Úterý 30. listopadu 2021, svátek má Ondřej
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Poválečná očista bez mýtů

Česko

Mnohé aspekty v historii třetí Československé republiky v letech 1945 až 1948 patří k „bílým místům“ našich dějin. Jedním z nich je poválečná retribuce, tedy soudní či úřední postih „nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů“. Studie Benjamina Frommera, která vyšla anglicky před pěti lety, je prvním pokusem analyzovat retribuci v celku. Autorovi se přitom podařilo vyvrátit některé tradované mýty, třeba ten, že tehdejší zpolitizovanou justici vytvořili komunisté.

Ve svém posledním vzkazu z exilu instruoval Edvard Beneš vůdce domácí rezistence, co mají dělat v prvních dnech po osvobození: „Kdo zaslouží smrt, má býti vylikvidován - ať bouří lidovou, ať mocí vojenskou - hned po převratu a v prvních dnech nového režimu.“ Krvavé vyřizování účtů, masakry civilního obyvatelstva a divoký odsun Němců však netrvaly pouhé dny, ale celé měsíce. „Divoká retribuce nebyla jednoduše jen přirozená exploze nenávisti,“ píše Benjamin Frommer. „Exiloví politici si ji vědomě přáli, plánovali a nechali jí volný průběh.“

Teprve v druhé polovině června byly vydány dva dekrety prezidenta republiky, které měly dát potrestání „nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů“ právní rámec. Na jejich základě bylo vytvořeno 24 mimořádných lidových soudů v sídlech krajských soudů a Národní soud v Praze, který měl soudit prominenty z řad protektorátní vlády, vedení kolaborantských organizací a aktivistických novinářů. Podle častého klišé, které později šířili i někteří exiloví publicisté jako např. Pavel Tigrid, byly retribuční zákony dílem komunistů. Benjamin Frommer však ukazuje, že vznikly v okruhu prezidenta Beneše v Londýně. „Benešova exilová vláda připravila justiční systém, který byl ze své podstaty vadný,“ píše Frommer.

V čem byl tento justiční systém vadný, je jasné každému, kdo si dekrety číslo 16 a 17 přečte. Proti rozsudku neexistovala žádná možnost odvolání a trest smrti měl být vykonán do dvou hodin po vynesení. „Žádost o milost (...) nemá odkladného účinku.“ Senáty mimořádných lidových soudů byly složeny z profesionálního soudce a čtyř soudců z lidu, kteří byli vybíráni v zásadě podle politického klíče z členů čtyř tehdy povolených stran. Pod mimořádné lidové soudy spadaly činy spáchané v době „zvýšeného ohrožení republiky“, jejíž počátek zákonodárce vymezil datem 21. května 1938 (v předvečer Československo vyhlásilo na základě špatně vyhodnocených zpravodajských informací částečnou mobilizaci).

Rekordní počet poprav Stanné právo, které retribuční dekrety v podstatě zaváděly, pošlapávalo základní zásady právního státu. Výsledkem bylo, že české retribuční soudy (na Slovensku probíhala retribuce podle jiných předpisů a měla mírnější průběh) odsoudily k smrti v přepočtu na obyvatele nejvíce obžalovaných z celé Evropy. Vinou nemožnosti odvolání a jen ojedinělých milostí bylo také v celoevropském kontextu nejvíce odsouzených k smrti skutečně popraveno - 97 procent (v absolutních číslech 693 ze 713). Pro srovnání: v Belgii to bylo osm procent, ve Francii 11 a v Nizozemsku 26. Českým počtům se blížily skandinávské země (Norsko 88 procent), ale tam byl trest smrti vynesen nad řádově menším množstvím osob (v Norsku nad 25).

Národní soud na rozdíl od mimořádných lidových soudů soudil jen Čechy. Na lavici obžalovaných jich skončilo 83, z nichž 65 bylo shledáno vinnými a 18 odsouzeno k smrti. Řízení před Národním soudem bylo zpolitizovanější než řízení před mimořádnými lidovými soudy a v řadě aspektů připomínalo politické monstrprocesy, inscenované v 50. letech. K drakonickým trestům doživotního nebo dlouholetého žaláře byli odsouzeni lidé, kteří se za okupace žádné zrady ani kolaborace nedopustili, pouze za první republiky patřili k odpůrcům politiky prezidenta Beneše (např. Rudolf Beran či Jiří Stříbrný). O vině a výši trestů se nerozhodovalo jen na poradě senátu, ale také v politických kuloárech.

Retribuční dekrety z června 1945 zaváděly sice v podstatě stanné právo, stále však šlo o právo, byť značně deformované. To se nedá říci o řízeních podle takzvaného malého retribučního dekretu, který prezident Beneš podepsal 27. října 1945. Datum je důležité. O den později se zákonodárcem stalo Prozatímní národní shromáždění. „Dekret prezidenta republiky o trestání některých provinění proti národní cti“, jak se malý retribuční dekret oficiálně nazýval, byl vypracován a přijat s rychlostí, která zřejmě nemá v českých novodobých dějinách obnovy: 24. října vláda jmenovala meziresortní komisi pro přípravu dekretu a na druhý den ráno oznámil ministr vnitra, že komise jeho text již vypracovala. O dva dny později se stal zákonem.

Na rozdíl od velkého retribučního dekretu byl ten malý skutečně přijat na nátlak komunistů, kterým vadilo, že během soudního řízení jsou někteří obvinění osvobozeni - nemožnost odvolání hrála v některých případech proti zájmům těch, kteří se do průběhu procesů vměšovali. Ministr spravedlnosti, národní socialista Jaroslav Stránský, však proti malému dekretu nijak aktivně nevystoupil. V krátkém a mimořádně vágním textu dekret stanovil, že ten, kdo od 21. května 1938 vzbudil veřejné pohoršení „nepřístojným chováním, urážejícím národní cítění českého nebo slovenského lidu“, bude potrestán vězením do jednoho roku, pokutou do výše milionu korun nebo veřejným pokáráním. O vině a trestu měli rozhodovat členové trestních komisí okresních národních výborů během řízení, při němž obvinění nemohli povolat svědky na svou obhajobu ani mít advokáta. Úředníci národních výborů tak vystupovali, jak píše Frommer, „jako vyšetřovatelé, žalobci, obhájci i soudci v jedné osobě. Navíc zasedali v uzavřené síni, kam nesměla veřejnost.“

Oproti soudnímu řízení mělo projednávání před národním výborem z hlediska obviněných pouze dvě přednosti: proti verdiktu se dalo odvolat k vyššímu úřadu a jednání probíhalo na svobodě. Na druhé straně umožňoval malý dekret postihovat činy, které byly spáchány, jak později upřesnilo vládní nařízení, do 31. prosince 1946. Nejde o překlep: před „trestní nalézací komisi“ byli skutečně hnáni i lidé, kteří více než rok po válce udržovali společenské, přátelské nebo milostné styky s odsouvanými Němci! Teoreticky mohl být podle malého dekretu postižen i advokát, který hájil Němce před retribučním soudem.

Podle malého retribučního dekretu měly trestní komise projednat skoro 180 tisíc případů. Nakonec jich řešily jen 135 tisíc, z čehož více než 46 tisíc skončilo odsouzením. Připočteme-li k tomu zhruba 23 tisíc osob odsouzených retribučními soudy, týkala se poválečná „očista“ bezmála 70 tisíc lidí. Číslo se podivuhodnou shodou okolností kryje s počtem osob, které byly v srpnu 1945 uvězněné.

„Velmi ostrá zbraň“ Benjamin Frommer bohužel příliš podrobně neanalyzuje vznik retribučních dekretů. Z knihy se nedozvíme, kdo konkrétně prosadil to které ustanovení, jaké úvahy a diskuse byly nad texty vedeny a na jaké zájmy byly brány ohledy. O malém retribučním dekretu se dočteme, že vznikl přes noc, ale již ne, kdo byli členové meziresortní komise, která ho stvořila, jaké měli politické instrukce či kdo normu formuloval.

Klíčovou otázkou retribuce je, jaký byl rozsah účelových politických rozhodnutí a justičních omylů. Vůdce komunistické strany Klement Gottwald již v dubnu 1945 řekl, že zákon o stíhání zrádců a kolaborantů je „velmi ostrá zbraň, kterou můžeme buržoasii osekat tolik výhonků, že z ní zůstane jen pahýl“. Vyřazení nepohodlných osob z veřejného života si od retribuce nepochybně slibovali i někteří představitelé tzv. demokratických stran, jen to neříkali veřejně a nahlas. Benjamin Frommer nakonec ale ukazuje, že i přes zjevnou vadnost retribuční justice dominovala snaha po spravedlivém potrestání skutečných zločinců. S tím, jak opadávaly revoluční vášně prvních měsíců po osvobození, vynášely soudy čím dál mírnější rozsudky a osvobozovaly více osob. „Relativně nezávislé soudy pomáhaly odstraňovat následky tendenčního vyšetřování případů ze strany prokomunistické bezpečnosti, čímž se překvapivě staly oporou poválečného demokratického uspořádání,“ píše Frommer.

V případě malého retribučního dekretu byla situace poněkud odlišná. Přestože se činnost tzv. trestních nalézacích komisí, které o vině rozhodovaly, ubírala po stejné trajektorii - s postupem času byly výroky stále mírnější, účelová politizace byla v jejich případě zřetelnější. Každý, kdo byl obviněn z kolaborace, byl automaticky zbaven volebního práva, čehož využili hlavně komunisté před volbami v květnu 1946. Frommer bohužel věc hlouběji neanalyzuje a omezuje se na údaj Pavla Tigrida, že těsně před volbami bylo takto účelově obviněno 15 tisíc lidí (i kdyby ovšem volit mohli, na drtivém vítězství KSČ by se nic nezměnilo). Malý retribuční dekret však byl již v době svého vzniku na poměry tehdejší názorově homogenní společnosti tvrdě kritizován, a to nesporně také proto, že byl stvořen za zády části tehdejší politické elity.

Pokud jde o justiční omyly, Frommer oprávněně konstatuje, že „sumární povaha retribučního soudnictví měla jistě za následek i popravy nevinných osob“, žádné konkrétní příklady však nepřináší. Také autorka jedné velmi dobré dílčí práce o mimořádných lidových soudech na Královéhradecku, Lucie Jarkovská, si netroufá justiční omyly kvantifikovat. Každý další historik, který by se o něco takového pokoušel, bude mít dost nesnadný úkol: s obžalovanými byl veden krátký proces, takže z něj většinou zbyl jen stručný svazek materiálů, z kterého ani v mnoha případech nelze otázku viny či neviny objektivně posoudit. Čekal jsem víc denunciací Architekti retribuce byli nakonec s jejím průběhem spokojeni. Prezident Beneš po jejím skončení v květnu 1947 řekl, že „nečekal, že retribuční zákon bude uplatňován v takové míře a poměrně celkem dobře a bez větších politických sporů. Čekal jsem křivd daleko více a čekal jsem také daleko více chyb, denunciací jedněch proti druhým a všechno, co je s tím spojeno.“ Divný člověk, tenhle Beneš...

***

Stanné právo, které retribuční dekrety v podstatě zaváděly, pošlapávalo základní zásady právního státu. Výsledkem bylo, že české retribuční soudy odsoudily k smrti v přepočtu na obyvatele nejvíce obžalovaných z celé Evropy.

BIBLIOGRAFIE Národní očista. Retribuce v poválečném Československu Benjamin Frommer V překladu Jakuba Rákosníka vydalo nakladatelství Academia, Praha 2010. 504 stran.

Odplata, či spravedlnost? Mimořádné lidové soudy 1945-1948 na Královéhradecku

Lucia Jarkovská Vydalo nakladatelství Prostor, Praha 2008. 368 stran.

O autorovi| PETR ZÍDEK, redaktor Orientace

Autor:

ANALÝZA: Případ Kenosha. Média si napsala vlastní verzi

Premium Půlka Ameriky si udělala z Kylea Rittenhouse, jenž zastřelil dva lidi, vzorovou karikaturu bílého rasisty s puškou, a...

Pět nejčastějších chyb, které Češi dělají v penzijním spoření

Premium Ve starém „penzijku“ si na důchod spoří více než tři miliony Čechů a v nových fondech už přes 1,3 milionu lidí. Stát...

Strach se do lidí pouští jako jed. Horší než covid je hysterie, říká herec Dušek

Premium Je hercem, režisérem, scenáristou, moderátorem. Renesančního ducha zřejmě Jaroslav Dušek zdědil po svém rodu s modrou...