V červenci před dvěma lety jich zbývalo dvacet čtyři. Teď jsou všichni pryč a už nežije nikdo, kdo bojoval v první světové válce. Tedy pořád je ještě naživu Jack Babcock, který v roce 1917 narukoval ke Královskému kanadskému pluku, ale na frontu se nedostal, jen do Anglie. A také americký veterán Frank Buckles, který jako sedmnáctiletý jezdil v roce 1918 ve Francii se sanitkou. Ovšem poslední skutečný bojovník, Harry Patch, zraněný v bitvě o Passchendaele, zemřel minulou sobotu.
Umírali rychle. Erich Kästner, poslední německý veterán, zemřel v lednu 2008. Tony Pierro, který v roce 1918 bojoval ve Francii s Americkým expedičním sborem, odešel v únoru. Lazare Ponticelli, poslední z generace Francouzů, kteří bojovali v zákopech, zemřel o měsíc později. (Válku nepřežila jedna třetina francouzských mužů, kterým bylo v roce 1914 mezi třinácti a třiceti lety.)
Yakup Satar, který v roce 1915 narukoval do turecké armády a bojoval v Iráku, zemřel v dubnu 2008. Delfino Borroni, poslední italský veterán, zemřel v říjnu. Australský poslední veterán Jack Ross zemřel minulý měsíc.
Poslední bojovník Když Harryho v roce 1916 odvedli, učil se na instalatéra a při příjezdu na západní frontu v roce 1917 mu bylo devatenáct let. Vydržel tam čtyři měsíce. Pak mu nad hlavou vybuchl německý granát, zabil tři kamarády vedle a zranil jej ve slabinách. Odvezli jej do Anglie a poté už do války nezasáhl.
V roce 1918 se oženil, měl děti, živil se jako instalatér a během náletů na Bristol za druhé světové války sloužil jako dobrovolný hasič. Zemřel minulou sobotu ve věku 111 let. Co nám tedy odkázali Harry Patch ze Somersetu a jeho šedesát milionů kamarádů (neboť již nezáleží, na které straně byli)?
Jedna věc, kterou by nám řekli zcela jasně: tohle už dál nemůžeme dělat. Za první světové války jsme překročili určitou hranici. Veškeré výdobytky vědy a techniky společně vytvořily takový průmyslový způsob vedení války, který není v lidských podmínkách prostě udržitelný. Pohlcuje vojáky, civilisty a celá města rychlostí, která ohrožuje samotnou civilizaci.
Všechny technické vynálezy za dobu od první světové války – obrněné divize, bombardovací letky, jaderné zbraně – jenom toto poučení prohlubují, ale nemění jej. Lidské bytosti vedou války od doby, kdy jsme byli všichni sběrači a lovci, a těm, kteří válčili dobře, se obvykle dařilo dobře. Kdo nyní válčí opravdu dobře, bude zničen.
Totální válka Industrializovaná totální válka se poprvé objevila právě v Evropě. Je možné vyslat expediční sbory do slabších oblastí tzv. třetího světa a dát jim tam co proto, ale jakmile se jedna vyspělá průmyslová země pustí do vážného ozbrojeného konfliktu s jinou vyspělou průmyslovou zemí, zničí se obě. To je poučení, které mohou rozvíjející se průmyslové země jako Indie, Čína a Brazílie získat levně z dějin, nebo velmi draze ze zkušenosti.
Co dál nám odkázalo těch šedesát milionů? Na zdi kaple v Královské vojenské akademii Sandhurst, kde jsem jako mnohem mladší muž učil „válečná studia“, stojí první verš Horatiovy básně: „Dulce et decorum est pro patria mori“ – Je sladké a vznešené umírat za vlast. My ale této lži už nevěříme.
Wilfred Owen byl zabit při přechodu kanálu Sambre týden před koncem války. Nebylo mu víc než dvacet pět, vložil ovšem moudrost, kterou vykoupily ony miliony svými životy, do své básně „Dulce et decorum est“. Je o útoku jedovatým plynem a poslední verše zní takto: Kdybys slyšel… jak chrchlá krev ze zpěněných, potrhaných plic… Už bys, příteli, tak radostně nezvěstoval dětem, co zoufale dychtí slavnými se stát, tu starou lež: že sladké a vznešené je pro vlast umírat.“
Už uplynulo téměř století od doby, kdy válku považoval za slavnou i někdo jiný než fašisté a blázni. Vláda nám dnes může říkat, že naši „slavní mrtvi padli“, my ale víme, že jim nebylo ještě ani dvacet, že zemřeli v mukách a ztratili celý zbytek života. Někdy nás dokonce znepokojuje, že jsme je vyslali, aby za nás zabíjeli.
Dal mu šanci V roce 1917, během třetí bitvy o Ypry, obsluhoval Harry Patch svůj kulomet, když se jeden Němec přiblížil tak hodně, že vypadal jako skutečná osoba – a najednou si Harry uvědomil, že jej nechce zabít. Vlastně že by jej neměl zabít. Střelil Němce do ramene. Upustil pušku, ale šel dál.
Atak jej Harry zasáhl znovu, nejdříve nad koleno a pak do kotníku. Bůhví, jestli ten Němec tohle všechno přežil, ale Harry to aspoň zkoušel. A zkoušíme to i my ostatní. Většinou.
O autorovi| Gwynne Dyer, novinář působící v Londýně
