Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

POSTŘEHY

Česko

Velký krok k evropskému rozpočtovému federalismu Financial Times Romano Prodi – bývalý italský premiér a předseda Evropské komise Od zrodu eura každý věděl, že dřív nebo později přijde jeho krize. U tak ambiciózního a bezprecedentního projektu bylo jasné, že v některých zemích (dokonce v těch nejspořádanějších) se udělají chyby a přijdou neočekávané události. Stejně tak bylo jasné, že Pakt stability a růstu – jak jsem tehdy řekl – byl „stupidní“. Ne proto, že by byl ve své podstatě špatně vymyšlený. Byl ale postaven na čistě matematických parametrech bez jasných politických instrumentů, které by ho dokázaly vymáhat. Německo a Francie ho porušily jako první, i když ne tak, aby tím destabilizovaly euro. Jejich ministři financí jen na rovinu řekli, že požadavky Evropské komise budou ignorovat. (Asi se cítili příliš velcí na to, aby byli trestáni.)

Kvůli politickým obtížím nebylo možné podpořit a ochránit euro. Už před lety jsem varoval, že po jedné dílčí chybě jedné země, která se prostě může stát, zesílí tlak na koordinaci rozpočtové politiky. Pak přišla řecká krize. Vážná, pokud jde o hříchy, jichž se Řekové dopustili, ale snadno řešitelná, protože šlo o malou ekonomiku.

Jenže nepřišla rychlá záchranná akce, která by dovolila rychlou dohodu o posílení rozpočtové disciplíny. Volby v německé spolkové zemi Severní Porýní – Vestfálsko oddálily nevyhnutelné kroky k evropskému ekonomickému vládnutí, které nebyly prosaditelné, když před jedenácti lety euro vzniklo. Měly by to být nové instituce, sledující rozpočty členských zemí a tvrdě vymáhající sankce po těch, kdo poruší pravidla.

Mnoho zemí však stále není ochotno vzdát se tak výrazně ekonomické suverenity. Přestože o krizích, které kvůli slabé koordinaci hospodářských politik euru hrozí, se roky debatuje v politických i akademických kruzích.

Stojíme proto na křižovatce. Jedinou alternativou sladění rozpočtové politiky je rozpad eura. To by byl kataklyzmatický rozklad evropského projektu, devastující hlavně pro Německo. Všechny změny a restrukturalizace, kterými v posledních letech posílilo svou konkurenceschopnost, by vymazaly devalvace ve slabých zemích eurozóny. Německé přebytky v obchodní a platební bilanci by byly rychle ty tam.

Hodně jsem tlačil Itálii do eurozóny, aby tím získala potřebnou disciplínu a ukončila éru devalvací, které podlamovaly ekonomiku a veřejné finance. Dělal jsem to navzdory silnému průmyslu, jemuž devalvace vyhovovaly.

Proto považuji kroky, které se v minulých týdnech v Bruselu připravily, za velmi důležitý posun k evropskému rozpočtovému federalismu. Hlavní částí plánů je Evropský stabilizační fond se 440 miliardami eur, který dalo dohromady šestnáct zemí eurozóny. Je připravený na tři roky. Všichni ale víme, že bude velmi obtížné ho ukončit.

Přestože politické rozpory a neustálé odklady silně oslabily euro a přinesly chaos na finanční trhy, rozhodnutí podpořit společnou měnu tak výrazným způsobem, jakým je stabilizační fond, je obrovským krokem dopředu.

Přestože mezi zeměmi unie je hodně politických třenic a záchranné kroky přišly velmi opožděně, což podstatně zvýšilo jejich cenu a poškodilo image Evropské unie, jdeme správným směrem. Bruselský kompromis ukazuje, že euro nemá alternativu.

Estonská lekce pro Řeky The Wall Street Journal Když se loni objevily první vážné příznaky řecké krize, mnozí keynesiánští ekonomové varovali, že země se nemůže z rozpočtových problémů bez vlastní měny a devalvace dostat. Existuje ale lepší cesta. Lotyšsko, Litva a Estonsko jsou ukázkovou lekcí, jak se dají problémy zvládnout bez devalvace. Evropská komise minulý týden schválila vstup Estonska do eurozóny. Malá ekonomika má státní dluhy na úrovni 7,2 procenta HDP. Je to méně než roční rozpočtový schodek Irska, Španělska, Francie a Portugalska. O Řecku nemluvě.

Jedním z tajemství estonského úspěchu je měnová stabilita. Od roku 1991 svázala země svou měnu pevně s německou markou. Měnový výbor (currency board) pro ni tehdy vymyslel profesor americké John Hopkins University Steve Hanke. Pokračoval dál, když se marka proměnila v euro. Lotyšsko mělo pevně svázanou měnu od roku 2002, Litva následovala o tři roky později.

Dokonce ve chvíli, kdy se baltské země (hlavně Lotyšsko) dostaly do vážných potíží a MMF doporučoval devalvaci, pevně svázanou měnu udržely. Lotyšsko raději snížilo v roce 2009 platy a státní výdaje o 20 procent, než by devalvovalo lat. Estonsko snížilo všechny státní výdaje o 15 procent a dostalo tak schodek rozpočtu na 1,7 procenta HDP.

Jinak řečeno: Lotyšsko a Estonsko se vzdaly měnové nezávislosti, tím si vybraly měnovou stabilitu výměnou za tvrdou rozpočtovou politiku. Baltské země tak dokazují, že problémem není euro, ale úpadková rozpočtová politika evropských politických elit.