* LN Vystupujete s velkými orchestry, ale máte i svou malou kapelu. Je to na pódiu velký rozdíl?
Je to samozřejmě něco zcela odlišného. Mám orchestry ráda, jejich mocný zvuk, je to čest moct si s takovým tělesem zazpívat. Je to ale zároveň nebezpečné, protože orchestr je jako stádo býků, s nímž se musí hýbat. Měla bych se nad ním vznášet nebo tančit uprostřed něj, ale je třeba být stále ve střehu. S mou doprovodnou skupinou si já i hráči můžeme dovolit spoustu improvizace, snadněji se ovládá.
* LN Známé francouzské šansony, které jste zpívala ve druhé polovině večera, zněly velmi moderně. Kdo je autorem aranžmá?
Mám tři skvělé aranžéry. Ty odvážné a velmi virtuózní úpravy jsou od francouzského skladatele Bruna Fontaina.
* LN Takže „autentičnost“ není prvořadým cílem?
Mým posláním je uchovat dědictví německých skladatelů z doby Výmarské republiky a přivést je živé do nového milénia. Chápu toto závažné téma velmi zodpovědně, šlo o skladatele pronásledované nacisty. Takže ve svých programech také hovořím o jejich osudech a snažím se lidem přiblížit politický a historický kontext. Cítím se být vyslankyní, zpívám v Americe i v Izraeli. Kromě toho píšu také vlastní písně, snažím se vybudovat most mezi minulostí a současností. Ve svých písních reaguji na politické změny, psala jsem o pádu berlínské zdi i o 11. září.
* LN Jedna z písní byla z pera Chavy Albersteinové. Je to ojedinělý kousek ve vašem repertoáru?
Jde jen o jednu ukázku, ale s kapelou máme celý program z písní v jidiš. Mně jako Němce šel jazyk snadno, i když akcenty se podle jednotlivých zemí liší. A většina mých přátel v New Yorku jsou židovského původu, jazyk jidiš je tam stále živý.
* LN Jste známá jako interpretka písní Kurta Weilla. Máte na repertoáru všechna jeho vokální díla?
Kromě operních věcí, pro které nemám vhodný hlas, jsem nazpívala většinu jeho písní.
* LN A příště se vydáte kudy?
Teď zkoušíme s kapelou nový jazzový program a další projekt už je také téměř hotov, budou to mnou zhudebněné texty Charlese Bukowského.
* LN Operní hvězdy jsou na svůj hlas velmi opatrné. Jak o něj pečujete vy?
Zaprvé neřvat. Zadruhé nechodit do barů - i když tohle už mám za sebou a jsem už na to stará, nejraději jsem doma s dětmi... A zatřetí každý den zpívat alespoň dvacet minut. To stačí na to, aby se hlasivky - jde koneckonců o sval - udržely ve formě. Když mám dvoutýdenní turné, tak si pak dávám dva týdny volno. Nejhorší je to pro zpěváka v broadwayských produkcích, kde je představení každý den.
* LN Zdědily vaše děti hudební či herecké geny po vás?
Synovi je čtrnáct, hraje na kytaru a poslouchá rock jako každý teenager. Taky miluje sport. Dvanáctiletá dcera se dala na tanec, ale myslím si, že je příliš chytrá na to, aby byla umělkyní. Já jsem v jejím věku rozhodně tak chytrá nebyla, byla jsem chaotik.
* LN Jak se politická situace v Americe, kde žijete, odráží v umění?
Umění je v Americe strašně zkomercionalizované. Taková pop-music je jen obchod, je to hudba pro děti. Současná hudba pro dospělé vlastně neexistuje, všechno je směrováno na teenagery. Nedělám si iluze - Američani žijící mimo velká města jsou velmi omezení a konzervativní.
* LN Kdysi jste se věnovala i malování...
Na to už není čas, od té doby, co se narodil nejmladší syn, šly koníčky stranou. Ale nestěžuji si. Teď si užívám mateřství.
***
Ute Lemper Narodila se v Münsteru roku 1963. Už jako osmnáctiletá (po důkladné hudební a taneční přípravě v dětství) zazářila v původním vídeňském nastudování Cats. Role v muzikálech Kabaret a Chicago jí vynesly ceny kritiků. Vyzkoušela také film (Pret-a-porter, Prosperovy knihy). Zpívala punk, rock i jazz, ale stěžejní část jejího repertoáru tvoří písně Kurta Weilla a meziválečné kabaretní songy. Část života strávila v Paříži, nyní žije s manželem a třemi dětmi v New Yorku, ale většinu času tráví na turné po celém světě. Má svou jazzovou kapelu, s níž uvádí v klubech jazzový i vlastní repertoár. Diskografie Ute Lemper je velmi bohatá, poslední album tvoří její autorské písně, na nové desce vyjdou její zhudebnění veršů Charlese Bukowského.
Mně jako Němce šlo jidiš snadno, i když akcenty se v různých zemích liší. Většina mých přátel v New Yorku je židovského původu, jazyk jidiš je tam stále živý.
