Česká společnost možná více než dříve hledá řešení takzvané romské otázky. Politici však začínají tušit, že doba potřebná pro jakákoliv řešení bude minimálně stejně dlouhá jako doba, kdy se touto otázkou téměř nikdo nezabýval. A někteří už dokonce vědí, že lépe než problémy řešit je předcházet jim. Nikdo se dnes nemůže stavět proti tvrzení, že vzdělání je základním nástrojem při předcházení problémům v sociálním životě.
Všichni víme, že na úspěšnosti jakéhokoliv žáka ve škole závisí jeho další fungování ve společnosti. Faktem zůstává, že většina romských žáků je ve vzdělávacím procesu neúspěšná. Zájem romských rodin o nabídky doučování a dalších mimoškolních aktivit neziskových organizací roste. Je tedy neúspěch těchto žáků ve škole opravdu způsoben nechutí učit se, jak se mnozí domnívají? Dříve, než budeme hovořit o nechuti učit se, měli bychom se zabývat možnostmi, popřípadě nemožnostmi učit se.
V individuální práci s romskými žáky se ukazují jasné příčiny selhávání v procesu vzdělávání. Jedním z největších problémů je jazykové znevýhodnění romských žáků. Porozumění psanému i mluvenému sdělení, které ve škole představuje jazyk sociálně silnějších vrstev, je pro žáka ovlivněného romštinou a sociálně slabším prostředím velmi těžké. Je pak zcela zřejmé, jaký dopad toto neporozumění samotnému jazyku školy může mít pro celý proces vzdělávání. Od nepochopení zadání úkolů, přes bariéry v osobní komunikaci učitele a žáka až po ztrátu motivace k účasti ve škole.
Jak potom odpovědět romským žákům, kteří se ptají svých lektorů na doučování, jak to, že jim to ve škole vůbec nejde, a na doučování úkoly zvládají? Právě zkušenosti mnoha institucí, které se věnují romským dětem, ukazují na možnosti řešení, které mají smysl.
Asistenti jako kladný vzor Samotná práce zmíněných institucí však nestačí. Nejen z kapacitních, ale také z finančních a organizačních důvodů nejsou lektoři schopni reagovat na veškeré vzdělávací potřeby romských žáků. Především by tyto aktivity měly být v samotných školách. Škola by se měla stát primárním místem pomoci. Vzdělávání romských žáků by se tak více systematizovalo a propojovalo se samotnou výukou. Za doučování ve školách by mohli odpovídat romští asistenti pedagogů, kterým by se tímto způsobem zvýšil úvazek práce (většina asistentů pracuje na poloviční úvazek). Navíc by představovali pozitivní vzor pro romské žáky a v mnohem intenzivnější formě spojovací komunikační článek mezi školou a rodinami žáků.
Některé systémové změny v českých školách čekají na svou realizaci již velmi dlouho. Většinou vyžadují zkušební lhůty, zkoušky nanečisto a spoustu finančně náročných opatření. Individuální vzdělávací péče o romské žáky v podobě doučovacích kroužků je odzkoušena dostatečně a navíc opravdu funguje. Nemusíme se tedy bát, že by zavedení této služby do nabídky škol bylo jen dalším plýtváním peněz. Je to investice do budoucna nejen pro romské komunity, ale i pro většinovou společnost.
O autorovi| LUCIE ČECHOVSKÁ, Autorka pracuje v Muzeu romské kultury v Brně lektorka doučování
