Martin Wolf, Financial Times Co by se stalo, kdyby při této finanční krizi neexistovalo euro? Řada zemí eurozóny by spadla do těžkých měnových krizí. Řecká, irská, portugalská a španělská měna by se proti někdejší německé marce prudce propadly. Právě tomu chtěli zabránit duchovní otci eura. Z tohoto pohledu byli úspěšní.
Když ale země nemohou na ekonomické problémy reagovat devalvací měn, musí přijít něco jiného. Periferní, nepříliš výkonné ekonomiky neudržují v mezinárodní konkurenci krok s Německem, největším světových exportérem vysoce kvalitního průmyslu. Přeji Řekům a spol. hodně štěstí. Budou ho potřebovat.
V eurozóně panují hluboké rozdíly. Ti, kdo dokážou uspět v ostré mezinárodní konkurenci, mají obrovské přebytky v platebních bilancích. Dokážou ve světě prodávat víc, než dováží a půjčují si.
Němci mají obrovský přebytek 6,5 % HDP, Nizozemci dokonce 9,4 % HDP. Na druhé straně jsou Španělé se schodkem devíti procent HDP. Silně zadlužení jsou i Řekové, Italové a Portugalci. Tahle nerovnováha se musí projevit.
Před krizí si dovolili dluhové excesy a teď se dostávají do velkých problémů, protože věřitelé jim budou čím dál méně ochotni půjčovat.
Periferní ekonomiky jsou sevřeny v kleštích: oslabením měny si nemohou pomoc k vyšší konkurenceschopnosti. Tím pádem nemohou své deficity v platební bilanci proměnit z hlubokých schodků v přebytky, a vylepšit si tak postavení u věřitelů.
Jedinou cestou je snížení platů a cen. Do toho už s pustili Irové. Španělé a Řekové ale v obavách ze sociálních otřesů stále váhají. Ve všech těchto zemích hrozí soukromé i státní bankroty.
Krize na periferii eurozóny není nehoda: je podstatou eura od jeho počátku. Slabší země musí najít únik z pasti, ve které se ocitly. Mohou počítat jen s velmi slabou pomocí: nikdo z eurozóny nebude ochotným věřitelem poslední záchrany před státním bankrotem. Samo euro je navíc stále velmi silné, a tím jim přitěžuje.
Oni ale musí uspět. Když se eurozóna rodila, popsaly se tisíce stránek, jestli je optimální měnovou unií. Teď víme, že není. Musíme zjistit, jak vážný problém to je.
Proč jsou Britové důvěryhodní jako Italové
Amborise Evans-Pritchard, The Daily Telegraph Ještě před měsícem si Britové na své státní dluhy půjčovali za stejné úroky jako Francouzi. Oběma zemím byli investoři ochotni půjčit za úrok 3,51 procenta. Za pouhý měsíc ale spolehlivost Britů jako dlužníků klesla na úroveň Italů. Úroky vyskočily na 3,97 procenta. Jako argument pro zvýšení rizikové přirážky investorům stačil pohled do labouristického rozpočtového výhledu.
Jak se Británie dostala až na úroveň dlouhá léta pochybně řízené země proslulé sladkým životem? Itálie má sice se 120 procenty HDP jedny z nejvyšších veřejných dluhů v Evropě. Ale sami Italové si nějak přehnaně nepůjčují. Dluhy domácností dosahovaly 34 procent HDP, zatímco soukromé dluhy Britů vystoupaly na 100 procent HDP. Takže celkově je Británie zadluženější zemí než Itálie.
25 nejvlivnějších mozků finanční krize
Prospect Britský měsíčník zveřejnil žebříček 25 osobností, které svými postřehy a vizemi nejvíce ovlivnily debatu o krizi a cestě z ní. V postřezích nabízíme pro inspiraci alespoň první desítku: 1. Simon Johnson, profesor MIT 2. Avinash Persaud, finanční analytik 3. Adair Truner, finanční regulátor britské FSA 4. Ben Bernanke, prezident Fed 5. Andrew Haldan, vrchní ředitel Bank of England 6. Philip Hildebrand, švýcarský bankéř 7. John Kay, britský ekonom 8. Mervyn King, guvernér Bank of England 9. Richard Koo, poradce, expert na japonskou krizi 10. Paul Krugman, ekonom a komentátor New York Times
O autorovi| Připravila Lenka Zlámalová
