Před 130 lety zemřel Claude Bernard, který označil člověka za vodního živočicha
Jednoho dne roku 1848 utekl z lékařské fakulty College de France pes. Způsobil tím jistý problém, neboť byl ukraden policejnímu inspektorovi a navíc mu z břicha čouhala trubička, ze které kapalo cosi nechutného. Rozzuřený páníček vypátral příslušnou laboratoř, vtrhl do ní a – po chvilce vyšel klidný jako beránek. Onen zlatoústý badatel, který dokázal přesvědčit policistu o užitečnosti výzkumu slinivky třebas i na jeho vlastním mazlíčkovi, byl Claude Bernard. Stál tehdy na prahu kariéry, která z něho udělala zřejmě nejvýznamnějšího fyziologa 19. století.
Narodil se roku 1813 v Saint-Julien u Lyonu. Zatímco vinice jeho otce štědře rodily beaujolais, mladičký Claude studoval medicínu na College de France. Stal se zde později i profesorem. Poté působil na Sorbonně a nakonec v Muzeu přírodních věd. Aby se mohl věnovat výzkumu, oženil se roku 1845 pro peníze. Manželství, byť obdařené dvěma dcerami, však ztroskotalo.
Z Bernardových konkrétních výsledků zmiňme třeba objasnění fyziologie trávení a regulace krevního tlaku. Důležitější však jsou obecné myšlenky o existenci vnitřního prostředí a o metodice experimentální vědy. V roce 1848 prokázal, že játra jsou schopna vyrábět cukry nezávisle na jejich přívodu zvenčí. A co víc, tento jaterní cukr pak našel v některých jiných tkáních. Tehdy asi poprvé přestal orgány považovat za slepenec izolovaných dílniček zpracovávajících látky zvenčí. Naopak, orgány si umějí vyrábět látky, jejichž pomocí se pak navzájem ovlivňují.
Avšak uvažoval ještě šířeji: Život vznikl v moři. Když se živočichové postupně stávali suchozemskými tvory, museli se novým podmínkám přizpůsobit. Měl-li tvor v nových podmínkách přežít, musel si s sebou na souš vzít svoje původní, „mokré“ prostředí. Tak se stalo, že vnitřní prostředí suchozemských tvorů se příliš neliší od jejich bývalého prostředí vnějšího – od prahorního moře.
Bernard roku 1865 doslova uvádí: „Člověk je vodní živočich, neboť jeho vlastní životní funkce, to jest život buněk jeho těla, se mohou uskutečňovat pouze ve vodním prostředí.“
Z toho plynulo, že živočich se musel naučit právě pomocí různých svých orgánů udržovat stálost tohoto prostředí. Z této úvahy vypracoval americký fyziolog Walter Cannon teorii homeostázy a z ní pak jeho rakousko-americký žák Hugo Selye stresovou teorii nemoci.
Metodiku své výzkumné práce Bernard popsal ve stále živém díle Úvod do studia experimentální medicíny (1865). „Každý se rád srovnává s někým více či méně vznešeným ve své oblasti, s Archimédem. Michelangelem, Galileem, Descartesem. Ludvík XIV. se přirovnal ke slunci. Já jsem skromnější. Srovnávám se s popelářem; s bodcem a krosnou na zádech procházím územím vědy a sbírám, co najdu.“
Po vleklých potížích s ledvinami, tedy se svým vnitřním prostředím, Claude Bernard 10. února 1878 v Paříži zemřel. Tři dny po papežovi. Romanopisec Gustave Flaubert k tomu napsal: „Smrt papežova! To je událost, která způsobila jen malé vzrušení. Církev již ztratila své dřívější postavení a papež není již Svatým otcem. Nepatrné ostatky laika dnes představují pravou církev. Akademie věd je uctívaným Koncilem a ztráta takového muže, jako byl Claude Bernard, dojímá víc než ztráta starého gentlemana Pia IX.“
