Je to ta měkčí stránka mé osobnosti, přiznávám, ale zvyk motorkářů zdravit se navzájem mi stále připadá hezký. I když je motorek a skútrů stále víc a víc a člověk má levou ruku častěji ve vzduchu než na řídítkách, ten pocit, že člověk na silnici není sám, za mírnou nestabilitu v zatáčkách stojí.
O zdravení se vyprávějí historky, už asi třikrát jsem slyšel, kterak mazák v zatáčce pozdravil učně autoškoly na motocyklu s instruktorem za zády a učeň při pokusu pozdrav opětovat chytil vítr a skácel se i s instruktorem do pangejtu. Leč nevěřil jsem ani jednou, a pokud se to skutečně stalo, nechť mi očití svědkové napíší na adresu redakce. Též existují různé zdravící frakce: ta nejpočetnější preferuje mávnutí celou paží, minimalisté zvedají dva prsty, kterými drží spojku, snobové zdraví jen od litru výš a slabší stroje míjejí s helmou pohrdavě odvrácenou na stranu.
Obecně na sebe však členové motorodiny navzájem kynou neustále, vynechávají jen „babety a idioty“ (a občany v klobouku a s rybářským prutem zapíchnutým do nosiče), ale jestli fakt jedete pilu, zdravit nemusíte, každý to pochopí.
Při zastávkách u pump se srdečně zdraví a tykají si. Mezi plechovkáři je podobné souručenství téměř neznámé – pokud vím, zdravívají se alfisti, majitelé starých volv, zdravívali se subaristi, dokud neměl Subaru každý manažírek nadnárodní korporace s aspoň dvěma dětmi, zdraví se pravděpodobně i majitelé veteránů, ale to je tak všechno.
Přitom – zvlášť když žijete ve velkoměstě – jsou dny, kdy budou protijedoucí ti jediní, od kterých se vám vůbec pozdravu dostane.
Pozdravů ubývá. Už ani na vesnici to zdravení není, co bývalo, ještě tak když člověk vejde do krámu nebo potká opravdu někoho známého, ale takové to pozdravení, jen když člověk potká lidskou bytost, to už se nedělá ani tam.
Zdá se, že počet lidí všude – s výjimkou odlehlých horských lokalit, kde když potkáte jednoho protijdoucího turistu, tak ten dobrý den prostě utrousit musíte – už přerostl kritickou mez, už je nás nekomfortně moc na to, abychom se navzájem uzdravili.
Dnes už se zdraví jen lidé, které něco spojuje. Uniforma, vohoz na skejt, motorka pod zadkem. Ale i to už brzo přestane. Až počet motorek přesáhne určité kritické množství, jako v Itálii, kdy se už kvůli nim auta skoro nevejdou na silnici, všechno to mávání, kejvání na sebe, rozhovory při červené na semaforu, zastavování u kolegů s porouchanými stroji a vřelé nabídky pomoci skončí, z motorkářů se stanou noví autaři (i ti se kdysi zdravívali, aspoň děda říkal) a zdravit se budou místo nich, co já vím, jezdci na segwayích či arabských plnokrevnících. A v té chvíli budeme mít dvě volby: buď se s tím smířit a stát se kapkou v netečném moři sobě podobných, nebo sesednout ze dvou kol, skočit na koně a zase aspoň chvíli mít aspoň občas ten pocit, že po zemi chodí další lidé stejné krve.
