Když jsem stloukal tu postel, netušil jsem, jak jsem si zavařil...
Sedím ve svém oblíbeném křesle na terase, Abdul není doma. Jinak se na místo s nejlepším výhledem cpe on. Popíjím čerstvé chlazené kokosové mléko a dívám se na táhlé vlny Tichého oceánu. Každý den jsou jiné, i když jinak je všechno už dlouhá léta stejné. Na pohádkovém ostrově, daleko od pevniny, kde znám každou škebli, lísteček a kamínek.
Za totáče vyjížděli jazykově vybavenější lékaři ven v rámci pomoci rozvojovým zemím. Tvářilo se to jako spása Afriky nebo arabských zemí, ale šlo samozřejmě o tuzexové bony na auto, televizi, video. Já doktor, moje žena Anna sestra, oba původem z moravské vesnice, se dvěma dětmi. Byla to naše první cesta letadlem a druhá do zahraničí, znali jsme jen Balaton. Mezinárodní angličtinu jsme se doučili od filipínských sester, arabštinu přes ruštinu od doktorů z Libanonu a Sýrie.
Peníze na kontě přibývaly. Prodloužili jsme kontrakt na třetí rok, aby jich bylo ještě víc. Na vysněný dům na vesnici už bylo peněz dost, chtěl jsem domů. Anna řekla, že musí mít myčku, pračku a satelit a že na to vyděláme jedině tady. V té době se objevil Abdul. Nastěhoval se do naší vily. Anna řekla, že díky jeho příspěvku na nájem ušetříme. Když jsem řekl nahlas, že těch jeho pár dinárů stejně padne na ty její opulentní večeře, Anna křičela, že jsem škrťoun a dětem nedopřeju trochu ovoce a zeleniny. Abdul sežral skoro všechno.
Střídali jsme se v nočních - Abdul a já. Jednou ráno po noční, utahanej po odooperovaných deseti střevech, mi moje žena říká: Rozbila se postel. Sprav ji. Koukala se na mě a já v jejích očích přečetl všechno. Ani plášť jsem si nesundal, zašrouboval jsem uvolněné šrouby a pro jistotu zatloukl i hřebíky. Mlátil jsem jak zběsilej. Copak se můžu vrátit k nám na ves a říct, že moje žena zůstala s dětmi a s Arabem v Africe? To by moji ani její rodiče nepřežili. A kam bych šel já, bez ní? A bez dětí? Tak jsem to celé vzdal.
V devadesátém jsme se na půl roku vrátili domů. Anna hned říkala, že ještě musíme zajistit děti, a tak jsme zase balili, abych vydělal na další dva domy. A náhoda všech náhod, zrovna vybrala ostrov, kde už pracoval Abdul. Hned jsme se stěhovali do společného domu, o dočasnosti se už ani nemluvilo. Anna vytvořila dokonalý systém dvoumužství. Abdul na sex, já na všechno ostatní.
Děti odjely studovat na jiné kontinenty a zůstaly tam. Vnoučata i je vidím jen na obrazovce počítače. Občas si říkám, že bych mohl ještě všechno změnit. Dřív jsem se mohl vymlouvat na rodiče, teď bych měl jen kvůli sobě. Je mi šedesát, doba se dost změnila. Kámoš, co si v padesáti pořídil mimino, mi na můj pohádkový ostrov napsal, že síla a radost, se kterou buduje nové hnízdo, je velká, protože ví, že to je naposledy. Ale že netušil, jak brzy ho to vyčerpá a že by radši všechno vrátil zpátky. To mi napsal můj životní vzor. Tak jsem to zase nechal plavat.
Ten večer měl Abdul, můj spolumanžel, už skoro pětadvacet let, noční. Pil jsem kokosák, sledoval souhvězdí velkého kříže a zase si znova říkal, že já jsem kdy tu postel šrouboval. Měl jsem ji rozmlátit a jemu pak pár pořádných vrazit!
Vyrušil mě hrozný kravál. Lekl jsem se a opatrně vešel do domu. Moje žena vyhazovala ze skříně oblečení, boty a prádlo. Máme stejnou velikost, ale trička a pláťáky byly Abdulovy. „Co koukáš, pomoz mi!“ zavelela rozčileně. „Abdul je na noční a zase tam spí s tou novou sestrou!“ Zuřivě házela věci do igelitových pytlů, tak jsem jí pomohl a obsah, který naložila, jsem pevně přitáhnul provázkem.
Rozhlédla se, co ještě chybí vypakovat, uviděla jeho vodní dýmku a třískla s ní na zem. Pak se vzpřímila a řekla mi: „Stejně za všechno můžeš ty! Měls ho vyhodit dávno!“
Měl jsem být šťastný, že už bude zase jenom moje. Jenže já nebyl. Uvědomil jsem si, že má pravdu. Za všechno opravdu můžu jenom já sám. Tak jsem sebral největší kufr a začal skládat své věci.
O autorovi| příběh Josefa Řivnáče napsala Věra Kudynová
