Vyrůstal ve vesnici Malá Losenice na Vysočine. Miloval sport, ve škole soutěžil v mnoha různých disciplínách. Milan Štěrba se pak vyučil elektrikářem, chvíli se řemeslu i věnoval. Vždy ho ale lákaly „uniformy“, jako dítě měl rád hru na vojáky.
MIlan Štěrba v mládí.
Základní vojenskou službu si odkroutil v Prostějově, kde jsou i „speciálové“. V armádě se mu zalíbilo a tak narukoval v roce 1996 jako profesionál. Dlouho byl na misích IFOR v Bosně, odtamtud se vzala přezdívka Bosňák nebo Bosna. Mezi lety 1998-2002 působil jako inspektor u Policie ČR v Praze a během toho vystudoval střední policejní školu v Brně.
1. 10. 2002 se do armády vrátil, tentokrát k vojenské policii. Byl u vzniku dnes již neexistující jednotky SOG - Útvaru speciálních operací Vojenské policie. Ta byla určena třeba k boji s teroristy či ochraně vládních letadel a VIP osob. V SOGu se stal Štěrba nejdříve starším inspektorem 2. zásahové skupiny, později náčelníkem 3. zásahové skupiny.
Svatba Štěrbových.
Před Vánoci 2000 se seznámil ve vlaku s budoucí manželkou Soňou. „Zaujal mě svým vzezřením, byl to člověk přes jeden a půl sedačky. Měl také takové strašně živé oči, promlouval skrz ně,“ popsala v dokumentu ČT Neznámí hrdinové - Poslední mise. Soňa s Milanem se vzali v roce 2004, o tři roky později se jim narodil syn Richard.
Šterba se synem Richardem.
Tou dobou už za sebou měl Štěrba další zahraniční nasazení. V roce 2003 zabezpečoval ochranu české ambasády v Bagdádu a české polní nemocnice v Basře. Do Iráku se vrátil pak ještě jednou, a to v březnu 2005. Plnil zde úkoly spojené s misí MNSTC-1. V následujícím roce poskytoval ochranu českému veliteli mezinárodní brigády v Kosovu. „Bosna byl velice dobrej velitel. Když jsme někam vyjížděli, snažil se rozebrat všechny informace dopodrobna, snažil se přemýšlet hodně dopředu - co by se stalo kdyby... Byl to prostě precizní člověk,“ řekl jeden z příslušníků SOGu.
„Když nás někde napadli, choval se tak, jak se od něj dalo očekávat. Nebyl v žádném případě nějak zbrklej, velel svědomitě. Při nastřelení je potřeba zjistit, co se vlastně děje. Protože když jste napadení někde ve vesnici při patrole, tak lidi vzadu v patrole nemají absolutně přehled, co se děje vepředu a naopak. Zažil jsem takovouhle situaci s Bosnou. Rozhodl, co se má udělat, udělalo se to a dostali jsme se z toho všichni bez problémů,“ popsal v roce 2008 pro ČT další příslušník SOGu.
„Dostali jsme se do přestřelky. On rozhodoval naprosto s chladnou hlavou. Znám jen málo lidí na velitelským postu, kteří by takhle s chladnou hlavou rozhodovali. Vyvedl naší jednotku z oblasti a všichni jsme byli v pořádku,“ přidal jiný vojenský policista svoji zkušenost.
Štěrba si o misích povídal s manželkou. „Říkal, že Irák byl hodně složitý, že je tam mentalita lidí hodně odlišná. Afghánistán však byl podle něj 300 let za Irákem. Bylo to tam opravdu složité.“ Do válkou zmítané země se Štěrba s 34 dalšími kolegy ze SOGu dostal v říjnu 2007. Působili v provincii Hilmand na jihu země a plnili úkoly na úseku ochrany určených osob a ochrany významných objektů.
Štěrba se sniperem.
17. března 2008, v ten den před deseti lety, patrolovali čeští a dánští vojáci ve městě Gerešk. „Byli jsme u hlavní silnice, byla v plném provozu - jezdila po ní auta a motorky. Uprostřed naší jednotky šla trojice dánských vojáků, kteří prováděli humanitární činnost. V jejich blízkosti byl i Bosna. Sebevražedník přišel ke skupince Dánů a odpálil se. Protože byl Bosna tak blízko, tak to schytal taky. Já jsem byl od epicentra asi 15 metrů. Tlaková vlna mě shodila na zem, nějaký předmět mě udeřil do zubů, roztrhalo mi to boty a dostal jsem střepinku do stehna. Měl jsem štěstí, že mě odstínila auta okolo,“ přiblížil výbuch sebevražedného teroristy jeden z příslušníků SOGu.
Vyjádřete soustrast či zavzpomínejte na Milana Štěrbu a další české vojáky, kteří zemřeli při nasazení na zahraničních misích - po klinutí na banner.
„Ten chlápek se doslova vypařil. Dány exploze rozsekala na kaši. A dostal to i Milan, který stál opodál. Od hlavy až k patě jsem byl pokrytý ostatky lidí, kteří zahynuli při útoku. Kdybych byl jen o metr blíž k výbuchu, byl by se mnou konec,“ popsal pro MF Dnes. Voják se ohmatal, zda je v pořádku. „Vyplivl jsem zbytek předmětu a zbytek zubů z pusy. Pak jsem začal pracovat na kruhové obraně a později na odvozu zraněných a mrtvých.“ Čtyřiatřicetiletý praporčík Milan Štěrba zahynul spolu s třemi dánskými vojáky a třemi civilisty.
Milan Štěrba (vlevo) s dánským kolegou při krátkém odpočinku v Afghánistánu krátce před smrtí.
Praporčík a medik Jiří „Regi“ Schams byl na pokraji smrti. Do jeho těla vletělo mnoho špinavých střepin, uchráněna před nimi nezůstala ani hlava. Po prvním prohlédnutí mu vojenští lékaři nedávali příliš šancí na přežití. Měsíce strávil v umělém spánku, dvě střepiny zůstaly v mozku. Skončil na vozíku, bez krátkodobé paměti, s vadou řeči a nebyl soběstačný.
Štěrba se stal prvním českým vojákem, který od konce 2. světové války padl v boji a druhou českou obětí nasazení v Afghánistánu, o necelý rok dříve zahynul Nikolaj „Kolja“ Martynov po masivním sesuvu půdu ve Fajzabádu.
  |
Soňa Štěrbová doma v Česku věděla, že se její manžel onoho dne vydává na patrolu. Čekala, že po jejím skončení jí jako vždy zavolá. Místo toho se u ní doma objevili kolegové ze SOGu i s manželkou jednoho z nich. „Hned jak jsem je uviděla, tak mi došlo, že se Milánkovi něco stalo. Oznámili mi, že umřel. Bylo lepší, že mi to řekli kluci z práce, že jsem se to nedozvěděla třeba po telefonu.“
Štěrba zemřel dva týdny předtím než měl odjet domů z jeho poslední mise. Chtěl se více věnovat rodině, hlavně svému ročnímu synovi. „Říkal, že si myslí, že pro svět, nebo pro Českou republiku toho už udělal dost,“ říkala Soňa Štěrbová.
„Byl to člověk, který vedl lidi, uměl je motivovat. Zároveň se uměl o ně postarat. Kdybych ho měl charakterizovat jedním slovem, bylo by to slovo zodpovědnost,“ vzpomínal jeden z členů SOGu. „V mém mozku zůstane jako kámoš a dobrý velitel, který mi dvakrát zachránil život.“
Schams po výbuchu absolvoval mnoho lékařských zákroků a rehabilitačních procedur pod vlajkou nově vzniklého nadačního fondu na pomoc válečným veteránům REGI Base - jehož byl iniciátorem a zároveň nejviditelnější tváří. Navzdory lékařským predikcím, které mu nedávaly žádnou šanci na přežití těžkých poranění mozku, se Regi nikdy nevzdal a o svůj život statečně bojoval. Po šesti letech léčby a rehabilitačních procedur se dokonce za pomocí speciálního přístroje - tzv. exoskeletonu - dokázal na chvíli postavit i na vlastní nohy.
Jiří Schams alias Regi.
Jiří „Regi“ Schams prohrál svůj boj až s dalším soupeřem. 7. ledna 2015 podlehl následkům rakoviny. Bylo mu 42 let.
