12. ledna 2019 15:21 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Poslední rozhovor Jiřího Bradyho pro Lidové noviny. O smrti rodiny i novém začátku

Jiří Brady s knihou o své malé sestře, která zemřela v Osvětimi. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jiří Brady s knihou o své malé sestře, která zemřela v Osvětimi. | foto: MAFRA

PRAHA V noci na sobotu zemřel ve věku nedožitých 91 let pamětník holocaustu Jiří Brady. Server Lidovky.cz pro vás přináší poslední rozhovor s Bradym, který vyšel v roce 2016. Mluvil nejen o svém dětství či pobytu v Terezíně a Osvětimi, ale také o tom, jak začal podnikat v Kanadě či o své sestře Haně, která Osvětim nepřežila.

LN Předválečné roky jste prožil v Novém Městě na Moravě. Jak na ně vzpomínáte?
My jsme byli hodně aktivní, hlavně náš tatínek. Byl v Sokole, u hasičů, hrál divadlo. Na začátku války přibývalo zákazů a příkazů a rodiče se snažili, aby nám to aspoň jakžtakž ulehčili. Nesměli jsme do školy, tak jsme přišli o spoustu kamarádů, ale rodiče sehnali učitele, který nás doučoval. Hráli jsme si s mojí mladší sestrou Hanou, u nás na zahradě i v domě. To bylo naše království, náš úkryt před světem. Jenže ona byla pořád hrozně smutná, že nemůže za kamarádkami. Jednou mě napadlo, že ji trochu rozveselím, tak jsem řekl, že sepíšeme všechno, co nám chybí, a třeba se to vrátí. Dali jsme ten vzkaz do lahve a zakopali na zahradě. Ale nic nepomohlo... Maminku zatkli v roce ’41, o pár měsíců později musel odjet i tatínek, zůstali jsme sami.

LN Během vaší současné návštěvy Prahy jsteněkolikrát zmiňoval mlčící většinu, která byla potichu, když sedělo příkoří. Jakjste vnímal reakce okolí?
My jsme najednou byli jako sirotci, naštěstí si nás k sobě vzal strýc, on byl katolík. Ven jsme skoro nechodili, a když, viděli jsme, jak nás lidé litují, ale co mohli dělat? Všichni se báli pomáhat Židům. V květnu ’42 nám přišlo předvolání, poskládali jsme si pár věcí do kufříku a strýc nás vzal na nádraží. Po třech dnech v Třebíči, kde bylo seřadiště Židů, nás převezli do Terezína. Měl jsem strach, co bude s Hanou. Já už jsem byl přece jen trochu starší, bylo mi čtrnáct, ale jí teprve jedenáct. Hned po příjezdu nás rozdělili.


LN Vaše sestra Hana se dostala do dívčího domova, kde se o děti starala výtvarnice Friedl Dicker-Brandeisová, absolventka školy Bauhaus. Snažila se, aby zapomněly na svět okolo. Fungovalo něco podobného i u vás?
Friedl byla skvělá, vždycky říkala: „Zapomeň na to, co je kolem tebe. Zavři oči, představuj si něco pěkného, nějakou vzpomínku.“ Dokázala děti na chvíli odpoutat od reality. Ostatně je to vidět na kresbách mé sestry, kde maluje náš dům, naši zahradu. Já jsem bydlel v domově č. 1, kde bylo čtyřicet kluků mého věku. Měli jsme vedoucího Valtera Eisingera a on nám hned na začátku řekl, že je za nás sice zodpovědný, ale že chce, aťsi mezi sebou vytvoříme samosprávu. Brzy jsme se rozhodli, že začneme vydávat časopis. 

Já jsem byl kluk z venkova, tak mě moc psaní nebavilo, ale Petr Ginz nebo Hanuš Hachenburg, to byli talentovaní kluci z Prahy, kteří týden co týden psali články nebo divadelní scénáře pro náš časopis Vedem. Vydávali ho dva roky a pro nás byl hrozně důležitý. Díky němu jsme měli řád, pravidelnost. Těšili jsme se na každé nové číslo.

LN Po dvou letech v Terezíně jste s Petrem Ginzem a ostatními kamarády museli do Osvětimi. Vaše sestra ale zůstala...
Viděli jsme se jen pár hodin před odjezdem. Řekl jsem jí: „Víc než kdy předtím teď musíš hodně jíst. Sněz i ten nejmenší drobeček. Slíbil jsem mamince a tatínkovi, že se o tebe budu starat a přivedu tě domů, abychom zase mohli být všichni pohromadě. Nechci ten slib porušit.“ Až po válce jsem se dozvěděl, že ji deportovali do Osvětimi pár týdnů po mém odjezdu. Poslali ji rovnou do plynu.

LN V Osvětimi vás zachránila náhoda. Dozorce nedával chvíli pozor a vy jste přeběhl z jedné skupiny, která šlana smrt,k té, která byla vybraná na práci. Koncem války se vám podařilo uprchnout z transportu smrti. Možná je to náhoda, možná štěstí?
Já říkám, že asi něco nad námi musí existovat, jinak si to nedokážu vysvětlit. Nejsem nijak nábožensky zaměřený, nikdy jsem nebyl, ale to, co se stalo po válce, byla vlastně jedna náhoda za druhou a provází mě to dodnes. V květnu ’45 jsem se konečně dostal do Nového Města, v našem domě byla za války nějaká německá rodina, která všechno rozkradla. Bydlel jsem zase u strýce.Snažil jsem se nějak znovu začít v našem domě, ale nešlo to. Všechno mi připomínalo rodiče a Hanu. 

Lidé se ke mně chovali hezky, ale já si s nimi neměl co říct. Třeba když se mě strýc ptal, jaký chci kartáč na boty. Jestli na hnědé, nebo na černé... Najednou mi všechno přišlo úplně banální. Odstěhoval jsem se do Prahy a doufal, že začnu nový život, ale atmosféra v Československu se rychle měnila. Lidé zase začali blbnout, zase uvěřili slibům, tak jako věří dnes v Americe Trumpovi. Nechtěl jsem tady zůstat, a tak jsem si v roce 1948 zažádal o vystěhování do Izraele, kam jelo od nás několik tisíců Židů. Vlak vyjížděl z Prahy a zastavoval ve Vídni, tam jsem vystoupil. Izrael mě nelákal, chtěl jsem tam, kde žil někdo z příbuzných.

LN Zamířil jste do Kanady. Jaké byly vaše začátky? 
Pár měsíců jsem byl u bratra svého dědečka, ale nechtěl jsem mu zůstat viset na krku, tak jsem si co nejdřív hledal práci. Prvně to šlo dosttěžko, čeština mi byla k ničemu, anglicky jsem uměl jen málo. Pak jsem potkal kamaráda z Terezína a založilijsme si instalatérskou firmu. Měli jsme ale takovou podmínku: nebudeme zaměstnávat Čechy. Když neumí pracovat, nemůžeš je vyhodit, protože tě všude pomluví. 

V roce ’68 jsme ale změnili názor, z Československa přišla spousta lidí. Polovina byla dobrá, opravdu potřebovala pomoc, ale ta druhá polovina... To byli zločinci. Naše firma prosperovala, měli jsme velké zakázky, tak nebyl problém vzít další lidi. Pomáhal jsem jim sehnat práci nebo jsem je finančně podporoval.

LN O minulosti jste mluvil hlavně s rodinou, ale v roce 2000 se stala další z vašich šťastných náhod. Dostal jste dopis od Japonky Fumiko Išioky, vedoucí tokijského muzea holokaustu, ke které se dostal kufřík vaší sestry...
Psala mi, že před pár měsíci vybudovala novou expozici, kde je několik předmětů zapůjčených z osvětimského depozitáře. Mezi nimi také Hanin kufřík. Návštěvníci muzea se Fumiko často ptali, kdo byla Hana, a ona nevěděla, co odpovědět. Měla jen jméno, příjmení a datum narození. Rozhodla se, že vypátrá, co se s Hanou stalo. Jela kvůli tomu do Terezína i do Prahy, našla kresby mé sestry a další dokumenty. 

Hana Bradyová zemřela v Osvětimi

Hana Bradyová zemřela v Osvětimi

Pozvala mě do muzea v Tokiu a to byl vlastně teprve začátek. Příběh Fumiko a jejího pátrání zaujal kanadskou spisovatelku Karen Levinovou. Napsala knihu Hanin kufřík, která vyšla ve 40 zemích po celém světě, vzniklo divadelní představení, teď se točí dva filmy.

LN V roce 2004 jste s lektory Židovského muzea v Praze vytvořil stejnojmenný vzdělávací program Hanin kufřík, který používají základní i střední školy po celém světě. Proč myslíte, že je o něj takový zájem?
Asi proto, že se děti snadno vcítí do příběhů svých vrstevníků, kteří žili za války. Učitelé jim vypráví nejen o mně a o Haně, ale také o dalších židovských dětech. Jak jsme žili, co nás bavilo a jak se u nás situace začala měnit. Díky tomu programu si děti uvědomí, jaké mají štěstí, že jsou v bezpečí, doma, s rodiči, že mají kamarády. 

Diskutují také o Hanině kufříku, co by si vzaly, kdyby musely ze dne na den odejít z domova. Přemýšlí, co je pro ně důležité a proč. Nejlíp se to dá vysvětlit deseti- či jedenáctiletým dětem, u starších, u puberťáků, je trochu složitější, jak je zaujmout. Podle učitelů je tenhle program stejně známý jako ten o Anne Frankové. 

LN Pravidelně přednášíte mladým lidem po celém světě. Určitě mají spoustu otázek. Na co se vás nejčastěji ptají?
Zajímá je všechno možné, naše dětství v Novém Městě, ale taky ta moje klukovská parta v Terezíně. Já jim říkám, že jsme zlobili úplně stejně jako současné děti. Taky jsme se občas pohádali, občas někomu záviděli. Co mě ale bolí, je, když mluvím o tom, jak se u nás v terezínském domově č. 1 kradlo jídlo. Nastražili jsme takovou past, dali jsme do jídla lék, který obarví moč dofialova. 

Chodili jsme pak s každým klukem na záchod, nakonec jsme toho zloděje chytli. Udělali jsme velký soud a porotu. Okamžitě se přiznal, řekl nám, že má šestiletého bratra, který pořád brečí, protože nemá co jíst. Tak jsme mu pomohli. To jsou vzpomínky, které mě i po těch letech chytnou za srdce. Když myslím na kamarády, jak jsme drželi při sobě.

LN Zmiňoval jste Petra Ginze, který zahynul v Osvětimi. Jeho deník sepřed pár lety objevil v Praze. Nálezce ho prodal Petrově sestře Chavě a ona ho pak vydala knižně. Váš deník se našel taky shodou náhod, že?
Ten muž moc dobře věděl, že Chava dá téměř cokoliv, aby deník měla. Muselo to pro ni být hrozné, takový handl o památku na bratra. U mě to naštěstí bylo jinak: jeden student architektury šel před pár lety centrem Brna a viděl hromadu věcí v kontejneru. Někdo tam vyklízel půdu a vyhodil spoustu dětských knih. 

Jiří Brady.
Shromáždění bylo vzpomínkou na oběti holocaustu. Zúčastnili se ho pamětníci...

Ten student si jich pár vzal domů. Jeho maminka vyučovala na Masarykově univerzitě dětskou literaturu a znala Hanin kufřík. Když viděla moje jméno v jednom notýsku, došlo jí, že to asi bude propojené. Napsala do Židovského muzea v Praze a oni její dopis přeposlali mému synovci Danielu Hermanovi. On se ale bál, že to je nějaké vydírání, podobné jako s Pet-rovým deníkem. Požádal toho studenta, aby mu zaslal ukázky. Byl tam nejen můj deník, ale taky fotky rodičů a příbuzných. Poslal mi to do Kanady a ten balíček přišel na moje narozeniny.

LN Letošní návštěva je jiná než ty předchozí. Setkal jste se s politiky, ale také s mladými lidmi. V úterý pro vás děti z projektu Terezínská štafeta zorganizovaly v Praze koncert. Jako poděkování, že s nimi řadu let spolupracujete, a jako poctu vašim kamarádům z Terezína. 
Ony udělaly pořádný kus práce, daly všechny ročníky časopisu Vedem na internet, zhudebnily texty mých kamarádů a opravdu vidíte, že tím žijí. Zakladatel Terezínské štafety František Tichý je totiž vede k tomu, aby se zajímaly nejen o minulost, ale přemýšlely také o současnosti. Když mi v úterý zpívaly, prohlížel jsem si je a říkal si, že možná všechno zlé je k něčemu dobré. V těch mladých lidech je naděje, že se umí sami rozhodnout a že umí jednat. A podobné je to s příběhem mé sestry. 

Když nám za války zakázali školu, Hana se rozhodla, že musí nějak pokračovat. Začala si sama pro sebe psát učebnice a snila o tom, že bude učitelkou. Ten sen se jí splnil díky všem studentům i učitelům po celém světě, kteří o ní mluví předávají její příběh. Vlastně je tu pořád s námi.

Judita Matyášová

Autor

Judita Matyášovájudita.matyasova@lidovky.czČlánky

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz