříjemné představy spojené ženy, asi nikoho nepřekvapí. Komfortně se však při vykonávání tradice necítí ani mnozí muži.

„Spoustě mužů je role mlátiče bytostně nepříjemná, stejně jako nám ta naše. Třeba můj starší bratr se v roli suverénního borce s prutem tak strašně necítil, že odmalička každé Velikonoce raději onemocněl,“ vzpomíná Martina Smutná ze Čtvrté vlny.

Nesvůj byl s pomlázkou v ruce i Tomáš Pavlas z iniciativy Genderman. „Jako malý kluk na malém městě jsem se velikonočního hodování účastnil automaticky, bez přemýšlení, protože to byla norma,“ vzpomíná. „Bral jsem to jako svého druhu povinnost desetiletého kluka především vůči ostatním desetiletým klukům. Jakmile jsem byl o něco starší, využívali jsme s kamarády prodloužený velikonoční víkend k cestám za horolezectvím do Tater. Byl to také způsob, jak se této ,povinnosti‘ vyhnout. Když jsem si ještě později četl vzpomínky některých žen, jak tento svátek už od rána prožívaly, stačilo mi to k úplnému oproštění se od této tradice.“

A ačkoli má dva syny, necítí potřebu jim tuto tradici předávat. „Nemyslím si, že na to oni a naše společnost nějak doplatí. Žijeme bohužel ve společnosti s výraznými patriarchálními a sexistickými rysy, kde jsou sdílené představy mužství provázány s mocí a nadvládou více, než je v demokratické společnosti možné. Což ukázala i nedávná debata o #MeToo,“ říká Pavlas. „Na rozdíl od jiných států převládlo u nás obviňování žen a promluvy o honu na čarodějnice, myšleno muže. Takže místo pletení velikonoční pomlázky mi přijde důležitější organizovat diskuse, které se systematicky snaží popisovat a zviditelňovat to, co je za závojem.“

Lucie Zídková
  • 22Diskuse