Mezi tisícovkou ironických drbů o olympiádě, kterými nás krmí kolegové z Pekingu, aby měli čím zakrýt své ochromení ohromností, na mě zas vykouklo posměšné informování o tom, kterak Číňané hodlají pálit do dešťových mraků z kanonů, což nám prezentují jako důkaz o srandovnosti totalitárních režimů. „Čína experimentuje s ovlivňováním počasí už 30 let, žádných přesvědčivých výsledků ale zatím nedosáhla. Obdobně je na tom Rusko, které se snažilo ,poručit větru a dešti‘ již od raných sovětských dob. V současnosti se proto čínští odborníci snaží o ovlivňování počasí spíš mlčet,“ vyšlo v ČTK.
No, nevím, zda „mlčet“ je slovo, které vystihuje velkohubost tiskové zprávy agentury Nová Čína, která mi už pár měsíců leží v mailu a v níž se píše, kolik miliard kubických tun umělého deště vyprodukovaly speciální jednotky na ovlivňování počasí (vybavené sedmi tisíci protiletadlovými děly, pěti tisíci raketomety a čtyřiceti speciálně upravenými letadly). Přeposlal mi ji mimochodem kamarád s notickou „Vonnegut by měl radost“, neboť si vzpomněl, jak jsme kdysi v hospodě při jedné metafyzické konverzaci zjistili, že jsme oba vybaveni nepoužitelným střípkem informace -a sice, že s nápadem střílet do mraků jodid stříbrný přišel kdysi Bernard Vonnegut, bratr slavného Kurta juniora a že Kurt sám se staral o public relations tohoto projektu tří amerických vědců (jeden z nich měl Nobelovu cenu za chemii), kteří tehdy věřili, že objevili vědeckou kúru na sucha, záplavy a tornáda. Nejsem si jist, zda z toho měl radost Bernard: po šedesáti letech vzpomínka na odvážné lety jednoplošníkem Fairchild do bouřkových mraků vybledla a z jejich vědecké posedlosti se stal symbol totalitním státem podporovaného čarování, ale Kurta to určitě pobavilo.
V našem světě je typické, že celkem logická snaha vymyslet způsob, jak přimět déšť spadnout tam, kde je sucho, vyvolává posměšky, zatímco zatápění vesnic při výrobě obřích umělých jezer za účelem výroby elektřiny, s jejíž pomocí lze vodu napumpovat zase zpátky tam, kde chybí, připadá všem jako dobrý nápad. A jako by nebylo fajn, že čínská vláda vyčlenila nějaké střelné zbraně ke střelbě do vzduchu, a ne do tibetských mnichů či protestantů. A totéž platí o olympiádě. Je až dojemně motivovaná snahou vyniknout a předvést se, což svět obvykle přijímá se sympatiemi, ne však v tomto případě. Celé to připomíná bál u pana knížete - všichni nakonec dorazí, protože to chtějí vidět (a vrchnosti se bojí), ale celou dobu pyskují, že ten chlap má zbytečně moc peněz, že taky mohl aspoň pustit zahradníka ze šatlavy nebo jinak projevit svou lidskost, a mohou se potrhat uštěpačným smíchem, kdykoliv se mu něco nepovede. Jen během psaní tohoto Posledního slova mi mailem přišla fotka dokumentující, že během úvodního ceremoniálu se Číňanům zhroutil jeden z počítačů a promítal na projekční plátno „modrou obrazovku smrti“, kterou zná každý, komu se někdy zhroutily Windows (takže každý), z RSS čtečky na mě vyskočil článek o pekingském smogu a o tom, že některé ohňostroje v televizním přenosu byly vyrobené v počítači, a esej Čínská olympijská noční můra ze serveru o politice, jejíž autor dokazuje, že právě z těchto důvodů bude výsledkem olympiády tak nanejvýš všeobecná vzájemná zpruzenost a - jak píše -„mraky na mezinárodní politické scéně“. Na kterých je nejblbější to, že když se do nich střelí, obvykle neteče voda.
