Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Pořád je mi dobře v těch nejhorších hospodách, říká autor úspěšných knih o samotářích Aleš Palán

Česko

  5:00
Pět let strávil spisovatel Aleš Palán se samotáři na okraji společnosti. „Hledám někoho, o kom bych vůbec nepředpokládal, že může existovat,“ píše v nedávno vydané knize o solitérech z Čech a Moravy. Soubor osmi hlubokých rozhovorů s titulem Jako v nebi, jenže jinak volně navazuje na loňský bestseller Raději zešílet v divočině, v němž příběhy šumavských samotářů vzbudily nečekaný ohlas. Ani za nimi Palán nepřestal jezdit a samotářskou triádu završil listopadovou novinkou Návrat do divočiny.

Spisovatel a novinář Aleš Palán. foto: Veronika Krejčí, Lidovky.cz

„Snažil jsem se subjektivně zobecnit, proč samotářské knihy u čtenářů tak fungují. Je tam kvalita prohry, síla útěku, pevnost utopií. Přijetí prohry potřebujeme k tomu, aby byl život plný,“ zamýšlí se Palán.

Lidovky.cz: Co vám rozhovory se samotáři přináší?
Mám mnohem méně jistot, než jsem měl. Více otázek, tápání a neklidu. Znejišťuje to mé dřívější postoje. Když to člověk vezme opravdu do hloubky, zatmí se mu před očima. Ale je to dobře. Rozhovory jsou pro mě důležité jako pro člověka, ne spisovatele. Potřebuji si ujasnit některá témata: smrt, vztah jedince ke společnosti, to, proč setrváváme na jednom místě a nejsme více v pohybu. Dělám rozhovory, abych sám pochopil. Když do rozhovorů dám vše a vše od nich chci, snad pak něco můžu dát čtenáři. Kdybych k tématu přistupoval z hlediska kalkulu a myslel na cílového čtenáře nebo ohlas, chyběla by autenticita. Nefungovalo by to. Po úspěchu knížky Raději zešílet v divočině jsem vůbec neuvažoval o pokračování. Bral jsem to jako uzavřenou věc.

Aleš Palán

Spisovatel a novinář Aleš Palán.

  • narodil se v roce 1965 v Jihlavě
  • je novinář a spisovatel, autor téměř tří desítek knižních rozhovorů, např. i s křesťanskými myslitel
  • zajímá ho téma osobní svobody, spirituality, vypořádání se smrtí
  • Kniha rozhovorů s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se stala bestsellerem a získala titul Kniha roku Lidový novin
  • za sborník Brnox získal spolu s Kateřinou Šedou cenu Magnesia Litera, nominovány byly i další jeho knihy (např. román Ratajský les, který se snaží o vyrovnání se zločiny padesátých let).
  •  Rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami získal výroční cenu Českého literárního fondu

Lidovky.cz: Polemiku nad tím, proč šumavští samotáři měli takový ohlas, rozvádíte i ve vaší poslední knize Návrat do divočiny. Zmiňujete potřebu změny i kvalitu prohry. Neumíme se vyrovnat s prohrou?
Snažil jsem se hlavně vyjádřit, proč mám šumavské samotáře rád. Kdybych jim to měl říct osobně, styděl bych se. Snažil jsem se subjektivně zobecnit, proč samotářské knihy u čtenářů tak fungují. Je tam kvalita prohry, síla útěku, pevnost utopií. Prohru jsem objevil až zpětně. ‚Looserovská‘ témata jsou v první knize častá a mám pro ně velké pochopení. Vzešel jsem z radikálního undergroundu, byl jsem na okraji společnosti. Pořád je mi dobře v těch nejhorších hospodách, mezi nezaměstnanými, mezi Romy. Přitom nemám problém ani s kavárnou v Praze. To, že člověk prohrál, je ale více vidět na samotách a okrajích společnosti. Neznamená to však, že lidé ve svém životě více prohrávali. Přijetí prohry potřebujeme k tomu, aby byl život plný. Není možné, abychom pořád jen vítězili nebo hráli na remízu. Prohrát sám před sebou je bolestivé. Důležité je i přijetí konečnosti života, smrti. Práce s prohrou nás dříve či později dostihne. Pokud se to nemá projevit frustrací nebo agresí, je důležité ji zpracovat. Tito mí přátelé samotáři prohru možná nevědomky zpracovali. Uvědomil jsem si, že je to obrovská kvalita. Přiznat si vlastní prohru, ale zdaleka ne pro to, abychom příště vyhráli.

Lidovky.cz: Jak často máte vy sám potřebu vyhledávat samotu a přírodu?
Často. Což ukazuje, že tam často nejsem. Jsem ale dichotomický: kromě přírody a samoty potřebuji i lidi a město. Možná nejvíce potřebuji pohyb mezi oběma. Čtenáři se mě na besedách ptají, jestli se také netoužím někam odstěhovat. Mě ale láká spíše jiná alternativa, kterou jsem už kdysi provozoval, a tou je nomádství. Život na cestě.

Spisovatel a novinář Aleš Palán.

Lidovky.cz: Narážíte na vaše tříleté cestování po Československu?
Toulal jsem se na konci osmdesátých let. Psal jsem si zápisky a jednou zjistil, že jsem po celý rok kromě dvou výjimek nebyl na místě déle než jeden den. Byl jsem pořád ve větru a stále to v sobě mám. Hodně jezdím po republice. Za samotáři, ale nejen za nimi.

Lidovky.cz: Šumavským samotářům jste teď věnoval druhou knihu, uzavřel jste s nimi větší přátelství než s těmi z Čech a Moravy?
Je to spíše v opačném gardu. Na Šumavě jsem lidi kromě kvality jinakosti, což byl výchozí bod, který jsem hledal, vybíral podle toho, aby v samotě žili alespoň deset let. V knize Jako v nebi, jenže jinak jsem to nepočítal. Jsou tam lidé, kteří na samotě žijí sedmdesát let, ale třeba také sedm. Více jsem vybíral lidi, kteří jsou jedineční, fascinující, hlubocí, ale také vůči mně přátelští. Jedním z kritérií bylo, aby mi s nimi bylo dobře. S šumavskými samotáři přátelství vznikalo až v průběhu rozhovorů, v této knize ale stálo na samém počátku. U druhé knihy bylo také více návštěv než na Šumavě, která je přece jenom uzavřenější. Často jsem tak až na daném místě zjistil, že některé tipy jsou sice fascinující, ale mají jiný model, než jaký chci do knihy zařadit.

Být šťastný životu navzdory

Lidovky.cz: Je mezi moravskými a českými postavami někdo, s kým výjimečně rezonujete?
Dotýkají se mě všichni. V různých fázích setkávání nebo i na besedách si uvědomuji kvality každého z nich. Záleží tak na mém rozpoložení. V posledních dnech mě nesmírně oslovuje Zdeňa Sátora z Chřibů, který se do výběru málem nedostal. Je člověk velmi prostý a jednoduchý. Vysvětlím to takto: Hraji velmi dobře ping pong, ale má to několik handicapů. Než se rozehraji, trvá to strašně dlouho, takže většinou zápas prohraji. Ale když se rozehraji a chvíli mi to opravdu jde, trvá můj vrcholný moment asi 3 až 4 míčky. Nedá se s tím vyhrát set ani zápas a Zdeňa Sátora je na tom podobně. Jeho výrazivo je zachumlané, opakuje se a často vůbec nevím, o čem mluví. Kvalita projevu je pro mě neuchopitelná. Pak ale z projevu najednou vypadne několik úžasných perel, které nikdo jiný neřekne. Rozhodl jsem se, že na tyto vrcholné míčky budu čekat. Použil jsem asi jen dvě tři procenta nahraného materiálu. Jinak využívám třeba třicet čtyřicet procent. Strávil jsem tam dny. U Zdeni to bylo extrémně málo, ale stálo za to si na momenty počkat.

K šumavským rozhovorům se Palán vrací knihou Návrat do divočiny, kde popisuje...
Po rozhovorech s šumavskými samotáři a poutníky přináší Aleš Palán pokračování...

Lidovky.cz: V čem vás oslovil?
Mohl by mít všechny důvody k tomu, aby byl ne nešťastný, ale přímo zoufalý. Žije nesmírně chudě i osaměle, nejen samotářsky. Má trable ve svém rodném baráčku, kde má k užívání v podstatě jednu místnost a ostatní části majitelé domku už x let rekonstruují a jsou zamčené. Nemá koupelnu, kuchyň. Okolo je natahaný binec v pastorální krajině. A on je přesto nesmírně šťastný a naplněný každou vteřinu svého života. Když jsem mu knihu vezl, byl dojatý a dlouho mu tekly slzy. Člověk nemusí mít silný intelektuální nebo náboženský základ, ale navzdory téměř všemu dokáže prožít šťastný den. To mě v poslední době oslovuje a uvědomil jsem si hloubku toho pozitivního paradoxu. Učím se to od něj.

FOTOGRAFOVÉ SAMOTÁŘŮ

LN: Šumavské samotáře fotografoval Jan Šibík, proč ty české a moravské v Jako v nebi, jenže jinak zaznamenala Johana Pošová?
Nechtěli jsme s nakladatelem dělat dvojku. Příběhy jsou tak odlišné, že knihy na sebe zároveň navazují i nenavazují. Jinakost jsme chtěli zdůraznit jiným fotografickým rukopisem a přístupem. Kromě toho jsem chtěl, aby více zaznívala krajina. Jak Šibík je skvělý reportážní fotograf, ale zajímal mě někdo, kdo více než reportážní rychlost fotí stav. Primárně mě zajímá, co dlouhodobý způsob samotářského života s lidmi dělá. Jak se mění jejich duše a postoje. Johana Pošová umí stav zachytit.

Na podzim vydal Aleš Palán dvě knihy o samotářích.

LN: Ale i fotografie v knize Návrat do divočiny, kterou opět obrazově doprovodil Jan Šibík, působí více náladově, než v prvním souboru šumavských rozhovorů.
Honza Šibík za samotáři dále jezdil, přijali jej mezi sebe a jak je poznával, přesně věděl, co má fotit, porozuměl podprahovým tématům. Osobně si myslím, že na knize Návrat do divočiny ukázal, proč je světový fotograf.

Lidovky.cz: V knize Jako v nebi, jenže jinak zaujme i jistý rodinný kontrast u příběhu samotáře Michaela Stoniše žijícího v Bílých Karpatech, bratra šéfredaktora Reflexu Marka Stoniše.
Michael, který se přistěhoval z Ostravy, by byl všude jinde považován za podivína, ale ne v odlehlých krajích jako Bílé Karpaty, které podivíny a samotáře produkovaly. Tradice a kontinuita tu zůstaly zachovány, na rozdíl třeba od Šumavy. Michaela tu přijali. Když jsem za ním jel poprvé a ztratil jsem se, potkal jsem u chalupy starousedlíka a ptal se po Michaelovi. „Co mu chcete?“ zajímal se muž. Vysvětlil jsem důvod a on mu hned zavolal, aby si potvrdil, že čeká návštěvu. Až pak mi cestu ukázal. Přišlo mi to úžasné. Strážce brány, který chlapa s fousem po pupek a Rittsteinovými obrazy přijal za svého. Kdybych starousedlíkovi řekl, že jedu prodávat vysavače, cestu mi neukáže. Místní krajina tu má takovou absorbční schopnost, což třeba Šumava nemá. Tam buď samotáře neznali, nebo se na ně dívali i s despektem.

Lidovky.cz: Někteří vaši samotáři zcela vystoupili ze systému. Co to znamená?
První takový, koho jsem potkal, byl Ruda z Šumavy. Zhruba dvacet let neexistuje. Nemá sociální ani zdravotní pojištění, nemá žádné doklady. Není. Dnes už takových lidí znám více. Někteří jsou v knize Jako v nebi, jenže jinak. Je to individuální cesta a většina těch lidí nemohla jinak. Odstřihnout se od společnosti je nejradikálnější krok, jaký lze udělat. Mají třeba pár přátel, se kterými se občas vídají. Ale od společnosti nechtějí nic. V tom je velká kvalita. Moc nevěřím duchovním, společenským a politickým vůdcům, ani obecným receptům. Věřím na individuální cestu.

Lidovky.cz: Je to i útěk před životními okolnostmi?
Řada samotářů před něčím utekla a je skvělé utéct. Doporučuji to. Utíkejme. Mnohdy potřebujeme utéct z blbého zaměstnání, z dlouhodobě nefunkčního vztahu, z města, kde se dusíme smogem, z vesnice, kde nemáme vztahovou a pracovní příležitost.

Lidovky.cz: Jsou možná zbabělé útěky a pak ty nevyhnutelné.
Nemusíme být všichni hrdinové. Můj děda, který byl několik let v nacistickém koncentráku a pak dvojnásobný počet let v komunistickém lágru, říkal, že o odvaze může mluvit jen ten, kdo prodělal alespoň jeden výslech na gestapu. Nikdo z nás jej neprodělal, nemluvme moc o odvaze. Hrdinství ale dnes může mít jiné vyznění než chlap se samopalem a výložkami: samoživitelka, která se sama stará o dvě autistické děti nebo pracovnice v hospicích, jež se za pár korun starají o umírající.

Lidovky.cz: Cítí se vaši samotáři svobodně?
Určitě ano. Máme třicet let od obratu. A příběh třiceti let je právě často vykládán paradigmatem svobody. Což je zásadní, ale není to jediný výchozí bod. Kromě nezpochybnitelné potřeby svobody, o kterou pořád bojujeme, máme i další potřeby. Třeba ekonomického zajištění. Svoboda není samonosná. A pokud člověk říká ‚Jo, máte svobodu cestovat, ale já na cestování nemám,‘ tak je to velmi zneklidňující a je pro něj svoboda cestovat pouze teoretická. Pak je tu ještě jeden, možná hlubší problém.

Život šumavských poustevníků. Knihou roku v anketě Lidových novin je Raději zešílet v divočině

Lidovky.cz: Jaký?
Nejistota v kvalitě a smyslu vlastního konání. Mám obrovské štěstí, že dělám práci, která mě naplňuje a dává smysl. Bohužel mnoho lidí tuto možnost nemá. Živí je něco, co je sice nemusí štvát, ale nenaplňuje je to. Dle mého jde o mnohem hlubší problém, než je sociální nerovnost. To je zcela u kořenů naší společnosti a doutná to. Pokud člověk nevidí smysl ve vlastním konání a životě, je nesmírně zranitelný. A je to zničující. Samotáři smysl mají. Mnohdy proto, že si život velmi zjednodušili. Je tam opravdovost.

Lidovky.cz: I proto asi třeba Bajzovi, který žije 20 let ve staré vojenské ‚vétřiesce‘, nevadí, že v zimě musí klidně měsíc držet hladovku a vyjídá zbytky cukru i koření.
Je to pro něj nesmírně tvrdé, ale ví, proč tím prochází.

Lidovky.cz: Už dříve jste řekl, že natáčíte o samotářích dokumentární film. Jak jste pokročili?
Film natáčí slovenský režisér Miro Remo. Začali jsme natáčet tři Šumaváky a jezdit za nimi. V příštím roce bychom je chtěli navštěvovat ještě více. Jeden ze tří byl Mirek Sedláček, který letos v létě zemřel. Dost jsme toho s ním natočili, ale Miro Remo musí teď posoudit, jestli je materiálu dostatek a jestli bude stačit, když zbytek postavíme na vybraných dvou samotářích.

Lidovky.cz: Uzavřel jste Návratem do divočiny téma samotářů?
Minulou středu jsem si myslel, že ano. Ale hned ve čtvrtek jsem dostal tak neuvěřitelný tip na samotáře, že nevím, co se stane. Rozhodně mi ale ze Šumavy zbylo jedno silné a zničující téma, které se nedalo vypovědět touto formou. Ale chtěl bych jej zpracovat jako beletrii. Nechávám to zatím otevřené.  

FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika
FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika

Monika Pavlíčková (35 let) je maminkou dvou dcer, sedmileté Terezy a čtyřleté Laury, a zároveň také manažerkou obchodního týmu společnosti ABF,...