Miroslavu Froydovi komunistický režim nikdy neseděl. Se skupinou kamarádů pojali na počátku 50. let odvážný plán: dostaneme se do letectva a uletíme za hranice. Froyda absolvoval plachtařský kurz a ještě před maturitou se přihlásil ke zkouškám na leteckou akademii. Odborné zkoušky složil na výbornou, ale nevzali ho z politických důvodů.
Když plán úletu zkrachoval, nezbylo než zkusit to „přes kopečky“. S kamarádem Jaroslavem Klassem se v červenci 1953 přihlásili na brigádu do státního statku ve Vranově nad Dyjí. „Dostali jsme se na polní práce i do blízkosti plotu, takže jsme mohli pozorovat pohyb stráží. V nestřežené chvíli jsme z jednoho posedu vyvrátili žebřík a přehodili ho přes ostnatý drát. Na druhé straně jsme se obilím proplížili až na rakouskou stranu,“ vzpomíná vyrovnaně působící pětasedmdesátník v kavárně plzeňského hotelu Continental.
Sehraná dvojka
Dvojice se dostala přes Vídeň do Lince v americké zóně. Mladíci se chtěli přihlásit do americké armády a jednou z cest byla spolupráce s americkou tajnou službou. Během několika měsíců byli vyškoleni ve zpravodajských technikách a v srpnu 1954 vysláni zpět do Československa s úkolem aktivizovat své protikomunisticky smýšlející kamarády a vytvořit z nich zpravodajskou skupinu.
Okamžitě po překročení hranice poblíž Českých Velenic však byli oba zatčeni. „Těžko říct, proč nás hned zatkli,“ říká Miroslav Froyda. „Možná že nás udal nějaký agent, který si všiml, že máme více peněz než ostatní v uprchlickém táboře.“
Oba přátele čekaly výslechy v Ruzyni a vazba na Borech. Před soud se dostali ráno 31. prosince 1954. Žalobu zastupovala Ludmila Brožová, předsedkyní senátu byla Marie Benková. Dalo by se říci sehraná dvojka - obě ženy společně vedly desítky politických procesů. „Na soudkyni ani prokurátorku si vůbec nepamatuji,“ říká Froyda
.
Oběma přátelům hrozil trest smrti
V rozsudku se lze dočíst: „...obviněné soud vzhledem k jejich třídnímu původu a jejich mládí nepovažoval za třídní nepřátele, neboť je u nich předpoklad, že se převychovají... přeměnil u obviněných trest smrti v trest odnětí svobody na spodní hranici zákonné sazby...“ Spodní hranicí sazby za trestné činy opuštění republiky a vyzvědačství bylo 15 let. „Zvláště pro moji matku, která tam seděla, to byl šok,“ říká Froyda.
Na svobodu se dostal až v září 1965. Odsouzení Ludmily BrožovéPolednové je pro něj pozdním projevem spravedlnosti. „Za ten rozsudek nad Horákovou a dalšími si trest plně zasluhuje,“ říká. Po otázce, zda je pro něj postačující morální rozměr rozsudku, nebo zda by měla bývalá prokurátorka jít do vězení, se dlouze odmlčí. „Já myslím, že by měla jít,“ říká nakonec.
Když plán úletu zkrachoval, nezbylo než zkusit to „přes kopečky“. S kamarádem Jaroslavem Klassem se v červenci 1953 přihlásili na brigádu do státního statku ve Vranově nad Dyjí. „Dostali jsme se na polní práce i do blízkosti plotu, takže jsme mohli pozorovat pohyb stráží. V nestřežené chvíli jsme z jednoho posedu vyvrátili žebřík a přehodili ho přes ostnatý drát. Na druhé straně jsme se obilím proplížili až na rakouskou stranu,“ vzpomíná vyrovnaně působící pětasedmdesátník v kavárně plzeňského hotelu Continental.
Sehraná dvojka
Dvojice se dostala přes Vídeň do Lince v americké zóně. Mladíci se chtěli přihlásit do americké armády a jednou z cest byla spolupráce s americkou tajnou službou. Během několika měsíců byli vyškoleni ve zpravodajských technikách a v srpnu 1954 vysláni zpět do Československa s úkolem aktivizovat své protikomunisticky smýšlející kamarády a vytvořit z nich zpravodajskou skupinu.
Okamžitě po překročení hranice poblíž Českých Velenic však byli oba zatčeni. „Těžko říct, proč nás hned zatkli,“ říká Miroslav Froyda. „Možná že nás udal nějaký agent, který si všiml, že máme více peněz než ostatní v uprchlickém táboře.“
Oba přátele čekaly výslechy v Ruzyni a vazba na Borech. Před soud se dostali ráno 31. prosince 1954. Žalobu zastupovala Ludmila Brožová, předsedkyní senátu byla Marie Benková. Dalo by se říci sehraná dvojka - obě ženy společně vedly desítky politických procesů. „Na soudkyni ani prokurátorku si vůbec nepamatuji,“ říká Froyda
.
Oběma přátelům hrozil trest smrti
V rozsudku se lze dočíst: „...obviněné soud vzhledem k jejich třídnímu původu a jejich mládí nepovažoval za třídní nepřátele, neboť je u nich předpoklad, že se převychovají... přeměnil u obviněných trest smrti v trest odnětí svobody na spodní hranici zákonné sazby...“ Spodní hranicí sazby za trestné činy opuštění republiky a vyzvědačství bylo 15 let. „Zvláště pro moji matku, která tam seděla, to byl šok,“ říká Froyda.
Na svobodu se dostal až v září 1965. Odsouzení Ludmily BrožovéPolednové je pro něj pozdním projevem spravedlnosti. „Za ten rozsudek nad Horákovou a dalšími si trest plně zasluhuje,“ říká. Po otázce, zda je pro něj postačující morální rozměr rozsudku, nebo zda by měla bývalá prokurátorka jít do vězení, se dlouze odmlčí. „Já myslím, že by měla jít,“ říká nakonec.
