Ve věku 90 let zemřel ve čtvrtek po krátké nemoci spisovatel a překladatel Zdeněk Urbánek, který patřil k prvním signatářům Charty 77. V roce 1991 mu byl udělen Řád T. G. Masaryka III. stupně a o dva roky později obdržel izraelské vyznamenání „Spravedlivý mezi národy“.
Václav Havel na svých internetových stránkách včera napsal: „Zdeněk Urbánek byl skvělým českým spisovatelem, jedním z mála, které poznáte po jedné či dvou větách. Byl to člověk ve svých životních postojích velmi pevný, jeho charakteristickým znakem byla kontinuita. Nesu jeho smrt těžce, protože jsme byli celoživotní přátelé. Se Zdeňkem Urbánkem odešel nejen kus světa, v němž jsem vyrůstal a který mě formoval, ale i jeden z posledních výrazných členů jeho literární generace.“
A jaká že to byla literární generace? O ní se už dávno učí ve školách. Patřila k ní i dvojice spřízněných básníků - Jiří Orten a Ivan Blatný. O nich napsal Zdeněk Urbánek v eseji Dva, publikované v roce 1992. Zde se mluví i o jejich naplánované společné sebevraždě: „... vím, že mi Jiří Orten nedlouho po Mnichovu, už počátkem října 1938, úmluvu jaksi zpronevěřile vůči Ivanovi prozradil. Ať prý co nejdřív, hned v týž den, jedu do Brna a sdělím Ivanovi, že ten nesmysl neplatí... Jel jsem a zastihl Ivana ve stavu, kdy se také on úmluvy zjevně už zřekl, ale z motivů asi osobnějších.“ Člověk v mladé poesii Pražský rodák Zdeněk Urbánek debutoval již v roce 1939 básnickou sbírkou Jitřenka smutku. V témže roce byl nucen po uzavření vysokých škol zanechat studia na filozofické fakultě. Poté pracoval jako redaktor Evropského literárního klubu a nakladatelství Sfinx. Poslední čtyři roky války však byl zaměstnán na otcově statku v Drahelicích u Nymburka jako kočí, čímž se vyhnul totálnímu nasazení. Během této doby také pomáhal perzekvovaným Židům skrývat se.
Vedle hlavních postav té doby -Kamila Bednáře a Jindřicha Chalupeckého - i Zdeněk Urbánek v roce 1940 vydal text s názvem Člověk v mladé poesii. Zde mimo jiné napsal: „Lze říci, že nová poesie předvídá a připravuje půdu pro ideologii novou. Zájem této nové ideologie musí být soustředěn na člověka, jenž nebude funkční jednotkou v dějích světa, ale sám sobě se stane cílem.“
Během války Zdeněk Urbánek vydal ještě svazek Úžeh tmou (1940), román Příběh bledého Dominika (1941), knihu pro mládež o Roaldu Amundsenovi Hrdina obou pólů a v roce 1945 pak povídkovou knihu Životy a svědomí.
Civilní Hamlet Po osvobození působil v redakci Svobodného slova, krátce pracoval díky Františku Halasovi na ministerstvu informací, načež se vrátil k novinářské práci v Národním osvobození, kde setrval do roku 1949. Téhož roku vyšla také na dlouhou dobu jeho poslední kniha, román Cestou za Quijotem, zpracovávající život autora slavného románu o rytíři „smutné postavy“.
Poté mohl působit už jen jako lektor nevyžádaných námětů či dramaturgický tajemník umělecké rady v Československém státním filmu. V roce 1957 onemocněl tuberkulózou a po vyléčení se začal živit překlady z anglické a americké literatury.
Na svém kontě má poezii Walta Whitmana (společně s Jiřím Kolářem), Spoonriverskou antologii E. L. Masterse (s Jiřím Kolářem a Emanuelem Fryntou), dále díla Williama Faulknera, Jamese Joyce, Charlese Dickense, Marka Twaina, Williama Saroyana, Francise Scotta Fitzgeralda, T. S. Eliota či Eugena O’Neilla.
Velký ohlas zaznamenal civilní převod Hamleta (1959), který byl inscenován v Národním divadle. Zdeněk Urbánek přeložil i další Shakespearova dramata: Richard II., Richard III., Romeo a Julie, Julius Caesar a Jindřich IV.
Jen ne kulturu středu O tom, že si autor ale stále držel svou kontinuitu, svědčí jeho vystoupení na IV. sjezdu spisovatelů v roce 1967, kde v souvislosti s dílem Jana Hanče uvedl: „... zdálo se mu často, že kultura středu lidem to potěšení z věcí a dějů světa kazí, že v mnoha případech jde paralelně se sklonem k společenskému středu, k setrvačnosti a nepřejímavosti smýšlení, jehož vinou všechno má tendenci vypadat pro všechny stejně, takže za chvíli je ze všech dějů, pocitů, věcí dlouhá řada banalit, i když ty děje, věci a pocity za to nemohou. Hanč se tomu bránil, jak uměl.“
V době normalizace se Zdeněk Urbánek podílel na vydávání samizdatového časopisu Obsah, podepsal již zmíněnou Chartu 77 a později byl také v redakční radě samizdatových Lidových novin.
Po roce 1989 se habilitoval v oboru dramaturgie na AMU, kde se poté stal rektorem, ve funkci vydržel ale jen rok. Oficiálně také mohl vyjít soubor próz Ztracená země, literární úvahy Zvláštní případy, eseje o divadle Domy plné událostí, vzpomínková trilogie Stvořitelé světa, Stvořitelé světa pokračují a Stvořitelé světa - díl třetí a taktéž Stránky z deníků.
Vloni 12. října slavil Zdeněk Urbánek devadesátiny. Ivan Klíma v textu pro LN citoval jubilantova slova: „Lidská důstojnost ve vztahu k jiným i k sobě, to znamená nutnost vyjadřovat se co nejpřirozeněji a denně myslet o běžných i závažných otázkách co nejsvobodněji.“
Poslední rozloučení se Zdeňkem Urbánkem proběhne 24. června v 11 hodin ve Velké obřadní síni strašnického krematoria.
