Cítil by se Nicolas Sarkozy šťastný, kdyby chodil nahý s lukem po pralese, kdyby nasycení jeho rodiny záleželo jen na tom, zda se mu podaří ulovit pásovce, a kdyby vážná choroba byla rozsudkem smrti? Nevíme, ač je známo, že v tomto způsobu života našly štěstí celé komunity – od lovců mamutů až po amazonské indiány. Přesto chce francouzský prezident prosadit položku štěstí do hodnocení ekonomik. Chce s tím vyrukovat na summitu G20.
Proč? Protože zaměstnanci francouzského Telecomu páchají sebevraždy? To by neznělo moc věrohodně od tvrdého politika, jenž jako ministr vnitra proslul nulovou tolerancí ke zločinu. Protože kdyby se do HDP započítala dostupnost zdravotní péče, pohoda a volný čas, Francie by se tak dostala před USA? To už zní věrohodněji.
Štěstí je ovšem velmi individuální pojem. Každý ho může hledat jinde a sporný je už samotný pojem hledání štěstí. Pro Američany je součástí ústavního pořádku (pursuit of happiness v Deklaraci nezávislosti), pro Evropany spíše výrazem bezradnosti, kterou musí postavit do latě a saturovat sociální stát se svými normami.
Máme-li štěstí normovat, a Sarkozyho výrok tím směrem míří, čeká nás pěkná práce. Někdo je šťastný, opatří-li si jako první v okolí nový model iPhonu. Jiný je šťastný, sklidí-li úrodu. A další jsou šťastni, prosedí-li večer s cigaretou a pivem u hracích automatů.
Jak to vše převést na společného jmenovatele? V buddhistickém Bhútánu, kde je zakázaný tabák a donedávna byly zakázané politické strany i televize, to praktikují. Ano, už 37 let měří své hrubé národní štěstí (GNH). Jsou díky tomu šťastni?
Čtěte „Sarkozy...“ na straně 16
