Na tu schůzi jsem přišel zase pozdě. Alespoň jsem si to myslel. Ale byl jsem začínající aspirant v literárním ústavu, který se právě přestěhoval, a počátek devadesátých let i já sám jsme se vyznačovali zmateností. Posadil jsem se a s provinilým úsměvem čelil tázavým pohledům kolegů. K mému údivu se neprojednával provoz oddělení jako obvykle, ale připravované heslo „K. H. Mácha“ pro už tehdy legendární Lexikon české literatury. Začínal jsem tušit omyl, ale diskuse mě strhla k naslouchání. Heslo nebylo v pořádku. Nešlo prozatím o odstraňování nedostatků, jen o jejich pojmenování. Směr debaty určoval doktor Opelík, tichými korekcemi přispíval doktor Pešat, asi desítka přítomných přicházela s návrhy. Většinou odmítanými: jinak, přesněji, ještě přesněji! Za chvíli se všichni unavili, po půlhodině nastal čas na přestávku. A také čas, abych se probral z omylu: neseděl jsem na schůzi svého oddělení literární historie, ale na schůzi zčásti personálně shodné redakce Lexikonu. Poděkoval jsem doktorce Pelikánové, která mě o tom s pobavenou laskavostí ujistila, a hleděl zmizet - s pocity studu a vděčnosti.
Protože přes všechnu trapnost jsem byl schopen přijmout zisk svého „percivalovského“ zážitku: zahlédl jsem, na okamžik, odbornou práci, jejíž existenci jsem dosud jen tušil. Vědu, která nepředstírala hloubku, ale s téměř pohrdavou jistotou setrvávala na povrchu. Očišťovala slova, oprošťovala je od zbytečností a dvojznačností, až zůstalo to nejsamozřejmější - a nejhlubší. (Najděte si v hesle „K. H. Mácha“ například větu o dvou představách v básníkově zralé tvorbě vždy přítomných - motivu země a motivu poutníka. Lze ji popřít i vyvrátit, ale ne zavrhnout. Je definitivní.) Na Lexikon jsem už nikdy nehleděl jako na knihu. Ale ani jako na způsob práce. Stal se mi prostředím, téměř alchymickým prostorem, ve kterém bezejmenné získává jméno, beztvaré tvar a amorfní se proměňuje v krystalicky čisté. Tolik k metodologii. A k mytologii.
Minulost Nejde o to, mytologii Lexikonu rozmnožovat - mýtů má za téměř čtyřicet let trvání nadbytek. Je ale možné připojit se k těm, kdo po završení práce přemýšlejí, čím Lexikon byl, čím nyní je a čím vším může být.
Na první otázku lze odpovědět snadno: Lexikon byl především školou. Školou, v níž (většinou) strukturalismem poučená generace literárních vědců prakticky předávala mladším techniku i etiku své práce. Nejen ti, kdo se na Lexikonu přímo podíleli, ale všichni, kdo se zabývají dějinami české literatury, byli dotčeni jeho postuláty. Představou, že minulost má tvar nebo že ji alespoň lze do určitého tvaru uspořádat. Soustředěním k autorské osobnosti. Nárokovanou jednoznačností, úsporností a zřetelností. Preferováním faktů před názory. Odmítnutím ideové a jiné vnějškové interpretace literatury. Vírou, že vnitřní význam díla je primární a kontexty jsou jen důležité nebo zajímavé. Požadavky, které je nesnadné odmítnout i přijmout.
Morálku oboru formoval Lexikon svým ostentativním přehlížením času. To není paradox. Učil podezíravosti vůči všemu, co je časově atraktivní, ostražitosti vůči dobovým módám i normám. Učil, že právě tato opatrnost je zdrojem objektivity poznání. Učil, že jen pokora je důstojným postojem historika, byť je to často pokora před obskurností. Učil, že právě to je naše práce.
Ale učil nás také času důvěřovat. Lexikon nevznikal v zápase s časem jako mnohé jiné projekty, ale v součinnosti s ním. Každé heslo procházelo několikerým sítem různého tvaru podle osobností autora a redaktora. Konečná podoba byla formována opakováním, kontrolou a ověřováním. Odstraňováním chyb. Že přesto k chybám docházelo, je milostí, která slovníku uchovává lidskou dimenzi. Nepoměrně víc je ale chyb, které byly odstraněny.
Neznám vnitřní mechanismy redakce, a tak mohu věřit v zázračné působení času: Jako aspirantovi mi bylo v roce 1992 přiděleno malé heslo - „Václav Vojtěch“. S estétským ignorantstvím začátečníka jsem se rozčiloval: Ten má být ve slovníku? Chlapík, který vynikl jen tím, že se pokoutně připojil k Byrdově polární výpravě? Polárník, který většinu cesty strávil v lodní kotelně či jako pomocná síla? Byl vůbec na tom pólu? Dobyvatel Antarktidy, který se k dovršení trapnosti svého osudu utopil v Labi na lodičce? Autor jediného cestopisu? To má být spisovatel? Sepsal jsem rozhořčený návrh na vyřazení Vojtěchova jména ze seznamu hesel.
Za několik týdnů mi doktor Pešat sdělil, že vyřazení bylo redakcí odsouhlaseno. Řekl to vážně, jen s lehkým povzdechem nad tím, že někdo může být tak - mladý. Časem jsem nároky Lexikonu chápal lépe. A zase jsem se styděl. Tentokrát dlouho, šestnáct let, protože jsem neměl odvahu na svůj omyl upozornit. Když letos závěrečný díl Lexikonu konečně vyšel, s úzkostí jsem se pustil do listování: „Co kdyby přece...? Co když to někdo opravil?“ Ano. Oddychl jsem si: víc než sloupec, skoro celá strana 1434 je věnována heslu „Václav Vojtěch“. Přítomnost Čím je Lexikon dnes, po vydání posledního dílu? Začněme tím, co je evidentní. Je především obsáhlým kompendiem, které ve 2824 heslech osobních a 663 věcných (anonymní díla, časopisy, almanachy, nakladatelství atd.) shrnuje českou literaturu od jejích počátků až k literátům, kteří do ní vstoupili před rokem 1945. Ale už touto definicí se ocitáme v problémech: Co je to „česká“ literatura? Německy píšící autoři v Čechách 19. století do ní nepatří a česky píšící autoři na Slovensku v téže době také ne? Není toto pojetí, byť historicky srozumitelné, dnes příliš národně obranné? A co je vlastně „literatura“? Je soubor kázání literaturou? Vždy, jen někdy, a za jakých podmínek potom? Hlediska výběru byla podrobně vysvětlena v úvodu k prvnímu dílu; redaktoři v něm nápadně často odkazují na „úzus“. V 70. letech minulého století, kdy koncepce vznikala, asi ani nebylo možno jinak. Ale bere redakce v úvahu, že dnešní úzus utváří ona? Bude-li práce na Lexikonu pokračovat, neměla by vlastně začít novým definováním východisek?
Lexikon je jako každé historické dílo i zpředmětnělou pamětí. Má podobu neskladného nazelenalého monstra, jehož čtyři díly v sedmi svazcích se rozsahem blíží šesti tisícům stranám, hmotností osmi kilogramům. K tomu poslednímu jsem přistupoval nerad: Lze vážit to, čeho si vážíme? Neznevážíme to? A lze zvážit nadhmotné? Vždyť jako CD-ROM (první tři díly, 2000) je Lexikon jen lehounkým kotoučkem.
Elektronická podoba vnuká představu jakési databáze. Tou ovšem Lexikon není. Nemůže být. Především proto, že vznikal téměř čtyři desítky let, za proměňujících se historických okolností. První díl (1985) už dlouho slouží historikům jako pramen: takhle bylo tehdy možné pojmout Demla či Durycha, takhle (s životopisem ukončeným emigrací v roce 1948) Čepa, takhle musel být úplně pominut Václav Černý. Elektronizace je však i možností. V souladu s časem a s proměňujícím se poznáním lze přepracovávat hesla, doplňovat bibliografii, sjednocovat rejstříky. Lexikon postupně přestává být institucí, jejíž existenci limituje knižní publikace, a stává se médiem průběžného poznávání literatury. Kniha je dokončena, ale její redakce je uprostřed práce.
Vždyť o autorech minulosti vznikají stále nové studie. A pouhé jejich registrování vydává výmluvné svědectví: Například téměř polovina z patnácti textů o Karolině Světlé, jež vznikly v posledním desetiletí, se týká její účasti v ženském hnutí. Téměř polovina nových textů o Karlu Sabinovi se vztahuje k jeho „zradě“. Lexikon jako zrcadlo ukazuje, co nás aktuálně poutá. Současně však jako nástroj, který zjednodušuje a zpřístupňuje nepřehledný materiál, sám určuje témata historického zájmu. Studentky Filozofické fakulty UK, které po roce 1993 (2. díl Lexikonu, H-L) objevovaly osobnost Elišky Krásnohorské, se podobají těm, které po roce 2000 (3. díl, M-Ř) přicházely s přáním zabývat se dílem Terézy Novákové a letos na podzim (4. díl, S-Ž) s nesmělými návrhy diplomových prací o Karolině Světlé.
Lexikon usiluje o vyrovnanost výkladové a bibliografické části, ale bibliografie svou určitostí vždy dominovala. Bohatstvím faktů rozšiřuje hranice našeho poznání literatury, ale nepřekračuje je. Jen nás nutí si je zřetelněji uvědomovat. Jako každá dobrá práce se rodí z absolutních potřeb a dospívá v rezignaci na ně. Koncepce Lexikonu vznikala na počátku 70. let 20. století a žízeň po úplnosti, kterou je vedena, se dnes už také jeví jako historický jev. Jako přirozená reakce na dobové zákazy a cenzuru, na omezování vědecké práce. Tytéž okolnosti však kolem Lexikonu semkly kruh osobností, které mu vtiskly rozměr svou dobu přesahující.
Vždyť právě prostřednictvím Lexikonu dnes nejkomplexněji komunikujeme se svou minulostí, s vlastními počátky. Novodobá česká společnost se v prvních desetiletích 19. století rodila bez opory politické reprezentace, bez vnějších atributů národa, etnicky rozdrobená, nábožensky nejednotná, sociálně slabá. Jejími základy a legitimací národní existence se stávaly právě knihy, encyklopedie a odborná kompendia. Jungmann jí Slovníkem česko-německým stvořil a věnoval (tedy: uspořádal a zveřejnil) vlastní jazyk, Palacký Dějinami minulost. Jiní literáti, Tyl a Havlíček, vtiskli společnosti styl. Beletrie se stala krví ideu národa oživující, ale i její kostrou, tvarem a oporou. Ještě v roce 1859 psal mladý Jan Neruda v programové stati Nyní: „Jen literatura nám může (...) pomoci a kdežto jiní národové více neb méně ji opouštějí, musíme my k ní ještě všechnu svou sílu obracet.“
Ve společenském povědomí i školní výuce pak zakořenil nepřesný obraz literáta jako vzdorujícího hrdiny a vědoucího tvůrce. Všichni máme alespoň představu o osudech Máchy, Němcové či Haška, jméno Julia Zeyera je nám známější než jméno Julia Grégra. Lexikon, který si ze všech entit účastných v literárním procesu vybral právě autorskou osobnost, spisovatelský kult nenarušil. Přesto má jedinečnou úlohu.
Je svým způsobem pokračováním a završením Jungmannova či Palackého úsilí, výkonem srovnatelným s jejich vrcholnými souhrnnými díly, posledním velkým činem národního obrození. Ale zároveň je i konečným popisem a reflexí světa, jehož smysl byl založen v literatuře. Teprve jím končí heroická doba zrodu české společnosti, v níž literatura měla výjimečné postavení. Lexikon je její katarzí i zrcadlem, přichází jako hrdina na konci času, jako ten, kdo se má stát svorníkem minulého a budoucího. Budoucnost Budoucnost Lexikonu je tedy zřetelná. Spočívá v opravách, doplňování a sjednocování, v přizpůsobování možnostem nových médií. Ve studiích, pro které bude shromážděný materiál východiskem. V průřezech a antologiích, které na jeho základě vzniknou. Poslední hrdina je přece nesmrtelný...
Přesto v práci s Lexikonem časem převáží smutek. Neumíme porozumět druhému a přes hranici smrti to jde ještě hůř. A Lexikon je vlastně i pomníkem zvláštního, sedmisvazkového tvaru. Listujeme v něm a dotýkáme se mrtvých i svých vlastních omezených perspektiv. A uvědomujeme si, že jeho svět k nám promlouvá nepřímo a stále tišeji.
Ale zdá-li se nám, že vydáním posledních svazků byl Lexikonu i české literatuře vystaven úmrtní list, neměli bychom propadat beznaději. Každé úmrtní oznámení má přece dvě strany. A když ho obrátíme, můžeme psát. Máme před sebou čistý papír.
***
Lexikon
české literatury 1-4
Kolektiv autorů, hlavní redaktoři
Vladimír Forst (díly 1 a 2),
Jiří Opelík (3) a Luboš Merhaut (4)
Vydalo nakladatelství Academia,
Praha 1985, 1993, 2000 a 2008.
Celkem 5904 strany v sedmi svazcích.
Dějiny národu českého
w Čechách a w Morawě I-V
František Palacký
Vydal J. G. Kalve a Fridrich Tempský
s pomocí Českého musea v letech 1848
až 1876. 4755 stran v deseti svazcích.
Slownjk česko-německý I-V
Josef Jungmann
Vydal Josef Jungmann pomocí
Českého musea, Praha 1835 až 1839.
4694 strany v pěti svazcích.
Lexikon je pokračováním a završením Jungmannova či Palackého úsilí, výkonem srovnatelným s jejich vrcholnými souhrnnými díly, posledním velkým činem národního obrození. Ale je současně i konečným popisem a reflexí světa, jehož smysl byl založen v literatuře.
O autorovi| Václav Vaněk literární historik Autor vyučuje literární historii na FF UK
