Téma smrti bylo v dílech Olgy Tokarczukové přítomno vždy, hlavní roli hraje až v Posledních příbězích (2004). Tři novely vyprávějí o ženách, které smrt přinutila přehodnotit dosavadní cesty. První z nich, padesátiletá Ida, nalézá po autonehodě azyl v podivném domě, sloužícím jako útulek pro nevyléčitelná zvířata, kde se otřesená snaží v polosnu složit ze střípků paměti obraz vlastního života. V druhém příběhu poznáváme stařenu Paraskevju, které umírá manžel. Teprve nyní může nahlas říci, že se vdala pouze z donucení a s mužem dožila jen proto, že žádný z milenců nenašel dost odvahy, aby s ní utekl. Poslední hrdinka, třicetiletá Maja, potkává na cestách se synem kdesi v jihovýchodní Asii umírajícího kouzelníka, který chlapci jako svému poslednímu žákovi předává tajemství triků.
Každá z próz je sama o sobě mistrovská (ne náhodou polské Festivaly povídek pořádá právě Tokarczuková). Spojeny v jedné knize navíc vytvářejí - jak postupně seznáváme - nevšední román o osudech jedné rodiny, respektive jejich osamocených členek - dcery, babičky a vnučky. Příbuzenství je tu totiž jen formální, žádná z žen není v pravém smyslu pokračováním té předešlé, jejich světy do sebe nezapadají. Je konec rodiny, „nejen proto“, jak říká Tokarczuková, „že přestala existovat tradiční pouta mezi generacemi, ale proto, že lidé v ně nevěří“. Umírání za života Ale lze vůbec věřit? Každá rodina přece nemá počátky v tak dobrých časech jako Buddenbrookovi. Paraskevju připravili Sověti o rodnou zem na východě Polska, zařadili mezi ty, kteří s dvěma kufry začínali o stovky kilometrů dále, ztráceli cestou své fotografie a papíry a s novými domovy se nikdy nesžili. Paraskevja a její potomci budou navždy vykořeněni, nikdy nenajdou své místo, tak jako ona sama už nikdy neuvidí svou Ukrajinu. Navždy budou utíkat před údělem - Ida jako průvodkyně tam, kam si zamanou rozmazlené zájezdy, Maja do exotických míst, o nichž píše průvodce, Paraskevja do postelí svých milenců. Nikoho nebudou zajímat, nikdo je nebude hledat. Staré se nikdo nepřeptá, jak se má manžel, mladší nikoho nezpraví o tom, že nedojela, protože jí nikdo nezvedne telefon, nejmladší má cenu jen pro pár idiotů, kterým v Malajsii doporučuje ty správné bungalovy.
Poslední odbočka, kterou Ida před nehodou minula, vedla na Bardo. Jmenuje se tak městečko v Kladsku a shodou okolností Tibetská kniha mrtvých tímto výrazem označuje mj. stav, v němž ustrnuly hrdinky románu: umírání za života. Tokarczuková o něm píše přesto, že se náš svět pokouší smrt zrušit - až na oběti katastrof ve zprávách a krvavých filmech. Smrt se může ukazovat, nesmí se o ní mluvit. Proto před ní Maja zakrývá synovi oči, aby nemusela na nic odpovídat, proto zůstává Paraskevjina zpráva o skonu druha bez odezvy, proto se Ida diví, když jí nenadálí hostitelé prozrazují, jak končí zvířata v jejich útulku. Proto si s ní nevíme rady. Je úlevné, že protentokrát se za nás nad smrtí zamyslela autorka, na jejíž texty se jen tak nezapomíná.
Poslední příběhy
Olga Tokarczuková Přeložil Petr Vidlák.
Vydalo nakladatelství Host, Brno 2007.
212 stran.
