Hned dva moravské soubory uvedly v premiérách díla mistra italské komické opery první poloviny 19. století Gioacchina Rossiniho: brněnské Národní divadlo jeho Popelku (1817) a ostravské Italku v Alžíru (1813).
Ze srovnání tentokrát jednoznačně lépe vyšel Rossini brněnský – stmelil ho mladistvý muzikantský elán i sympatická snaha dodat operní pohádce o Popelce modernější podobu, vycházející ze soudobého konzumního kýče reklamních představ o blahobytu, kterému nakonec všichni různou měrou podléháme. Ostravského Rossiniho pohřbilo nezvládnuté hudební nastudování a režijní bezradnost. Premiéru nezachránil ani suverénní výkon Anny Nitrové v titulní roli Italky.
Nedomyšlené výstřelky Brněnské hudební nastudování Jakuba Kleckera se věrohodně blížilo naplnění rossiniovsky svěžího švihu, elegance, virtuozity, komické odlehčenosti, ale i lyričnosti. Vyšla i souhra v choulostivých ansámblech. Jako nadějný talent zazářila mladičká Michaela Kapustová v titulní mezzosopránové roli, Tomáši Kořínkovi v roli Prince lépe vycházela lyrická kantiléna, méně už koloratury a vražedné tenorové výšky. Coby hašteřivé sestřičky se „vyřádily“ Daniela Straková-Šedrlová a herecky báječná Jana Wallingerová. Jevhen Šokalo coby povýšený tatík Don Magnifico udržel pod kontrolou i pěvecké meze svého buffo basu.
Koncepce šéfa opery Rocca přes ne zcela domyšlené výstřelky (indický guru nebo poněkud vyčpělý klon Michaela Jacksona) zůstala v hranicích vkusu a i bez střevíčku (byť se spoustou jiné roztodivné obuvi) ctila pohádku o svatbě prince s odstrkovanou chudinkou. Jen je s podivem, že se Popelka ke svému štěstí dobrala napodobováním vkusu a chování svých fintivých, bohatství i postavení chtivých sestřiček. Před Mahenovým divadlem na mladý pár čekaly hned dva nablýskané jaguary.
To sice svědčí o schopné produkci a marketingu opery, ale Roccovo moralizující předpremiérové mudrování o tom, že se máme zastavit, abychom pocítili podstatu nejjednoduššího „štěstí“ jako nejkrásnějšího, rázem staví z hlavy na reklamou prověřené spolehlivé „nohy“ dnešní pozlátkové představy.
Také některé zpočátku vtipné nápady se brzy vyčerpaly: stačilo zajít do nejbližšího fitka pro obohacení únavně se opakující série cviků. Popelka v růžové „pracovní“ kombinéze, vláčející žehlicí prkno a napařovací žehličku, Don Magnifico v reklamním úboru McDonald’s nebo pánové ve fracích s golfovými holemi spíše připomněli, že byl přijat nový zákon, povolující „product placement“.
Ostravská opera v posledních letech na žebříčku kvality i dramaturgické vynalézavosti vystoupala až na špici domácích divadel – Italka v Alžíru ji z této pozice drasticky shodila. O „jiskřivě výbušné“ Rossiniho hudbě si v ledabylém podání dirigenta Jana Chalupeckého můžeme přečíst jen v programu – z orchestřiště při premiéře rozhodně nezněla. Také v Ostravě se pokusili posunout děj do současnosti.
Banální aranžmá s trdlováním s kastroly a vařečkami Ovšem inscenace se plouží v banálním aranžmá Leva Puglieseho s nedůvtipnými nápady typu chlapského trdlování s kastroly a vařečkami po omšelé scéně. Na ní bezradně poskakovala pisklavá Marianna Pillárová coby dočasně zavržená manželka tureckého beje Mustafy v pěvecky i herecky toporném podání Martina Gurbaľa. Martin Šrejma jako Lindoro v takovém hudebním hřmotu mohl uplatnit lahodnější tenorové momenty jen zřídka a klopýtal o nástrahy koloratur.
Jedině pěvecky excelentní výkon půvabné i mrštné Anny Nitrové, jejíž blonďatou Italku režie bohužel „odsoudila“ do primitivně ordinérní repliky ikony bulvárních časopisů, umožnil přežít předlouhé tři hodiny těžkopádné provinční fádnosti.
***
Gioacchino Rossini: Popelka Hudební nastudování: Jakub Klecker Režie a scéna: Rocc Národní divadlo Brno, premiéra v Mahenově divadle 21. května Gioacchino Rossini: Italka v Alžíru Dirigent: Jan Chalupecký Režie: Lev Pugliese Národní divadlo moravskoslezské, premiéra v Dvořákově divadle 22. května
