Známý režisér Roman Polanski se od svého zatčení na letišti v Curychu nevyjadřoval ke kauze, kvůli níž americké úřady žádají jeho vydání. Právně se pro něj ten případ nevyvíjí dobře, jeho žádost, aby byl případ projednáván v režisérově nepřítomnosti, byla zamítnuta asi už definitivně. Polanski proto svou dosavadní zdrženlivost porušil a zveřejnil text, v němž tvrdí, že s ním justice nejednala férově, když před třiatřiceti lety přiznal vinu v případu sexuálního zneužívání, a neděje se tak podle něj ani dneska.
Základem jeho argumentace je tvrzení, podle nějž si režisér trest na dávný přečin už odseděl a ze Států neutekl před spravedlností, ale nespravedlností. V rámci dohody, na kterou přistoupily obžaloba i obhajoba, prý dnes již nežijící soudce Rittenband přislíbil, že nevyměří vyšší trest, než byla doba, kterou Polanski strávil na vězeňské psychiatrii (42 dnů). Soudce ale pak názor změnil, dohodu tak porušil, a režisér proto musel opustit zemi.
Pozoruhodný je ale úvod Polanského textu. „Aféru probrala z třicetileté dřímoty dokumentaristka, která shromažďovala důkazy od lidí, kteří do ní před lety byli zapleteni. Toho projektu jsem se nijak neúčastnil – ani přímo, ani nepřímo. Film nejenom zvýraznil skutečnost, že jsem odjel z USA, protože tam se mnou nebylo nakládáno spravedlivě, vyvolal ale také hněv úřadů v Los Angeles, jež se jím cítily být napadeny.“ Je to paradox. Dva roky starý snímek Roman Polanski: Wanted and Desired režisérky Mariny Zenovichové je zjevným pokusem očistit režisérovu pověst, ale způsob, jímž to filmařka dělá, je někdy až manipulativní. Polanski má však dost možná pravdu – kdyby toho snímku nebylo, úřady by už jeho kauzu skutečně nechaly být. Jak se říká: s takovými přáteli nepřátel netřeba.
