Spíše než o Lužného jde o to, že republiková rada zelených chce postavit do latě předsedu Bursíka
Dušan Lužný v úterý ujistil, že „pokud si to bude Strana zelených přát, jsem připraven funkci ministra přijmout“. Za následníka Dany Kuchtové si jej ale nepřeje Bursíkova část Strany zelených a hlavně Mirek Topolánek.
Premiér se vyjádřil jasně už minulý týden: je pro diskontinuitu v čele ministerstva školství čili proti Lužnému, jenž býval poradcem, a pak náměstkem Dany Kuchtové. V pondělí se Topolánek s Lužným, který na „jakési míře kontinuity“ trvá, setkal osobně a svoje stanovisko mu zopakoval. „Je už jasné, že u Topolánka neprojdu,“ řekl poté Lužný novinářům. Den nato však obrátil: prý se nevzdá, poněvadž cítí silnou podporu republikové rady a poslaneckého klubu Strany zelených.
To první platí, avšak to druhé těžko. Klub stojí za předsedou strany Martinem Bursíkem, který na rozdíl od republikové rady chápe Topolánkovy výhrady vůči Lužnému. Poslanecký klub musí však zároveň alespoň formálně respektovat stanovisko republikové rady, jež je nejvyšším orgánem strany mezi sjezdy. A rada se před čtrnácti dny z podnětu Dany Kuchtové usnesla, že na ministra školství by měli zelení nominovat právě Lužného. Na jeho nominaci rada podle jejího předsedy Dalibora Stráského stále trvá. V neoficiální anketě, kterou si uspořádala minulý týden, se pro Dušana Lužného vyjádřilo 31 z jejích 59 členů.
Jedna věc jsou „zelené“ představy a zase jiná paragrafy ústavy. Její článek 68 stanoví, že členy vlády jmenuje prezident na návrh jejího předsedy.
Teoreticky se Lužný nemůže stát ministrem Topolánkovi navzdory, ani kdyby se republiková rada zelených postavila na hlavu.
Jak ale napovídá politická deklarace zvaná koaliční smlouva mezi ODS, KDU-ČSL a Stranou zelených z prosince 2006, praxe může být odlišná: „Smluvní strany respektují ústavní právo předsedy vlády navrhovat prezidentu republiky jmenování a odvolání členů vlády,“ konstatuje smlouva, leč hned dodává: „Pro každý takový krok bude předseda vlády hledat podporu příslušné koaliční strany.“ V případě zelených je ono „hledání podpory“ o to složitější, že strana má podle platných stanov dvouhlavé vedení.
Koalice jako rukojmí Jednu „hlavu“ představuje již zmíněná devětapadesáti členná republiková rada v čele s Daliborem Stráským, mezi jehož místopředsedy náleží i médii puncovaný protibursíkovský „rebel“ Matěj Stropnický. Rada je obdobou ústředních či celostátních výborů, republikových sněmů či rad v jiných stranách. Druhou „hlavu“ mají zelení v devítičlenném předsednictvu v čele s Martinem Bursíkem, jehož součástí je mimochodem i Dušan Lužný. Vztah mezi oběma „hlavami“ hezky ilustruje skutečnost, že předseda strany Bursík je pouze řadovým členem republikové rady. V té mají silné zastoupení bývalí občanští aktivisté, jejichž oblíbenkyní je Dana Kuchtová. Rada, která se v minulosti scházívala dost sporadicky, po posledním sjezdu zelených ožila a cítí se být tělesem povolaným určovat straně linii a rozhodovat o všem podstatném včetně kandidátů na ministry. Bursíka s jeho předsednictvem si mnozí členové rady představují jen jako vykonavatele jejich rozhodnutí. Právě o kandidátovi na ministra i o dalších významných věcech může však například v časové tísni rozhodnout na základě stranických stanov samo Bursíkovo předsednictvo. Je to velmi zvláštní strana, ale je to tak!
Partnerská ODS, lidovci a zejména premiér Topolánek musejí doufat, že se obě „hlavy“ Strany zelených na přijatelném nástupci Dany Kuchtové přece jen v dohlednu dohodnou. Jen co se Lužný „zasekl“, Bursík se nechal slyšet, že „tady se to nemůže točit na jedné osobě, která buď bude ministrem, nebo nebude, a na konto toho si Strana zelených buď rozbije hlavu o zeď, nebo nerozbije“. Včerejší ujištění Dalibora Stráského, že „vystoupení z koalice není otázkou dne“, stejně jako vyslovení nedůvěry předsedovi Bursíkovi, příliš neuklidňuje. Pokud zelení problém urychleně nevyřeší, jejich republiková rada se na zasedání 3. listopadu může postavit na zadní a opět trvat na kandidátovi pro Topolánka nepřijatelném. Pak by se buďto vzbouřili bursíkovci a Stranu zelených by zachvátila krize, nebo by se Bursík podvolil republikové radě, o sporném kandidátovi vedl v koalici smírčí řízení, a bylo-li by neúspěšné, se zelenými z koalice vystoupil a Topolánkovu vládu „složil“.
Martin Bursík je sice mezi zelenými ten poslední, kdo by si něco takového přál, ale co „není otázkou dne“, jak říká Stráský, může být aktuální později, pokud republiková rada Bursíka nezkrotí. Suma sumárum v šarádě kolem Lužného nejde ani tak o něj jako právě o výstrahu Martinu Bursíkovi, aby spíše než na Topolánka a koaliční stabilitu dal na radikální spolustraníky a jejich směrovky mířící kdovíkam.
***
Rada po posledním sjezdu zelených ožila a cítí se být tělesem povolaným určovat straně linii a rozhodovat o všem podstatném včetně kandidátů na ministry
O autorovi| Petr Nováček, komentátor ČRo 1-Radiožurnálu e-mail: pnovacek@cro.cz
