Němečtí postkomunisté sklízejí úspěchy na západě. Loni Brémy, letos v lednu Hesensko a Dolní Sasko, nyní Hamburk. Tak roste seznam zemských parlamentů „staré Spolkové republiky“, kam už pronikla strana Levice – směs východoněmeckých nostalgiků a západních fanoušků populisty a bývalého sociálního demokrata Oskara Lafontaina.
Odkud se bere ten úspěch? Hvězdy Levice, Gregor Gysi a Oskar Lafontaine, slibují minimální mzdu, vzdělání zdarma a konec nepopulárních Ein-Euro-Jobs pro nezaměstnané: „Za dobrou práci musí být dobrá mzda“, „Dobré peníze za dobrou práci“. Jen jedna tisková zpráva se z rudé oslavné záplavy vymyká: „Předsednictvo se zásadně distancuje.“
Není řečeno, od čeho se lídři Levice distancují, ale celé Německo to ví. Od dolnosaské poslankyně Christel Wegnerové, která se nedávno v televizi zasnila, jak krásné to bylo s berlínskou zdí a východoněmeckou tajnou policií Stasi. Nechtěně tak ilustrovala zásadní problém německých postkomunistů. Co je Levice? Moderní socialistická strana, nebo totalitní síla, zosobnění mindráků a neúspěchů národa trabantů? Jako v Good Bye, Lenin Nejde jen o problém samotných postkomunistů. Levice se totiž posouvá do pozice, v níž je v Česku KSČM. Bez ní to prostě dost dobře nejde. Alespoň na zemské úrovni určitě. Až do ledna se mělo za to, že spolupráce sociálních demokratů (SPD) s Levicí na východě je omluvitelná, na západ ji ale nepustíme. To se ale mění. V Dolním Sasku se toho se sedmi procenty hlasů pro Levici zas tolik nestalo, jenže v Hesensku stačilo pět procent na to, aby se v zablokované situaci stala koalice socialistů, postkomunistů a zelených jednou z reálných možností (v Hamburku zase svým výsledkem nutí křesťanské demokraty do velké koalice).
Bývalý zelený spolkový ministr Jürgen Trittin nadšeně mluvil o postkomunistech jako o standardní straně. Teď už si tak jistý není. Levice na sebe totiž řekla mnohé, když pro volby v západních zemích uzavřela alianci i s obskurní Německou komunistickou stranou – ta začala v západním Německu hlásat násilné „ze společenštění výrobních prostředků“ v témže roce, kdy marxismu daly ránu z milosti sovětské tanky v Praze. „Wessis“ stranu pravidelně odměňovali promilem voličské podpory a štěstí se na obdobu české KSČM usmálo až nyní, kdy jí Levice nabídla několik míst na kandidátkách.
Christel Wegnerová se do dolnosaského parlamentu dostala, přijala pozvání do pořadu televize ARD Panorama a způsobila tam výbuch, který předčí i fingovaný atomový hřib ve stejnojmenném českém pořadu. Upravená šedesátiletá zdravotní sestra s úsměvem vysvětlila nutnost východoněmeckého ministerstva pro státní bezpečnost a tajné policie z důvodu ohrožení „reakčními silami“ a výhody východoněmeckého zemědělství (levné potraviny); berlínská zeď byla prý vystavěna proto, aby reakční západní Němci nemohli pronikat do komunistického ráje. Wegnerová tak s vážnou tváří podpořila humornou scenáristickou figuru z komedie Good Bye, Lenin.
Protestní strana mnoha barev To bylo i na postkomunisty z Levice moc. Vyobcovali ji z klubu, vyzvali ji ke složení mandátu a chtě nechtě museli vyrukovat s prohlášením, že „socialismus bez právního státu“ je nemožný. Nicméně hamburští dělníci a prodavačky zbystřili: Požadavek na minimální mzdu osm eur vítáme, ale chceme zde Stasi? Levice je z těchto otázek zoufalá.
Wegnerová tak zahájila tolik potřebnou diskusi o charakteru Levice. Až dosud se postkomunistům dařilo médiím podstrkovat svou agendu, teď Wegnerová upozornila na nepolepšitelnou komunistickou pátou kolonu, která se 20. stoletím nepoučila. Co hůře, nesní marxistický sen, ale adoruje reálný socialismus. Ne náhodou proto Levice dosud nemá jednotný program – bez konkrétní politiky a s velkohubými hesly se snáze řadí do šiku západoevropští sociální demokraté, východoněmečtí socialisté a totalitní komunisté.
Čekání na Komunistický manifest Unikátní projekt začal v roce 2004, kdy se zhrzený sociální demokrat Oskar Lafontaine obrátil k postkomunistům. Do té doby byl perestrojkař Gregor Gysi sice populární i na západě, jeho strana s puncem honeckerovské totality ale nikoliv. To Lafontaine změnil a vytáhl ji další rok na pozici čtvrté nejsilnější strany. Od té doby pravá (západní) ruka neví, co dělá ta levá (východní). Lafontainovci mluví o ekologii a minimální mzdě, postkomunisté o americkém imperialismu, znárodňování a všude vykřikují: „Bundeswehr raus aus Afghanistan!“ Dvoukolejnost strany dosáhla překvapivých úspěchů. Obsazené čtyři západní zemské sněmy a v celostátním průměru stabilní dvouciferná voličská podpora. Jenže teď Christel Wegnerová ukázala, že to tak dál nejde: buď demokracii, nebo totalitu. A právě o tom budou rozhodovat straníci koncem března. Půjde o první společný program strany Levice. Tehdy se ukáže, zda to bude mírně nalevo od SPD, či dá Německo světu nový Komunistický manifest pro 21. století. Doufejme, že Christel Wegnerová bude zklamána.
***
Poslankyně dolnosaského parlamentu se v pořadu televize ARD zasnila, jak krásné to bylo s berlínskou zdí a tajnou policií Stasi. Postkomunisté z Levice ji za to vyobcovali z klubu a vyzvali ji ke složení mandátu.
O autorovi| David Klimeš, novinář
