* LN Léta píšete ve dvojici s Ladislavem Smoljakem. Co jste se díky této spolupráci naučil?
Ladislav Smoljak, tehdy redaktor Mladého světa, mě jako mladého, začínajícího autora naučil škrtat. Povídka tam měla vymezený prostor, a tak vzal tužku a říkal: „Tak podívej… tohle je zbytečný… tohle… jé, to to prokoukne...“ A mně srdce krvácelo. Ovšem chtěl jsem být v Mladém světě, byl jsem tehdy učitel. Víte, co to udělalo se studentkami, které se pak ptaly: „Soudruhu profesore, to jste psal vy?“ A já mohl přisvědčit… Takže jsem se potom naučil škrtat sám v sobě a našel jsem v tom zalíbení. Opravdu se těším, když povídku jen tak nahodím, že pak přijde fáze škrtání. Vím, co to s povídkou udělá, jak ji to vylepší. Stručnost je kvalita, to jsem se naučil od Ládi. A při psaní pro divadlo on už ty věci jako režisér vidí. Zjednodušeně říkám, že já jsem zedník a on je architekt.
* LN Z kolika textů jste povídky do vaší knihy vybíral?
To mám takovou zažloutlou složku povídek, které jsem psal ještě jako učitel nebo rozhlasový redaktor. Z nich jsem ale vzal na milost jenom ty dvě z 60. let – Za Přemkem Bastýřem a Podvodník. Ostatní byly možná taky humorné, ale… Třeba povídka Ruina musí být opředena, která mi kdysi udělala radost, neboť po těch letech, kdy mi je z redakcí vraceli a psali „je to slibné, ale...“, se v rozhlase líbila. Bylo to období, kdy jsem často psal – já, který snad nejsem schopen žádného většího podvodu – o takovýchto podvodnících a mystifikátorech. To se ostatně týká i obou výše jmenovaných povídek. Tady šlo zase o průvodce na hradě Broustník, což je Choustník, kam jsme jednou přijeli – a kastelán nám řekl, že to kdysi vyhořelo a není tam nic k vidění. Tak jsem si řekl: Bože, co já bych si všechno navymýšlel, kdybych tady pracoval. U té jsem tedy váhal, jestli ji zařadit, navíc když ji tenkrát načetl František Filipovský, můj miláček z Osvobozeného divadla, ale nakonec jsem ji vypustil… Většinu knihy tak tvoří povídky z nedávné doby.
* LN Takže se dá říci, že jste se teď znovu začal povídkám více věnovat?
Měl jsem to pořád v záloze, vždycky jsem to chtěl dělat… Rozepsal jsem se ale znovu v době, kdy jsme na rok přerušili práci na Vratných lahvích. Tak jsem si říkal, že se na scénář opravdu rok nepodívám a že se osvobodím od práce pro režiséry a budu si psát jen pro sebe a pro ty, kteří si to budou chtít přečíst. Takže jsem zase začal s tímto niternějším, subtilnějším psaním, kde si člověk může s jazykem hrát tak, jak mu to chutná, a ví, že to je finální výrobek, že vám do toho potom už nikdo nemluví. Akorát žena třeba.
* LN Jaké bylo po tak dlouhé době zase psát takhle sám, bez kolegy, bez režiséra?
Chybí korektiv – když se druhý zasměje, tak víte, že je tam humor… Povídky ale čítávám klukům na zájezdech po představeních. A na nich vidím, jestli ano, nebo ne.
* LN A oni by si troufli říct, že ne?
Myslím, že by nedokázali říct, že nechtějí, abych jim to četl. Oni říkají: „Ředitel nám přečte povídku.“ A jiný na to: „Je to povinný?“
* LN Jedná se tedy o takové malé divadelní násilí.
To je pravda, ale je užitečné, protože poznám, jestli se baví, nebo nudí, a to je pro mě důležité.
* LN Když jste mluvil o povídce Ruina musí být opředena, tak jste myslím popsal svůj typický postup: něco vidíte, ale poté realitu opouštíte a rozvíjíte nápad, příběh, který to ve vás rozezní.
To ale myslím dělá každý vypravěč. Já rád lidem vypravuju, co se mi stalo, ale když se na to chystám, tak už si tam dělám korekce, říkám si, co musím potlačit či zatajit, co naopak zdůraznit a co si nechat na později. Aby byl člověk když už ne napnutý, tedy aspoň zvědavý, aby měl pořád důvod poslouchat nebo číst dál. Sám mám rád, když se textem jako čtenář neprodírám, ale jsem lákán na konec. Velkým vypravěčem u nás v divadle je Petr Brukner, a to už vždycky na sebe mrkáme, že tohle si tam přidal, aby příběh vylepšil.
* LN A které součásti povídky nejvíc baví psát vás?
Mě samozřejmě nejvíc baví dialog, protože taky posunuje děj. To, co ty postavy řeknou, autora popostrčí. Ale jde také o vystižení atmosféry, to mě taky baví, volit přesné výrazy. S počítačem je člověk svobodnější, takže já si tam třeba dám nějaké slovo, ale vím, že je to jen provizorium. A když pak přijdu na to pravé, to je velké potěšení. Atmosféra je podstatná věc. Co by byla třeba Zvětšenina bez větru? Prožívám tedy radost z nalezení nejvýstižnějšího výrazu pro tu kterou atmosféru. Na rozdíl od ústního vyprávění na to mám čas, takže tu je příležitost vyždímat z češtiny, co umí.
* LN Na rozdíl od vyprávění historek nebo psaní scénářů a divadelních her ale v povídkách musíte volit, jakou vrstvou jazyka psát.
To musíte i jako scenárista i jako dramatik. V textu určeném pro čtení nemám rád, když se přímá řeč otrocky opíše tak, jak se mluví. Když se třeba místo „jsem“ napíše „sem“. V psané podobě je to ošklivé a navíc zbytečné, protože to „j“ se tam stejně nikdy neříká. To třeba naši politici nevědí.
* LN A jak právě dosáhnout toho, aby povídka zas nezněla škrobeně?
Slovosledem, volbou slovníku… Cítíte, že tahle postava by takové slovo do huby nevzala.
* LN Mluvil jste o stručnosti jako o ctnosti. Ale jsou autoři, za všechny Bohumil Hrabal, kteří slovy jakoby plýtvají, ale přitom to není zbytečné.
Ano, to je případ i Karla Čapka, který plýtvá synonymy. Mně někdy přišlo, že se tím vytahuje. Ale tuhle jsem četl vnoučkovi jeho Pošťáckou pohádku, kde jsou různé způsoby nadávek, a vyzkoušel jsem si, že dítě to baví a rozesmává a že chce ještě další. Takže to funguje.
* LN Jako povídkář jste tedy knižně debutoval až nyní. Nikdy předtím jste se o vydání knihy nesnažil?
Ne, já jsem jich totiž nikdy neměl na knihu dost. V době, kdy jsem jich psal hodně, tak zkrátka nebyly dobré. To byly ty, které mi byly vraceny.
* LN A z toho jste odvodil, že nejsou dobré?
Myslel jsem si, že dobré jsou, ale teď vidím, že nebyly… To bylo to období, kdy člověk ještě nic nezažil, ale chtěl se opájet jazykem a také tím, že své texty uvidí otištěné na papíře.
* LN Říkáte, že na román se necítíte, „pouze“ na povídky. Pro film jste psal několik adaptací. Stačí pro celovečerní film povídka, je pro něj román příliš obsáhlý?
To není tak jednoduché. Když jsem dělal Tři veterány, byla pohádka Jana Wericha pro film příliš krátká a musel jsem přifukovat, doufám, že v duchu autora. Podobné to bylo u Lotranda a Zubejdy, tam jsem nakonec propojil dvě pohádky Karla Čapka. U Čonkina zas na druhou stranu bylo třeba z knihy vybírat. S tímhle filmem ale nejsem s odstupem času moc spokojený. Měli jsme to asi nechat Rusům. Bylo by to syrovější a nemilosrdnější. A oni by si to k sobě mohli dovolit.
* LN Proč si vůbec na napsání románu netroufáte?
Zaprvé asi proto, že nemám tolik času. To bych musel opustit to, co dělám, a to nechci. Já jsem stavěný na krátké útvary. Román, to je zobrazení života, povídka je zobrazením situace. Na to snad stačím. A uspokojuje mě také vidina, že brzy budu slavit konec práce. Chatku postavím, ale palác nevybuduju… Proto taky rád dělám písničky, tam taky brzy slavíte konec. V tomhle případě je to ještě umocněno tím, že když text děláte, tak víte, že bude ještě hezčí, až ho Uhlíř obdaří hudbou.
* LN Jaké povídky máte rád jako čtenář?
Řeknu vám, čím jsem odkojený. Na prvním místě Janem Nerudou. Když jsem studoval, byl to můj miláček, a to nejen pro Povídky malostranské. Moje ročníková práce byla o Písních kosmických. Později jsem psal o Fráňovi Šrámkovi, srovnával jsem jeho básnickou tvorbu s povídkami. Ty mi učarovaly. Dál mě nesmírně okouzlil a poznamenal Karel Poláček knihou Bylo nás pět. Na té jsem si uvědomil, co to je ta forma, protože tady obsah není až tak důležitý. Ale ten jazyk mísí komično se steskem po dětství. Haškovy povídky samozřejmě taky znám, ty mě rozesmávaly, a to tak, že jsem nebyl schopný je přečíst nahlas. S Miloněm Čepelkou a s dalšími studenty jsme dokonce pořádali soutěž v tom, kdo dokáže povídku Břišní pás proti zblbnutí přečíst bez rozesmání... Nikdo. A nad Čapkovými Povídkami z kapes jsem si říkal: Kdybych takhle uměl psát… Pak jsem se zamiloval do knížky Ludvíka Aškenazyho Dětské etudy, to mě bralo, je to sranda a dojetí zároveň. Tehdy jsem mu říkal, že mě jeho povídky dojímají, a ptal jsem se, jestli je dojatý i on, když je píše. Říkal: „Chlapče, já když to píšu, tak brečím.“ Asi mi chtěl říct, že aby se cit profiltroval ke čtenáři, musí být v autorovi ještě intenzivnější. Nemůžu samozřejmě zapomenout na Bohumila Hrabala. A ze zahraničních autorů mě omračují pointy Roalda Dahla a také povídky Raymonda Carvera, které nekončí, nýbrž přestávají… Určitě jsem na spoustu lidí zapomněl... Musím také jmenovat Ludvíka Vaculíka, který je teď největší žijící. Okouzluje mě, jak je pořád svůj a sveřepě hledá ta pravá slova. Teď jsem si ještě vzpomněl: Petr Šabach mě uhranul. První, co jsem od něj četl, bylo Hovno hoří. Styděl jsem se jít si to koupit. To bylo ve Vlašimi, čekal jsem, až budu v obchodě sám – a pak jsem rychle řekl: „Hovno hoří!“ Při čtení jsem si říkal: Sakra, to je člověk, s kterým bych si rozuměl. My, kdybychom spolu seděli, tak jsme kamarádi. Tak jsem pak našemu setkání napomohl a už léta jsme přátelé, kteří se na sebe těší.
* LN Myslíte tedy, že kdyby nebylo technického pokroku – rádia, filmu, televize –, tak byste byl dnes autorem, který má na svém kontě již spousty povídkových knih?
Asi ano. Člověk neví, kam ho osud zavane... Koho by napadlo, že já trémista s neznělým hlasem se budu živit herectvím. Když jsem začínal, tak to byla hodina šílenství před představením a potom další hodina touhy mít to za sebou během představení. Říkal jsem si, proč to vlastně dělám? Ale pak se otrkáte a zjistíte, že když umíte text a hrajete to už po padesáté, tak tréma opadne a dostaví se radost.
* LN Vy jste vydal Vratné lahve vedle filmu také jako knihu. Baví vás to pak ještě psát?
To už není tolik práce. Já totiž vždycky nejdřív napíšu povídku. Teprve potom to dělím do obrazů a můj syn si z toho pak udělá technický scénář. Psát rovnou scénáře by mě nebavilo, nicméně musím samozřejmě myslet na to, že v té filmové povídce nesmí být věci, které nejdou zobrazit jako třeba: „Louka přemýšlí o tom, jak sehnat peníze…“ Takže když je film hotový, vezmu tu původní povídku a už ji jen zkultivuju.
* LN Mezitím ale scénář ještě prochází všemi těmi verzemi. To musí být úmorné.
To máte pravdu, připadá vám, že žádná verze není finální. Má to ale i kladné stránky, člověk se totiž pořád učí. Dochází tam třeba k tomu, co jsem si pojmenoval jako vraždění postav. Na to většinou nepřijdu já, ale režisér nebo dramaturg. Jde o to, že když se podaří dvě postavy scuknout do jedné, tak je potom figura prokreslenější. Tak se dala dohromady postava doktora a zetě ve Vratných lahvích. Naopak v Obecné škole je repetent Rosenheim a vedle něho Stavinoha, to je ten kluk, co pouští raketu. To měla být správně jedna postava a byla by lepší, ale tehdy nás to nenapadlo... A signálem toho, že nějaký obraz je zbytečný, je to, když režisér neví, jak ho natočit, a vůbec se mu ho ani točit nechce.
* LN Zmiňoval jste slzy Ludvíka Aškenazyho. Často se přetřásá otázka, kde je hranice mezi uměním a kýčem.
Myslím, že to je u každého nastaveno jinak. Kritici, kteří to, co mě dojímá, označují za kýč, asi tu hranici mají jinde. My jsme si s naším Honzou řekli, že se nebudeme stydět za své city. Připadá nám to smutné? Brečeli bychom, kdyby se nám něco takového stalo? Ano, tak to tam dejme, nekroťme to, aby to bylo umění… Některé věci, které děláme, dokonce sami za kýč označujeme. Říkáme jim „káčka“. To mluvím o písničkách, které skládáme s Jaroslavem Uhlířem. Písnička je taková povětrná holčina, která nemá příliš času na to, aby se zalíbila. Má na to jen dvě tři minuty. Ona si na sebe musí vzít to nejlepší, co má, a přichází na plac s tím, že musí někoho ulovit. A teď už mi poděkujte za rozhovor.
* LN Děkuju vám za rozhovor.
***
Písnička je taková povětrná holčina, která nemá příliš času na to, aby se zalíbila. Má na to jen dvě tři minuty. Ona si na sebe musí vzít to nejlepší, co má, a přichází na plac s tím, že musí někoho ulovit.
Dochází třeba k tomu, co jsem si pojmenoval jako vraždění postav. Jde o to, že když se podaří dvě postavy scuknout do jedné, tak je potom figura prokreslenější.
Zdeněk Svěrák (1936) Spoluautor divadelních her Járy Cimrmana, nejnověji Českého nebe, a filmových scénářů Jáchyme, hoď ho do stroje!, Na samotě u lesa, Marečku, podejte mi pero! či Kulový blesk. Samostatně pak napsal scénáře k snímkům Tři veteráni, Vrchní, prchni, Vesničko má středisková, Obecná škola, Kolja, Tmavomodrý svět či Vratné lahve. Zahrál si také ve filmech Co je vám, doktore? a Jako jed. Je autorem mnoha písňových textů a knih pro děti. Nyní mu nakladatelství Fragment vydalo svazek Povídky.
