Nemíním se podrobněji vracet k 54. ročníku soutěže The Eurovision Song Contest, kterou jsem z Moskvy komentoval pro ČT, natož vést úmorné polemiky s laiky, kteří ji apriorně zavrhují. Pokud někdo nadává na její ubohou úroveň, nadává tím pádem na většinový špatný vkus diváků zemí, kteří v hlasování vybírali reprezentanty.
A našim nácíčkům a samozvaným strážcům národní čistoty, kteří se mohli zjevit, že za Česko soutěžili Gipsy.cz, bych rád namátkou připomněl, že za Ázerbájdžán zpíval Teheránec, za Island Dánka, za Turecko rodačka z Belgie a za Rusko Ukrajinka s písní od Gruzínce a Estonky.
Pokračování na straně 12
Dokončení ze strany 1
Staly se horší věci. Zopakuji, co jsem říkal v přímém televizním přenosu. V Olympijskoj Aréně sice vládla uvolněná „euroglobalizační“ atmosféra, ale vně jejích zdí se rozkládala zcela jiná realita. Moskevský primátor Jurij Lužkov se zachoval jako zpupný ataman a zakázal sobotní „slovanský“ pochod homosexuálů a lesbiček. Ve středu odmítl přijmout britského obhájce práv gayů Petera Tatchella, kterého při podobné akci zmlátili předloni, a označil homosexualitu za satanistickou. Ruská federace přitom měla jedinečnou možnost podat o sobě příznivou zprávu. Vysloveně jste cítili, jak se pořadatelé snaží vylepšit její obraz před očima sta milionů Evropanů u obrazovek. Vláda vložila do Eurosongu miliardu rublů, moskevská radnice dalších 200 milionů, takže šlo o nejnákladnější ročník v historii. Až dojemně mohlo působit neustálé připomínání, že poslední Miss World je Ruska, Petrohrad vyhrál poslední fotbalový Pohár UEFA, hokejisti teď obhájili zlato na mistrovství světa a Dima Bilan (mimochodem karačajevsko-čerkeského původu) zvítězil v Eurosongu loni. Přání předvést sympatičtější tvář někdejší říše zla se však krutě nenaplnilo.
Když jsme jeli v sobotu odpoledne z generálky do hotelu, na Tverské ulici se šikovala zvláštní jednotka Omon a já měl hned žaludek na vodě jako při Palachově týdnu. Celý svět pak porovnával dvojí televizní záběry, potěmkinovsky bombastickou show a vedle ní pohled na brutálně rozehnanou manifestaci a odvlékání čtyřiceti aktivistů před kamerami zahraničních reportérů do antonů.
Cestou ke komentátorské kabině jsem potkal slavného gaye Grahama Nortona, který Eurosong moderoval pro BBC, a zeptal jsem se ho, jestli se o potlačení pochodu zmíní ve vstupu. Pobaveně na mě pohlédl a řekl, že samozřejmě. Dík, já taky.
Nejúděsnější na všem je, jak ruským panovníkům naprosto nedochází, že se podobají mužikovi, který se jednou za rok slavnostně umyje, čistou rubašku navlékne, hostinu navštíví, ale v nepravou chvíli u stolu krkne nebo provede něco horšího. Bohužel o kremelské věrchušce stále platí věta Jiřího Voskovce z korespondence s Janem Werichem, že si myslí, že svoboda a tolerance k ničemu nejsou „a že to není dobrý ani na ledviny“.
Rusko potvrdilo pověst homofobní země, kde si o registrovaném partnerství mohou občané nechat leda zdát a kde mají hlavní slovo netolerantní nacionalisté, neonacisti, ortodoxní církev a váleční veteráni. Jeden takový na ulici hrdě třímal plakát s nápisem Moskva není Sodoma. Není, je to Gomora.
Skvěle se zachoval čerstvý vítěz Alexander Rybak, který na tiskovce jen zakroutil hlavou nad tvrdým policejním zásahem: „Proč vyčerpávají energii tím, že zastavují pochod gayů, když tu byla jejich největší slavnost?“ Je totiž známo, že právě prostředí fanoušků a štábů kolem Eurosongu je výrazně „čtyřprocentní“. Pakliže se vítězná píseň běloruského sympaťáka v barvách Norska jmenuje Pohádka, Lužkovově skazce o dobrotivé a vstřícné Moskvě už nemůže věřit ani malé dítě.
Když jsme jeli z generálky do hotelu, na Tverské ulici se šikovala zvláštní jednotka Omon, a já měl hned žaludek na vodě jako při Palachově týdnu
Rusko potvrdilo pověst homofobní země, kde si o registrovaném partnerství mohou občané nechat leda zdát
O autorovi| Jan Rejžek, Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce publicista
