Je pátek 11. května 1945 odpoledne, když do přízemní místnosti vilky čp. 99 v jihočeských Čimelicích vstupují dva místní muži. Augustin Kreibich bydlí ve vedlejším domě, Alois Procházka je nájemník vilky. V ní nacházejí muže v ostře střižené uniformě generála armády Třetí říše. Za zdmi domu se situace vyostřuje, schyluje se k masakru mezi Němci zakopanými v polích okolo Čimelic na straně jedné a Sověty a Američany na straně druhé. Místní mají strach z dalších brutálních bojů. „Generále Pücklere, jak to momentálně s vašimi vojáky vypadá?“ ptají se německy osmapadesátníka s železně pevným výrazem a charakteristickou jizvou na levé tváři.
Carl von Pückler-Burghauss
Carl Friedrich Graf von Pückler-Burghase, kterého Hitler prvního srpna 1944 povýšil do hodnosti SS-Gruppenführer a generálporučík Waffen-SS, stojí mlčky u vodovodu a neodpovídá. Po chvilce se obou mužů zeptá, nač to chtějí vědět. Se zjevnou trpkostí v hlase ale nakonec k úlevě obou Čechů prohlásí: „K ničemu nedojde! Je to sice bolestné, ale nedá se nic dělat!“
Tato dramatická scéna se odehrála zhruba podle tohoto scénáře třetí den po kapitulaci Německa ve druhé světové válce, ve dnech, kdy Evropa slavila konec šestiletého krvavého pekla. V mnoha státech se řešilo, co dál. Pokládali se základy budoucí studené války. Ale ne v Čimelicích nedaleko Orlíku. Právě tam totiž došlo k poslednímu velkému dramatu největšího válečného konfliktu v dějinách lidstva. Událostem těch dnů se věnuje článek historiků Jaroslava Čvančary, Zdenka Hazdry a Jana Vajskebra.
Vlak přilákal pozornost Němců
Obec na pomezí středních a jižních Čech se do hledáčku spojeneckých sil dostala už v neděli 29. dubna, kdy do ní dorazil dlouhý německý vojenský vlak s vozidly všeho druhu, tanky a cisternami. Ten se však bleskově stal terčem amerických letadel, která během pětihodinové série náletů usmrtila a zranila několik německých vojáků, především ale zcela vyřadila z provozu celé nádraží. Následující den spáchal Adolf Hitler ve svém berlínském bunkru sebevraždu, což jen popohnalo zástupy prchajících německých vojáků i civilistů z východu. Za žádnou cenu nechtěli padnout do rukou Sovětů a tak raději mířili do náruče Američanům.
Civilní obyvatelstvo už mezitím pochopilo, že Němci jsou na kolenou a z českých měst začaly mizet Německé nápisy. Říšská platidla už nikdo nepřijímal, někteří si vybíjeli vztek na říšských symbolech, jiní s chutí odzbrojovali německé vojáky, jejichž morálka zůstala snad někde u Stalingradu. Zůstávala jen zoufalost. „Vnitropolitická situace v Protektorátu Böhmen und Mähren je krajně napjatá,“ psal ještě pátého května z Prahy generál Pückler.¨
Zajatý nacista K. H Frank
Pražské povstání neuniklo ani pozornosti Čimelických, kteří poslední zprávy vzrušeně rozebírali na náměstí. Německé Tschimelitz spěšně nahradili české Čimelice, na domech se objevili spojenecké a československé prapory. Zvláštní radost udělal místním ukořistěný tank německé armády, se kterým následně vyrazili zasáhnout do přestřelky u nedalekých Mirotic.
Nový říšský kancléř v rozkazu v těchto dnech vyzýval německé vojáky, aby bojovali už s jediným cílem – zabránit bolševizaci a zotročení co největšího počtu Němců. Západní fronta už pro německé vedení vlastně neexistovala, naopak se proměnila v příslib bezpečné kapitulace.
Američany přitáhla do Čimelic whisky u Schwarzenbergů
Čimelice už mezitím převzaly svůj osud do vlastních rukou. V čele revolučního národního výboru stanul tehdy třiatřicetiletý místní rodák kníže Karel Schwarzenberg, který u Čimelických požíval spolu s dalším šlechticem Norbertem Kinským velkou úctu. Němce, eufemisticky přezdívané „národní hosté“, mezitím z bytů hromadně internovali v místní škole. Znervózňoval je spíše „nepostup“ Američanů, kteří se pro místní nepochopitelně zastavili směrem na Blatnou. Sovětská vojska byla přitom ještě daleko. Byl to právě Kinský, který se pokusil spojence do Čimelic dostat alespoň na chvíli.
Účet za nacistickou okupaci. Německo dluží Varšavě 850 miliard dolarů, tvrdí polský poslanec |
„Američany jsem doslova vylákal dopředu z jejich postavení na potoce v Miroticích s poukazem na to, že u Schwanzerbergů zbyly nějaké lahve předválečné whisky,“ vylíčil později Kinský. Posádce prvního amerického džípu se v Čimelicích dostalo bohatého pohoštění a vřelého přivítání.
Masivně začali Němci k Čimelicích proudit z noci na devátého května. Muži, ženy i děti spěchali, aby padli do zajetí Američanů, německé jednotky se hromadně vzdávaly. Okolo jihočeské obce vznikl internační tábor se 70 tisíci osobami, okolo města v kolonách postávalo okolo 25 tisíc vojáků. Podél silnic se začalo hromadit zahozené německé vybavení – pušky, vozidla, kulomety i jízdní kola.
To už ale na kraji Čimelic zastavila Tatra 97 s poznávačkou SS-500463 von Pückler. Německý generál se ubytoval v již zmíněné vilce spolu se svou sekretářkou Lili Mühlig, její pětiletou dcerou a babičkou holčičky Lolou Gargisch. Přivezl také Aru – svého černého ovčáka. Podle domněnky historiků ještě netušil, že cesta do americké okupační zóny už není kvůli americko-sovětské dohodě možná. Válka byla u konce, vakuum po vojenské agendě nahradila politika.
Památník bitvy u Slivice a Milína.
Právě v momentě, kdy se mezi německými vojáky rozneslo, že jsou necháni na pospas blížícím se Sovětům, vzepjali se k poslednímu odporu. Skupiny příslušníků SS se dostaly zpět ke svým zbraním, rozestavěly opět děla a kulometná hnízda v naději, že si na poslední chvíli vyjednají pod pohrůžkou ozbrojeného odporu odchod na západ.
Jenže to už začali k Čimelicích proudit první sovětští vojáci, jejichž příchod Němcům jasně signalizoval, že jejich snahy vyjdou vniveč. V noci na dvanáctého května podepsal Pückler se zástupci Sovětů a Američanů kapitulační protokol. Ještě téže noci zarachotil válečný stoj na zabíjení naposledy.
Kaťuše zdemolovaly poslední odpor
Bylo to u Slivice, kde zůstaly poslední zbytky Pücklerových jednotek po ústupu z Prahy. Ty se potýkaly s útoky rusko-českých partyzánů, které brzy doplnily i předsunuté sovětské jednotky. Němci svou pozici v kotli mezi obcemi Milín, Slivice a Březnice chtěli bránit. Děs však do jejich duší vlilo nechvalně proslulé kvílení kaťuší, které ustalo okolo třetí hodiny raní. Němci tváří v tvář jisté smrti z hlavní ruských děl definitivně kapitulovali, s jistým koncem se v té chvíli smířil také Pückler, který začal ve domku číslo 99 pálit všemožné listiny.
Díra v bezpečnostním sítu gestapa. Hugo Zappe ukázal na nacistické agenty v Československu |
V tomto stavení došlo také k jedné z mnoha sebevražd německých důstojníků. „Děvčátko si jako vždy hrálo u nás v kuchyni, když přiběhla úplně šílená babička, které se i děvčátko strašně bálo, a je ji vyzvala: ‚Knopfrle, schnell, schnell!‘ Holčičku doslova táhla za sebou i s panenkou. Za chvíli nato jsme slyšeli první výstřel. Tatínek vyběhl z kuchyně, ale pod schody stál generálův pobočník, který ho pistolí odháněl zpět do bytu. Pak jsem slyšeli strašný křik dítěte, které utíkalo po půdě, a další střelbu,“ vylíčila hrůzu ve svém domě Květa Oškerová-Procházková, které bylo tehdy třináct let.
S největší pravděpodobností z pistole pálil generál, zbraň nakonec obrátil i proti sobě. Místní nahoře našli už jen mrtvá těla dospělých a smrtelně zraněnou holčičku, která pár hodin na to zemřela v německém lazaretu. Rusové těla vynést odmítli, udělali to proto Američané.
Kliknutím na banner výše se přejdete ke článkům ze seriálu věnující se československým zpravodajcům.
„Na zahradě, kde Němci leželi, mladou ženu naši lidé vysvlékli, stáhli kožené holinky a další oblečení. Začala velká rabovačka, protože zahrada byla plná aut s věcmi Němců,“ popsala po letech Oškerová-Procházková. Z okolních obcí se prý sjížděli lidé, aby ukořistili tu sedačku z auta, tu německý metál.
Do ráže se dostali podle vyprávění pamětnice hlavně Rusové. „Chovali se jako zvěř. Tahali do našeho bytu německé ženy, které znásilňovali, a přitom strašně pili. Museli jsme z bytu utéct a nechat všechno na pospas,“ vzpomínala a dodala, že se jim ruský kapitán omlouval s tím, že většina z jeho vojáků jsou analfabeti či propuštění vězňové. Krev prý protekla na strop sklepa, kde po ní zůstaly žluté skrvny.
Česká rána nacistickým zbrojovkám. Tajné dokumenty promluvily o potopení lodi Alsterufer |
Těla byla pochována provizorně na poli za plotem, jen aby je následující den opět vykopali němečtí zajatci. Místem jejich konečného odpočinku se nakonec stal německý vojenský hřbitov v Brně. Nikdo na něj nepoložil věnec a hrob zůstal neoznačen.
Pole okolo Čimelic dostala přiléhavý název Veletrh – kvůli jídlu, příborům, psacím strojům, látek a dalšímu vybavení, které ve svém ležení zanechali Němci. Těm bylo nově pod trestem smrti zakázáno byť jen podat vodu. Zřejmě posledním živým svědkem konce války v Čimelicích se stal Pücklerův černý ovčák Ara. Zdivočelého ho po nějaké době zastřelili ruští vojáci.
