Svět dnes ohrožuje podobně katastrofální ekonomická krize, jakou byla ta ve 30. letech.
Pokud chceme tento neblahý vývoj odvrátit, musíme porozumět faktu, že kolaps bankovního sektoru a omezená poptávka nebyly příčinou krize, ale jejím nejviditelnějším projevem.
Světová ekonomika a snad i kapitalismus jako takový se dnes údajně chvějí v základech. Asi největší otřesy v takovém případě zažívají Spojené státy kousek od centra současného dění, několik málo desítek kilometrů od Wall Street. Zde leží malé městečko Hartsdale a na jeho okraji hřbitůvek, jakých jsou po celých USA tisíce. Otřesy v jinak ospalé obci jsou způsobeny tím, jak se ve svém hrobě otáčí jistý Ludwig von Mises. Tento ekonom sice nikdy nezískal Nobelovu cenu, ani se nestal profesorem, ale je autorem knihy, která jako jedna z mála obstojí ve svých závěrech i po takřka šesti desetiletích od prvního vydání.
Hledáme-li vysvětlení současného chaosu v oblasti měnového a finančního uspořádání, pak jen obtížně nalezneme fundovanější práci, než je Misesovo epochální dílo z roku 1949 Lidské jednání (Human Action) s podtitulem Pojednání o ekonomii (česky vyšlo v roce 2006).
Ekonomie v Misesově pojetí jakoby levituje na pomezí exaktní a společenské vědy, a představuje tak ideální prostředí pro obtížně postřehnutelné splývání příčin a následků, otázek a odpovědí. V souvislosti s její metodologickou neukotveností a dlouhodobou ideologizací mají takové zdánlivě akademické a umělé problémy fatální důsledky pro život společnosti v nejširší slova smyslu.
Lidské jednání je komplexním pohledem na ekonomii jako široce pojatou společenskou vědu. Přesto zde Mises formuluje řadu stále platných pravidel fungování finančního sektoru, skoro přírodních zákonů, jejichž porušení je sankcionováno tím přísněji, čím je konečné zúčtování oddalováno.
Přesně, jako se tomu děje dnes.
Technicky není pro představitele státních orgánů či bankovních domů problém tato pravidla porušovat, a to i po delší dobu.
Trh však není lidským vynálezem, a tak ani sebemocnější lidské instituce nejsou nadány dovedností navádět jej soustavně a neomylně směrem do požadovaného stavu. 20. léta minulého století, stejně jako desetiletí blížící se do finiše, dokonale ilustrují bariéry, kterým je vystavena snaha ovládnout a proti ekonomickým zákonitostem řídit tak složitý organismus, jakým je třeba právě finanční sektor.
Greenspanovy rozpaky Když se před několika týdny tázali američtí kongresmani A. Greenspana, bývalého dlouholetého šéfa centrální banky (FED), jaké řešení má současná finanční krize, odpověděl stručně: „Nevím.“ Posluchačům zatrnulo - člověk ještě nedávno se honosící neoficiálním titulem „nejmocnější muž planety“, jemuž po léta viseli na rtech nejvýznamnější ekonomičtí hráči planety, přece musí vědět, jak z dnešní lapálie ven. Pro Greenspanovy rozpaky se nabízejí dvě vysvětlení: Buď opravdu neví, což je překvapivé, nebo ví a chce se vyhnout otázce, která by nutně musela následovat.
Kdo za to může?
Greenspanův nástupce ve funkci Ben Bernanke proslul Eseji o Velké krizi, v nichž prezentuje svůj náhled na příčiny doposud největší hospodářské krize moderních dějin. Objevil se bezpočet komentářů radostně kvitujících, že právě Bernanke je odborníkem na ekonomický kolaps z 20. a 30. let minulého století. A kdo jiný by měl dnešní svět zachránit před opakováním dřívějších chyb hospodářské politiky než uznávaný ekonom, který svou prestiž do značné míry staví právě na erudici v oblasti moderních hospodářských dějin.
Mocní mužové a dámy světové ekonomiky a politiky deklarují společný cíl zabránit propuknutí skutečně vážné ekonomické krize, která by se - z definice - neomezila primárně na finanční a bankovní sektor, ale postihla reálné produkční kapacity. Veřejnosti jsou předkládány návrhy opatření, jejichž finanční nároky na prostředky z tzv. veřejných zdrojů by za normálních okolností o řád (a možná spíš o dva) převyšovaly částky, které vůbec připadají v úvahu.
Podstatná část argumentace spočívá v recyklování zastrašovacího termínu Velká krize. Ne příliš vzdáleně dnes připomíná veřejný prostor dobu krátce po teroristických útocích v roce 2001, kdy tehdejší šéf FEDu Greenspan zachraňoval ekonomiku před očekávaným pesimismem a z něj plynoucím prudkým ochlazením principiálně podobnými opatřeními, jaká v současné době slibují vlády po celém světě. Málokterý ekonom dnes popírá, že právě monetární expanze vedená Greenspanem (mj. došlo k rekordnímu snížení úrokových měr, tedy k usnadnění přístupu k penězům) byla důležitým faktorem, který způsobil dnešní finanční potíže. Až neskutečně ale zní ze stejných úst slova chvály na proponované záchranné balíčky a další opatření chystaná jako součást boje s hydrou slepých tržních sil. Jde o dokonalý důkaz totální záměny toho, co dnešní stav způsobilo, s jeho projevy a viditelnými důsledky.
Nová éra levných peněz Jestliže je strašení připomínkou Velké hospodářské krize ještě stále především záležitostí mediálního obrazu reality, pak se při realizaci navrhovaných záchranných kroků můžeme v dohledné době dočkat hospodářského propadu, který z žijících generací pamatuje málokdo. Krize z přelomu 20. a 30. let nesnese co do projevů s dnešními událostmi srovnání ani v nejmenším a vypovídá jen o legrační nevědomosti těch, kdo o něčem podobném mluví. V USA tehdy dosahovala nezaměstnanosti čtyř až pětinásobku dnešního stavu, na vrcholu krize bylo zavřeno osm z deseti bankovních domů, průmyslová výroba klesla o více než polovinu, ceny spadly o třetinu (u agrární produkce skoro o dvě třetiny), objem zahraničního obchodu USA se propadl na úroveň z roku 1905.
Úplně jinak ale vše vypadá při pohledu na většinové vnímání hybných sil negativního vývoje, které má tendenci opakovaně zaměňovat projevy krize s příčinami ekonomických potíží. Do první poválečné dekády vstoupila americká ekonomika cyklickým zakolísáním, které bylo o to silnější, oč dynamičtější růst výkonnosti (měřený vývojem HDP) zaznamenala během válečných let. V reakci na propad výroby, růst nezaměstnanosti a prudký pokles cenové hladiny z let 1920 a 1921 prováděla nedávno zrozená americká centrální banka (FED) po většinu dekády expanzivní měnovou politiku. Jejím cílem bylo zabezpečit setrvalý ekonomický růst, který již nebude provázen pravidelnými kontrakcemi - hovořilo se, nikoliv naposledy, o nové éře ve vývoji kapitalismu.
Kdykoliv se objevily příznaky blížícího se zpomalení či poklesu spotřebitelského optimismu (nebo jen nedostatku volných prostředků), experimentující FED v součinnosti se soukromými bankami a ministerstvem financí povolil uzdu monetární politice. Umožnil tak, aby peníze byly dostupnější, než kdyby o jejich ceně (zjednodušeně řečeno úrokové míře) rozhodoval trh bez politických ingerencí. Peníze se tak dostaly „do rukou státu“ (slovy Misesova slavného žáka M. Rothbarda) a sloužily jako nástroj slaďující volební a hospodářský cyklus.
Nová éra byla provázena centrálně přiživovaným optimismem. Ten se navenek projevoval v prudce stoupajícím zadlužování domácností, ale také v akcelerujícím objemu hypotekárních půjček poskytovaných prakticky komukoliv. Vrcholné období generování ekonomického růstu prostřednictvím měnové expanze přišlo v polovině desetiletí, kdy se hovoří o tzv. Easy Money Episode (zhruba „období levných peněz“). Během necelých tří let si pořídilo nové bydlení 11 milionů amerických domácností, což je při tehdejším počtu obyvatel (cca 115 milionů) neskutečné číslo.
Destruktivní síly jsou v pohybu Jak postupoval čas, končilo stále větší množství finančních prostředků v aktivech, která by za normálních okolností vzbuzovala nedůvěru - zcela v duchu vládní politiky se podařilo utlumit nedůvěru a s ní, logicky, i investorskou a spotřebitelskou racionalitu. S trhem to vše mělo společné jen to, že kdykoliv se objevila tendence k obnovení standardního makroekonomického klimatu a trh počal navádět hospodářství k útlumu, vláda a FED zasáhly přesně v opačném směru: suverénně nejpoužívanějšími nástroji byly různé formy aktivit v oblasti měnové politiky. K čemu vše vedlo, je obehraná písnička. Po roce 1933, kdy Franklin D. Roosevelt rozjíždí svůj program New Deal (nový úděl), se vše vrací do původních kolejí a vláda přelívá do ekonomiky dosud bezprecedentní objem prostředků, které mají znovu obnovit růstový potenciál hospodářství. Podstatná část se míjí účinkem a tato politika de facto protahuje krizi na další dekádu, byť se rostoucím objemem přerozdělování a bezskrupulózní mediální mašinerií po nějaký čas daří udržovat dojem, že vše je na dobré cestě.
Stejně jako tomu bylo v roce 1929, který je nesprávně vykládán jako počátek propadu z následujících let, tak i dnes jsou již v pohybu síly, které mohou ekonomiky jednotlivých zemí, potažmo i ekonomiku světovou na několik let položit na lopatky, nebo aspoň poslat do kolen. Obdobně jako v roce 1929 však ještě stále není světová ekonomika rozkolísána natolik, aby při aplikaci vhodné politiky muselo nutně dojít k takové katastrofě, k jaké došlo ve 30. letech. Stále ještě lze mnohému předejít. Vyžaduje to ovšem ochotu poučit se z minulosti.
Politika amerických administrativ v meziválečném období byla v přímém kontrastu s tím, co doporučoval ve svých tehdejších pracích právě Ludwig von Mises. Místo řešení v podobě narovnání pokřivených cen peněz a zastavení svévolného měnového expanzionismu FEDu, přišel pravý opak a trh byl zaplavován dalšími a dalšími nekrytými, nepřirozeně levnými penězi. Nikomu se nechtělo zastavit nezdravý růst a nechat ekonomiku očistit, jak Mises doporučoval. Každé dva roky se totiž konaly (a konají) kongresové volby a centrální moc měla po institucionalizaci systému centrálního bankovnictví v rukou dostatek nástrojů, aby byla schopna provádět měnovou politiku jdoucí proti všem zásadám rozumného hospodaření.
Deset let a světová válka Je zřejmé, že dnes hrozí podobný vývoj jako ve 30. letech. Klíčovým problémem je porozumění faktu, že kolaps bankovního sektoru a omezená poptávka nebyly příčinou krize, ale jejím nejviditelnějším projevem. Jestliže není sporu o tom, že - ve 20. letech, stejně jako po útocích na Světové obchodní centrum - stojí za problémy finančního sektoru vládní politika uměle levných peněz, pak je proti všem ekonomickým zákonům, aby se z této situace dalo vybřednout pomocí de facto stejných opatření, pouze naoko financovaných přes státní rozpočet.
Mnozí hovoří o problému morálního hazardu. Přitom historie nezná mnoho kroků, jež by k jeho nárůstu přispívaly víc než slibované balíčky zachraňující bankovní sektor. Ptáme-li se, proč z veřejných prostředků nezachraňovat banky před krachem, odpověď je jednoduchá: Pokud tak učiníme, posvětíme chování, které současné problémy zapříčinilo, a budeme sankcionovat ty, kteří se po celou dobu chovali uváženě a racionálně. Taková opatření jsou samozřejmě technicky proveditelná. Jsou ale exemplární ukázkou amorálního jednání a jak ukazuje právě zkušenost ze 30. let, stejně nevedou k požadovaným výsledkům, neboť implicitně i do budoucna podporují jednání, které problémy přivodilo. Můžeme se zde vrátit k von Misesovi: takové kroky nemohou být dlouhodobě úspěšné, jestliže chceme zachovat základní rámec tržní ekonomiky - soukromé vlastnictví a osobní svobodu a individuální zodpovědnost.
Budou-li masivně realizována protikrizová opatření jdoucí v duchu současných návrhů, pak se zadělává na skutečně obrovské problémy, které budou dusit hospodářství klidně po celé následující desetiletí. Nezapomeňme, že americký soukromý sektor se z hospodářského propadu vzpamatoval až rok po skončení druhé světové války. Nový úděl prezidenta Roosevelta byl úspěch, ale potřeboval k jeho dosažení deset let a největší válku v dějinách.
V duchu Ludwiga von Misese bychom měli současným politicko-ekonomickým elitám položit řadu otázek: Jak může pokrytí ztrát bank, způsobených mnohdy vědomou defraudací ze strany konkrétních lidí, přispět k ozdravění ekonomiky? Jak může další expanze nekrytých peněz obnovit stabilitu finančního sektoru, když právě ona vše způsobila? Proč je ve veřejnosti budováno povědomí, že krach banky znamená automaticky ztrátu vkladů drobných střadatelů, ač existuje institut pojištění vkladů? V řádu jaké logiky bylo rozhodnuto, že banky a mamutí automobilové koncerny pomoc dostanou, ale další už ne? Proč nejvíc prostředků dostanou ti, jejichž chování v posledních letech mělo charakter hraničící s ekonomickou kriminalitou? Proč ti, kteří si počínali podle zásad zdravého rozumu a investorské opatrnosti, musí hradit ztráty hazardérů, či přímo zlodějů?
A také by měla konečně zaznít otázka, proč vlády - a ta česká budiž jednou z mála výjimek - a finančníci dělají vše proto, aby vyvolali ve veřejnosti co největší paniku, kterou navíc v pravidelných dávkách přiživují?
Tyto otázky jdou k podstatě věci, a kdyby žil Ludwig von Mises, velmi pravděpodobně by je srdnatě a do omrzení pokládal. Pokud nebudeme dnes trvat na odpovědích ze strany našich politiků a bankéřů, velmi pravděpodobně je nikdy nedostaneme a budeme se muset spokojit s četbou Lidského jednání. Tam mimo jiné zjistíme, že světová ekonomika zatím není v situaci roku 1931. Ale to v roce 1929 také nebyla. Mnohé nasvědčuje tomu, že historie se opakuje. Doufejme, že to není tak úplně pravda.
***
Pokud budeme banky zachraňovat z veřejných peněz, posvětíme chování, které současné problémy zapříčinilo, a budeme sankcionovat ty, kteří se po celou dobu chovali uváženě a racionálně
O autorovi| Ladislav Tajovský, ekonom
