Všichni soucítíme s lidmi, jimž voda při povodni vzala střechu nad hlavou anebo jim „jen“ vážně poškodila dům. Stát jim přispěje na opravy i výstavbu, mnohde pomáhají i jednotlivci a posílají vlastní peníze do postižených oblastí. Je to tak správné, lidská solidarita je potřebná a úctyhodná.
Je však otázka, nakolik bychom se měli spoléhat jen na ni. Počasí je v posledních letech stále nevyzpytatelnější, ať už je to způsobeno klimatickými změnami nebo i dalšími faktory, jako jsou například výbuchy vulkánů. Velké povodně přicházející v několika vlnách a v několika málo letech za sebou nás nutí, abychom se zamýšleli nad systémovějšími řešeními, než je jednorázová pomoc ze státního rozpočtu, zvlášť když je tento rozpočet více než napjatý a hrozí stále větší rozpočtové schodky. Navíc, i při vší lítosti nad postiženými, je třeba brát ohled na spravedlnost. Některé vyplavené domácnosti se připojistily, jiné nikoli, ale od státu dostanou peníze všichni: ti, kteří na budoucnost nepomýšleli, stejně jako ti zodpovědnější.
Pro ohrožené oblasti Nabízí se otázka, zda by proto právě v systému pojištění nebylo možno hledat cestu k řešení. Příkladem může být používaný systém povinného havarijního pojištění motorových vozidel, které už se stalo běžnou součástí našeho každodenního života, a nikomu tento koncept nepřipadá nelogický. Jeho účelem je zajistit aby případná škoda, kterou mohu způsobit provozem dopravního prostředku, byla poškozeným uhrazena. V případě vzniklé škody je pojišťovna povinna ji nahradit ve výši 35 milionů korun pro újmu na zdraví a shodně také 35 milionů pro ztrátu na majetku. Zákonem je stanovena výše plnění škod na vysokou částku, poplatek za povinné ručení je ve výši, která je pro vlastníky vozidel únosná.
Obdobný koncept povinného pojištění by mohl být aplikován i v jiných oblastech. Jednou z nich by mohlo být právě pojištění proti povodňovým škodám, které by platili lidé žijící v záplavových oblastech. Není přece možné je vystěhovat, ale není možné ani provždy sanovat povodňové škody ze státního rozpočtu ve stejné míře jako v posledních dvanácti letech.
Povinné pojištění proti povodni by se vztahovalo na ohrožené oblasti a stát by upravoval výši pojistného a výši pojistného plnění obdobně jako v případě povinného ručení. Výše pojistného by nesměla být asociální, ale naopak dostupná a sociálně únosná. Bylo by to spravedlivější než dnes, protože všichni ohrožení vlastníci by byli pojištěni a státní rozpočet by nemusel přejímat plnou odpovědnost za ty, kteří se k riziku staví lehkovážně.
O autorovi| Karel Tureček, náměstek ministra zemědělství