Letošní nositel ceny Vize 97 uvažuje v eseji o osudu nejznámějšího veřejného intelektuála starověkého Řecka: narozdíl od Caesara, Nerona nebo Hadriana o něm aspoň nikdo neslyšel, že by se stal bohem.
Nedá mi, abych zrovna v této době nepřemítal o cestě, která vedla z Eleuzíny na athénskou Agoru. Tato historie pro mě začala zhruba před dvěma lety, kdy za mnou přišel naštvaný kamarád Prudič Milton. Říká mi: „Už vím, jak to je s tímto státem, příteli. Z Knihy proměn.“ Prudič mi sdělil, že ve všem, co žije a dýchá, existují cykly nádechů a výdechů. Sametová revoluce nadechla kreativní energii. Podobně jako v roce 68. se nejednalo o jedinou zemi, ale o skoro celý svět. U nás se kreativita projevovala vznikem institucí a třeba i kuponovou privatizací, v Americe rozvojem rapu a v Číně kapitalismem s komunistickou tváří.
Toto období skončilo někdy kolem roku 1995. Ze street art revoluce vznikla komerce a z asijského ekonomického rozvoje jiná forma otroctví. A nyní jsme na konci jednoho cyklu, vysvětloval Prudič Milton. Ze všech stran přicházejí malí lidé a začínají vládnout. Jsou zaměnitelní a sledují své malé cíle. A tím je přisát se na všechna místa, odkud ještě proudí peníze. Docela dobře jim to prochází, protože konzumem podplácejí zbytek společnosti, a budou to dělat tak dlouho, dokud jim někdo půjčí. Prudič pak rozhořčeně vykreslil další vývoj situace a řekl: „Nastal čas odejít do ústraní, vzpomeň si, jak dopadlo, když velmožové Přemysla Otakara II. začali privatizovat České království.“ A citoval Bohuslava Reynka: „Ve městě bych přišel o duši.“ Sokrates na náměstí Mabel Langová napsala před třiceti lety tenký sešit nazvaný „Sokrates na Agoře“. Uvedla jej tím, že snad o každém aspektu Sokratovy filozofie byly napsány celé knihy, ale zatím se nikdo nezabýval těmi místy, kudy Sokrates chodil. Myslím, že to byl Goethe, který kdesi napsal, že velké osobnosti se otiskují do míst, kde žily. Kdysi jsem koupil Sokratovu monografii od Jana Patočky, ale neschopen její četby jsem ji odložil na záchodě Centra teoretických studií. Bohužel i při dalších literárních pokusech se ukázalo, že Sokratovi nejsem schopen porozumět hlavou, takže jsem to zkusil nohama.
Možná je to jejich posmrtnouvelikostí a z vůle rozumných bohů anebo prostě tím, že si lidé na těchto místech na ně celástaletí občas vzpomenou. Athény leží na velkém výplavovém kuželu sneseném několika řekami z mramorodárných hor vysokých skoro tisíc metrů.
Pražská kotlina je oválná sníženina, která je na severu i jihu omezena skalnatými kaňony Vltavy.
Atická pláň je široce rozevřený amfiteátr, v jehož středu vystupuje ostrý pahorek Lykabetos, skalnatá plošina Akropole a několik menších vršků. Amfiteátr se svažuje směrem k moři a dál pokračuje pod mořskou hladinou. Rozevírá a objímá kus celého středomořského prostoru, takže i Alexandrie či Efesos jsou vlastně vzdálenými předměstími Athén.
V Sokratově době mělo město víc než deset tisíc domů. Bylo obehnané mocnými hradbami se skoro dvaceti branami,
Hlavní cestou starých Athén byla Panathejská cesta zvaná též Svatá cesta, protože spojovala podsvětní Eleuzínu a zářivou, sluneční Akropoli. Typově by odpovídala svatováclavské cestě, která propojuje chtonickou, lunární Starou Boleslav se slunečním chrámem svatého Víta na pražské výšině. Do Athén vstupovala Dipylskou branou. Od ní na Agoru to je sotva deset minut volné chůze a z Agory je člověk po menším stoupání – asi jako kdyby šel z Malostranské k Daliborce – hned na Akropoli. Cesta je dnes ucpaná auty, ale na několika místech se dá kráčet po původních kamenech. Athény si ve své mysli představuji jako město se dvěma středy. Úplně nahoře je Akropole. Na stezce dolů pak Eleusinion, tedy chrám zasvěcený eleuzínské Demétér, ve kterém byly uchovávány neznámé předměty přinesené z Eleuzíny (a opět tam odnesené). Pod Eleusinionem leží území Agory, tedy druhý athénský střed. Je to oblast velká asi jako mezi koncem Karlova mostu a kostelem sv. Mikuláše, zhruba o rozměrech 200x300 metrů. Prakticky všechno, co o Sokratovi víme, se odehrává v tomto malém a poznatelném prostoru.
Oltář na Agoře Agoru si můžeme představit jako napůl volný prostor podobný návsi, který je lemován veřejnými, státními a obchodními budovami, několika chrámy a významnými oltáři. Podvědomě čekáme nějaký ohromující prostor, ale místa, kde Sokrates pronesl své slavné dialogy, dělí od místa jeho smrti sotva tři sta metrů. Na Agoře se mluvilo, pilo, obchodovalo, přijímaly se zákony. Když se člověk postavil na vhodné místo, třeba k oltáři Dvanácti bohů, který má podobný sdružovací význam jako středověkých Čtrnáct svatých pomocníků, tak během chvíle mohl pozdravit pár politiků, dva tři filozofy a Sofokla k tomu.
Xenofón píše, že „Sokrates byl stále všem na očích. Ráno chodil do podloubí a do gymnasií; když bylo plné náměstí, mohl ho každý vidět na náměstí a po zbytek dne byl vždy tam, kde mohl počítat s tím, že se potká s mnoha lidmi. Hodně mluvil, a kdo chtěl, ho mohl poslouchat.“
Za Sokratových časů leželo jádro Agory dole při Panathénské cestě, ale v římské době se rozrůstalo a posouvalo stále výš, podobně jako Václavské náměstí žilo před rokem 1850 jenom ve své dolní části pod Vodičkovou ulicí. Prostředek Agory byl otevřený jako velká náves či náměstí. Byly zde stoly prodavačů a směnárníků, protože každé z mnoha řeckých měst mělo svoji vlastní měnu. V Platonově Obraně Sokrates nabádá soudce, aby se nepohoršili, když bude mluvit stejným jazykem, jakým se mluví u stolů (trapeza). V dnešní řečtině znamená slovo trapeza něco jako „Wechsel“ nebo „change“, prostě stánek pro bankovní operace lidového měřítka.
Někde uprostřed byly stánky – trapezy směnárníků, kolem byl trh a ve vnějším okruhu byly rozesety domky řemeslníků. Jak v dnešní Káhiře, kde řemeslnické krámky (a pochopitelně hlavně bradýři) dodnes slouží jako místo rozhovorů. Obchody a dílny jsou otevřené, dílem se pracuje na chodníku. Navíc v Káhiře a na podobných místech vidíte, že dílny často vedou přemýšliví lidé. Intelektuální a duchovní úroveň sikhského či arabského taxikáře je v průměru třikrát větší než v Praze.
Centrem athénského světa byl Oltář dvanácti bohů jako jedna z mála staveb, která byla dovolena v tomto volném diskusnětržním prostoru. Když Herodotos uvádí vzdálenost do egyptské Heliopole, měří ji od tohoto oltáře. Bylo to srdce Athén, jejich střed a nulový bod. Myslím, že jej můžeme srovnat s pomníkem sv. Václava na Václavském náměstí.
Na samém kraji Agory pod několika stinnými stromy leží jedno z nejtišších míst celých Athén, kam lidé zabloudí spíš náhodou. V těch dvou stoletích, kdy Athény byly centrem světa, byl centrem Athén tento oltář. Dnes z něj zbývají dvě ramena, každé o délce asi 3 m, pár kamenů.
Hlavním stanem athénské otrokářské demokracie byla kulatá budova připomínající velkou jurtu – Tholos. Athénská demokracie je velkým přínosem modernímu lidstvu a zejména Číně, protože ukazuje, že je možné propojit relativně svobodomyslnou společnost středních tříd s otrockou prací v továrnách. Díky ekonomickému a sociálnímu pokroku jsme postoupili ještě dál – otroci sice musí pracovat, ale my se o ně nemusíme starat.
Tholos fungoval celý den. V noci v něm spali vybraní senátoři, aby byli obci k dispozici v jakoukoliv noční hodinu. Měli zde malou kuchyňku, kolem které se našly nádoby s nápisem, že patří obci, podobně jako bývalo na příborech odborářského hotelu vyraženo ROH. Senátoři si je tedy neodnášeli domů.
Šimon švec Můj spolužák Jarda Synek mi líčil, jak připravoval encyklopedii slovenských dějin a že stačilo odpoledne sedět v Bratislavě na rynku – a vždy potkal několik autorů tohoto rozsáhlého díla. Takhle nějak asi fungovaly Athény, velká vesnice, kde se všichni znají. Naproti Tholu je další pozoruhodné sokratovské místo. Je to obchod ševce Šimona. Při archeologických vykopávkách se šťastnou náhodou podařilo nalézt kus nádoby s jeho podpisem, cvočky do bot a kostěné kroužky, které se přibíjely zespodu na podrážku, aby sandály neklouzaly.
Šimon byl jeden z prvních, který sepsal pod názvem „Ševcovy dialogy“ rozhovory se Sokratem, ale z díla se zachovaly jen názvy. Dílna je maličká, ale možná měla otevřený přístavek. Z charakteru místa je celkem zjevné, jak se rozhovory mohly odehrávat. Rozhodně to nebyl ten typ dialogu, jaký známe od indických gurů, kdy vepředu sedí učitel a tichým hlasem cosi říká žákům sedícím v uctivé vzdálenosti. Bylo to prostředí spíš jako někde v hospodě, kde lidé musejí mluvit nahlas a spíš v kratších větách, protože kolem je ruch. Podle mramorového reliéfu ze 4. století př. Kr. si umíme představit, že Šimon pracoval směrem do ulice za nízkým stolkem, kde jednak látal a vystavoval nové zboží, jednak opravoval obuv. Většina zákazníků měla jeden pár střevíců, takže přišla, sedla si do připraveného křesla a čekala na opravu.
Uvědomme si základní filozofický dopad tohoto místa: Sokrates se neustále věnuje veřejným věcem, tedy politice, ale činí tak z rozhraní soukromého prostoru ševcovské dílny a veřejného prostoru hlavní ulice, a to sotva dvacet metrů od jedné ze tří hlavních státních budov. Volba místa přesně odpovídá způsobu jeho veřejného působení. Proto je pro mne obchod Šimona ševce tím nejdůležitějším sokratovským místem.
Asklépiovi kohouta Pořádně jsem nepochopil, proč byl Sokrates odsouzen na smrt, ale je mi celkem jasné, že musel určitý druh lidí dost štvát. Soud se Sokratem nejspíš probíhal v soudním dvoře Heliaia nedaleko od Tholu. Na místě soudního dvora roste dnes křovinatý lesík plný ospalých, potulných psů. Občas odtud vyrazí na svoji celkem rychlou procházku divoká želva ožírající suchou trávu; nepohrdne ani jablkem z Austrálie. O něco výš bylo archeologickým výkopem odkryté státní vězení. Představte si úzkou uličku, jejíž vchod hlídá nejspíš jednopatrový dům vězeňské stráže. Unifikované cely jsou vystavěny na obou stranách uličky. Podle Platonova popisu se dá určit, o jakou celu se jednalo. Byla to druhá zprava, která jako jediná umožňovala vstup do další, vnitřní místnosti, kde byly zásobnice na vodu a kde bylo možné se omýt.
Počkali jsme, až odešel strážce, a vešli dovnitř. Místnost to byla malá, účastníci Sokratovy smrti se zde museli dost tísnit. Jeho poslední slova jsou dobře známá: Krito, dlužím Asklépiovi kohouta, nezapomeň na to, prosím tě. A jinak skoro nic, žádný patos, étos jenom mírný. Mohla by to být filozofická Golgota, ale skoro nikdo sem nechodí. Občas nějaká želva.
Člověk se tady posadí a s mírným mrazením v zádech se dá do smíchu, když si vzpomene na smutného Apollodóra, kterému bylo tak líto, že Sokrata mají nespravedlivě připravit o život. Sokrates ho něžně pohladil po hlavě a s velmi jemnou ironií řekl: „Tak ty bys, milý synu, radši viděl, aby mě popravili právem než nespravedlivě, že jo?“
Xenofón je přímočarý a nevytváří žádný trpitelský mýtus: „Zdá se mi, že osud, který jej postihl, byl projevem velké milosti bohů. Vždyť se vyhnul té nejhorší části života a našel nejlehčí smrt. Ukázal také sílu svého ducha. Když si uvědomil, že zemřít je pro něj lepší než žít dál, tu nepodlehl slabosti ani tváří v tvář smrti, ale přivítal ji a podstoupil radostně.“ Zachránit si duši Bohuslav Reynek by v městě přišel o duši, ale Sokrates ji tam našel. Tyto dvě cesty nejsou protikladné, ale doplňují se. Ráno začíná obětí bohům. Usmiřuje sebe i svoji obec se silami dešťů, ohňů, povodní i s vlnami nenávistí, politických ambicí a touhy po lupu. Činí tak přiměřeně.
Úměra, střídmost – sofrosýné jej provází životem. Nepoučuje, ale umožňuje lidem porozumět tomu, co sami dělají. Zjišťuje však, že to je v některých případech nebezpečné. Aby se trochu chránil, tak přitom vychází ze soukromého, a nikoliv veřejného prostoru. Dnes bychom hovořili o sociální reflexi či sociální ekologii, ale v Sokratovi je zároveň poslušnost tomu, co jej přesahuje a co jej podepírá v životě a smrti. Řekli bychom tomu transcendence. Jeho příběh končí vysvobozením. Na rozdíl od takového Caesara, Nerona či Hadriána o něm nikdo nikdy neslyšel, že by se stal bohem.
***
Pouliční dílny často vedou přemýšliví lidé, kteří by v západním světě vystudovali vysokou školu a poté seděli v kanceláři. Intelektuální a duchovní úroveň sikhského či arabského taxikáře je v průměru třikrát větší než v Praze.
Kdysi jsem koupil Sokratovu monografii od Jana Patočky, ale neschopen její četby jsem ji odložil na záchodě. I při dalších literárních pokusech se ukázalo, že Sokratovi nejsem schopen porozumět hlavou, takže jsem to zkusil nohama.
O autorovi| Václav Cílek, geolog Autor (* 1955) je myslitel, geolog a popularizátor vědy. Esej je redakčně upravenou a zkrácenou verzí přednášky, kterou autor pronesl při udělení Ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97.
