Je symbolické, že Tomešovo literární dílo se uzavřelo před několika měsíci vydaným výborem z Baudelairových Květů zla. Tato poezie provázela Tomeše od jinošských let a Baudelairův portrét i mapa Paříže vždy visely na dohled básníkova pracovního stolu.
Ač olomoucký rodák (nar. 20. 9. 1913), jeho život byl nejdříve spjat s prvorepublikovým Brnem, kde vídal Jiřího Mahena, slyšel přednášet Andrého Bretona, ale také patřil k vášnivým aviatikům. Po válce pak studoval dějiny umění v Praze, aby svůj profesní osud spojil s Národní galerií a Vysokou školou uměleckoprůmyslovou, kde působil až do vynuceného odchodu na počátku normalizace. Ale nejbytostněji byl Jan M. Tomeš svázán s Kunštátem, kde rodina vlastnila secesní vilku ukrytou v zahradě a kam pravidelně na léto zajížděl básník František Halas. Jeho osobnost na začínajícího literáta silně zapůsobila, ovlivnila jeho budoucí vysoký nárok na umění a vedla k odpovědnosti za napsané slovo. Jan M. Tomeš byl posledním žijícím autorem z generace, která vstoupila do literatury na přelomu 30. a 40. let a jejíž významní představitelé, např. Jiří Orten, Ivan Blatný, Klement Bochořák, Josef Kainar, Oldřich Mikulášek, patřili mezi Tomešovy přátele. Nejednou vzpomínal právě na bujaré večery u Halasova stolu v kunštátské hospodě U Jarošů, kde Orten s hlavou opřenou o zeď zpaměti recitoval Apollinairovo Pásmo. Tomeš za protektorátu, navzdory německé cenzuře, vydal svoji básnickou prvotinu Klubko Ariadnino (1942), po válce následovanou jen několika málo útlými, povětšinou bibliofilskými svazky veršů, shrnutými do knižního souboru Staré zahrady (Torst, 1996).
Zřejmě více než básník je Jan M. Tomeš znám díky rozsáhlému kunsthistorickému dílu, kterému dominuje čtrnáct zasvěcených monografií o umělcích 19. a 20. století - o Slavíčkovi, Chittussim, Průchovi či Tichém, ze zahraničních o Renoirovi, Gauguinovi a Kokoschkovi. Tomešovy výtvarné texty nezapřou básníka, který ale uměl přesně vidět a myslet, plasticky evokovat minulé epochy, na malých plochách hutně načrtávat dramatické osudy. Nikoli suchopárné odbornictví, nýbrž esejistické vědomí souvislostí. Empatickou erudici, která byla vnímavá i vůči jemu odlehlým poetikám, dokázal osvědčit ve své proslulé antologii surrealismu Magnetická pole (1967). Mnoho Tomešových textů o výtvarném umění a poezii je pak roztroušeno v domácích i zahraničních časopisech, sbornících, v katalozích výstav a čeká na svého editora. Můžeme jen litovat, že o svých dvou přátelích, italském malíři Giorgu de Chirikovi a Josefu Šímovi, monografie z politických důvodů napsat nemohl.
V paměti mi zůstává Jan M. Tomeš jako grand signor z jiných časů. Noblesní a distingovaný, k ženám galantní, v psaní textů vzácně pečlivý a důsledný, který si až do posledních dnů uchoval neobyčejnou svěžest ducha i smyslů. Vidím jeho útlou postavu proti jarnímu oknu, na stole kresba Baudelaira v cylindru a starý model plachetnice, odkazující k dalekým krajinám. Mezi loky vína prohodí: „Básník stejně jen vždycky zkouší říci, o čem vím, že to vyslovit nelze.“
