PRIŠTINA (od zvláštní zpravodajky LN v Kosovu) „Dneska je tvůj šťastný den. Na minu narazíme tak jednou za měsíc,“ říká mi seržantka Morrisová. V Kosovu pobývá už šest měsíců a doma na ni čekají tři děti.
Když jsme vyráželi s vojáky KFOR ze základny Camp Bondsteel, vypadalo to na klidnou patrolu. Americký řidič si spolu s rádiem prozpěvoval hip hop. Venku bylo šílené vedro a my jsme mířili převážně do srbských vesnic.
V obchůdku v srbsko-albánském městečku Šilovo se k nám ale přitočil srbský děda. Ráno prý na poli objevil něco, co vypadá jako nevybuchlá mina. „Je to kousek odsud, v kukuřičném poli,“ říká. Zaparkujeme hned vedle pole a dál jdeme pěšky. Našlapuji opatrně, snažím se jít ve stopách vojáků, kteří jdou přede mnou.
„Dávej pozor, nevíme, jestli tady není ještě jedna,“ varuje mě seržantka. Po chvíli stojíme jen kousek od miny. Američané ihned volají zpět na základnu, aby na místo poslali speciální jednotku, která minu zneškodní. „A my rozhodně musíme jít dál odsud, do bezpečné vzdálenosti,“ nabádá seržantka Morrisová.
Po cestě potkáváme ještě dva Albánce pasoucí krávy. Nějaká nevraživost mezi Srby a Albánci? Ne. „Nechoďte tam, je tam mina,“ pokřikuje na ně srbsky děda. A oni mu také srbsky děkují. „Já ho znám, je to Albánec, učí matematiku,“ vysvětluje nám.
„Chodí si sem pro mléko“ Pravdou je, že podobné nebezpečné situace nezažívají Američané v Kosovu často. „Spíše nepříjemné,“ říká mi seržantka Morrisová. Albánci jim většinou mávají, když uvidí jejich auto, Srbové se ale občas zavírají ve svých domech a ani nevyjdou ven. Vypráví, jak se v jedné vesnici snažili dopátrat, kdo je tam starostou. Místní Srbové je ale posílali od čerta k ďáblu, takže se nakonec ničeho nedobrali. „Jednomu srbskému prodavači jsme nabízeli, že bychom mu mohli přivézt nějaké zásoby, když to půjde. A on nám na to odpověděl: Jestli ty zásoby nepřivezete, tak už se tu ani neukazujte,“ vypráví seržantka.
Tentokrát ale byli na Američany všichni milí. Možná i proto, že jim zajistili veterináře pro nemocný dobytek. I Srbka v místním obchůdku vypadala spokojeně. „Mám práci a to je hlavní,“ říká Trijanka, jejíž rodina žije v Šilovu odjakživa. A místní Albánci? „Žádný problém. Ráno si ke mně chodí pro mléko,“ dodává.
