Bývalý egyptský prezident Anvar Sadat o něm kdysi řekl: „Je na sto procent na hlavu.“ CIA dospěla v roce 1982 k závěru, že „trpí těžkou poruchou osobnosti. Někteří arabští politici o něm hovoří jako o šaškovi. Na summitech Ligy arabských zemí se často pohádá s jiným politikem a opouští demonstrativně setkání.
Řeč je o muži, který od roku 1989 uděluje pozoruhodnou cenu – „Mezinárodní cenu za lidská práva“. Je to jediná cena toho druhu, kterou uděluje řadu let despota, plukovník Kaddáfí, který léta podporoval finančně terorismus v Paříži, Římě i Berlíně. Vytýkat mu udělování ceny za lidská práva by bylo trochu pokrytecké. Ta práva jsou elastická.
Stačí sledovat záběry z Tripolisu a mít trochu fungující paměť.
Když v roce 2004 skončilo embargo proti Libyi, otevřeli západní politici Kaddáfímu dveře. Francouzský prezident Sarkozy ho pozval do Paříže. Protesty opozice ani takřka hysterická reakce tamního tisku nic nezmohla. Pouštní despota byl vítán. Každé přání mu bylo splněno. Mohl si nechat postavit svůj stan na pozemku pařížského hotelu.
Lze si představit, že kdyby si přál mít stan v Sarkozyho ložnici, nebylo by to vyloučeno. Přijel jako Mikuláš a přivezl dárky, hromady bankovek.
Do nákupního košíku vložil krom vojenských letadel 35 vojenských helikoptér, šest lodí a ozbrojené vozy. K tomu přibral kompletní obranný radarový systém a 20 airbusů.
Nebylo to ve výprodeji, nákup činil 13 miliard dolarů.
Nádherný beduín, ozdoba sebe sama, byl také pozván do Itálie. Nejprve kázal 200 italským modelkám a přesvědčoval je o tom, že by měly přestoupit na islámskou víru, a pak se věnoval obchodu. Berlusconi, který tvrdí, že král pouště je jeho přítel, ho dokonce objal, jak je u mafiosů zvykem.
Také toto pozvání se vyplatilo. Těžební italská společnost ENI (čtvrtá největší v Evropě) získala těžební práva do roku 2042 a šéf podniku ohlásil, že firma investuje v Libyi 25 bilionů v příštích 10 letech. Dohodnuto bylo vybudování italské „Dálnice přátelství“ v Libyi a řada energetických, konstrukčních a obranných zakázek. Plukovník dokonce na oplátku slíbil, že zabrání v útěku africkým ilegálním uprchlíkům, kteří utíkají přes moře do Itálie.
Němečtí politici neobjímali tak ostudně plukovníka jako Silvio, ale po konci embarga nechtěli také zůstat stranou. Bývalý kancléř Schröder jel osobně zahájit jeden z vrtů obří německé těžební firmy Wintershall, která nainvestovala do Libye víc než dvě miliardy dolarů.
Obchod je obchod Původ helikoptér a letadel, z nichž dnes vojáci a cizí žoldnéři střílejí na Libyjce, není nutno zjišťovat. Krom francouzských, německých a italských zbraní mohou použít i britské, americké a ruské zbraně. A odkudkoli.
Obchod je obchod a lidská práva jsou na pořadu dne ve chvíli, kdy je zřejmě možno si je dovolit. Politici teď shodně odsuzují despotu (donedávna důležitého obchodního partnera) a vyzývají ho k rozumu, jako by ho mohl náhle nabýt. A jako by ho sami měli nazbyt.
Cynismus dvojího metru dobře ilustruje postoj jedné německé dámy. V roce 2009 uspořádal německý ministr hospodářství německolibyjské fórum, jehož se zúčastnilo na 100 německých firem. Příští setkání se má konat v létě tohoto roku v berlínském hotelu Crowne Plaza. Fórum musí ještě požehnat německé ministerstvo hospodářství, ale paní koordinátorka je přesvědčena o tom, že toto obchodní setkání by – s ohledem na události v Libyi – nebylo rozhodně nevhodné. Umí to hezky vysvětlit.
„Naopak,“ říká „toto je situace, kdy můžeme Libyjcům ukázat: Jsme s vámi.“
O autorovi| IVAN KRAUS, spisovatel
