BIBLIOGRAFIE Tři sociální světy. Sociální struktura postindustriální společnosti
Jan Keller Vydalo Sociologické nakladatelství, Praha 2010. 211 stran.
Buržoazní společnost.
Eseje o kapitalistických mýtech
Bohumír Pavelek Vydalo nakladatelství Grimmus, Všeň 2010. 288 stran.
Kritika depolitizovaného rozumu. Úvahy (nejen) o nové normalizaci
Pavel Barša a kol.
Vydalo nakladatelství Grimmus, Všeň 2010. 232 strany.
České prostředí posledních dvou desetiletí charakterizoval nedostatek radikálních intelektuálů, kteří by z levicových pozic zpochybňovali liberálně demokratický kapitalismus obnovený po roce 1989. Situace se však v poslední době začíná měnit, o čemž svědčí také tři publikace vydané v minulých měsících.
Zhruba před dvaceti lety se u nás vytvořil základní politický postkomunistický konsenzus, který lze charakterizovat slovy tržní hospodářství (kapitalismus) a návrat do Evropy, respektive jejích hospodářských a obranných struktur. Demokratická pravice a levice přijaly tento program za svůj a spory se vedly pouze o modality a detaily: jak rychle, jakým způsobem a komu privatizovat, zda utužovat vztahy spíše se Spojenými státy, nebo spojenou Evropou a podobně. Ti, kdo tento celonárodní konsenzus kritizovali, ať již z jakýchkoli pozic, dostali nálepku extremistů a byli vytěsněni z veřejného prostoru.
Po dosažení základních cílů hospodářské transformace a vstupu do evropských struktur se začal celonárodní konsenzus rozpadat. V zahraničněpolitické oblasti to symbolizoval třeba boj o americký radar, jehož odpůrce již nebylo možno šmahem stigmatizovat jako komunistické extremisty. Také ti, kteří pranýřují nejen výstřelky tržního hospodářství, ale kapitalismus jako takový, již nejsou vyobcováni ze slušné společnosti, ba právě naopak: najdeme mezi nimi profesory univerzit, přední sociology a filozofy.
Svět podle Kellera Jedním z těch, kteří soudobý kapitalismus kritizují dlouhodobě, je profesor ostravské univerzity sociolog Jan Keller, širší veřejnosti známý svými sarkastickými komentáři v deníku Právo. Jeho knihy – vydává zhruba jednu do roka – nacházejí značnou čtenářskou odezvu a i jeho poslední práce Tři sociální světy se dostala do první desítky na žebříčku bestselerů Svazu českých knihkupců a nakladatelů v oboru naučná literatura. Dnešní svět je podle Jana Kellera dost neradostné místo k životu. Zatímco v poválečných třiceti letech se sociální nerovnosti vyrovnávaly a západní společnost jako celek byla na vzestupu, od 80. let nastupuje éra rychle rostoucí nerovnosti: bohatí čím dál rychleji bohatnou, chudí chudnou a ti uprostřed se musí čím dál více pachtit, aby si udrželi svůj sociální status. Podle Kellera se společnost vrací do 19. století, k „poměrům před vznikem sociálního státu a před rozvojem společnosti zaměstnání“. Rozdíly dosáhly takové výše, že již nelze mluvit o „nerovnosti“, ale jde o „naprostou majetkovou, mocenskou a sociální nesouměřitelnost“. Z trilionu dolarů, o který zbohatly USA za posledních třicet let, skončilo prý 95 procent peněz v kapsách pouhých pěti procent obyvatel.
Jan Keller rozlišuje tři základní třídy, které dále dělí na podtřídy. Na vrcholu společenské pyramidy je elita, kterou rozčleňuje na diskrétní elitu (úzká vrstva nejbohatších rodin světa) a pomocnou elitu (nejvyšší manažeři nadnárodních společností). Tyto dvě kasty si pro sebe konfiskují většinu bohatství, které vytvářejí nájemní síly.
Na opačném konci společenského žebříčku se nacházejí „deklasovaní“, které autor rozděluje na ty, kteří živoří kvůli neplnohodnotným pracovním kontraktům, a ty, kteří jsou z trhu práce vyloučeni již trvale. Jejich počet ve vyspělých zemích trvale a bez ohledu na hospodářské cykly stoupá. Často končí ve vězení. Ve Spojených státech vzrostl počet vězňů od roku 1970 na více než desetinásobek, z 200 tisíc na více než dva a čtvrt milionu, což znamená, že za mřížemi se nachází 0,75 procenta populace. Největší problém mají dnešní sociologové, a Jan Keller není výjimkou, s vymezením střední třídy či středních vrstev. Jejich nebývalé rozhojnění je v rozporu s klasickými sociologickými teoriemi, nové teorie si často protiřečí. Důležitý je nicméně fakt, že příslušníci střední třídy nemají – na rozdíl od elity – pocit nějaké společné identity či sounáležitosti, nedokážou proto formulovat společné zájmy či se mobilizovat na jejich obhajobu. K určité schizofrenii dochází zejména mezi příslušníky střední třídy, kteří působí ve veřejném sektoru, jenž je neustálými reformami redukován a privatizován: „Vyznávají liberální hodnoty v situaci, kdy politika neoliberalismu je sráží z jejich pracně vydobyté sociální pozice, ekonomicky je vytlačuje na úroveň nejnižších středních vrstev a především ničí základy jejich profesí chápaných až dosud jako povolání.“ Nežijeme v postmoderní společnosti Pomineme-li jednotlivosti jako zjevnou selektivnost některých statistik, s nimiž Keller pracuje, je hlavní problém jeho práce nemístné zjednodušování. Přestože je kniha výstupem grantu financovaného Grantovou agenturou ČR a vychází v edici „Studie“ prestižního nakladatelství specializujícího se na vědecké práce, nejde o studii v pravém slova smyslu. Žánrově jde o komentovanou kompilaci soudobé západní sociologie. Autor čerpá především z anglosaské a francouzské literatury a destiluje z ní jakýsi ideální typ dnešního kapitalismu, který ve skutečnosti nikde neexistuje. O současné české situaci vypovídá text velmi málo: je třeba evidentní, že u nás vůbec nemáme „diskrétní elitu“ fungující jako třída či kasta, protože se k ní může počítat maximálně několik jednotlivců.
„Nežijeme v žádné postmoderní společnosti. Myšlenky Karla Marxe a Maxe Webera jsou pro zachycení dnešní reality ve všech jejich proměnách dobře použitelné,“ píše autor. S Marxem jej spojuje i chmurnost analýz: jedince vidí jen jako příslušníka své třídy, který se od rána do večera pinoží, aby se dostal výše, nebo naopak veškerou svou energii věnuje tomu, aby se v dobyté sociální pozici udržel. Je skoro banální namítat, že svět je mnohem barevnější, velká část populace je spokojená s tím, co má, a ne všichni spojují smysl života s bezduchým konzumem nebo zvyšováním svého sociálního statusu. Práce na částečný úvazek vůbec nemusí být výrazem vynucené „prekerizace“ zaměstnání, jak píše Keller, ale třeba dobrovolným omezením výdělečné činnosti ve prospěch rodiny či volného času. Stejně tak působí dost nepodloženě Kellerova teze, že hranice mezi střední třídou a deklasovanými je mnohem propustnější než hranice mezi střední třídou a elitou. Naopak by se dalo s Robertem B. Reichem argumentovat, že dnešní systém poskytuje v dějinách nebývalé šance k sociálnímu vzestupu všem kreativním lidem. Neslyšeli jste nikdy o někom, kdo se před lety jako středoškolák hrabal v garáži v počítačích a dnes patří mezi nejbohatší lidi světa? Co dělat?
Sborník Kritika depolitizovaného rozumu, do něhož přispělo devět autorů včetně guruů intelektuální levice Václava Bělohradského a Pavla Barši, chce na rozdíl od Kellerovy knihy prezentovat „určitý pohled na současnou českou společnost“. Co je to onen „depolitizovaný rozum“, který chtějí autoři kritizovat? Podle filozofa Michaela Hausera je depolitizace „proměna politiky v postpolitiku, jejímž cílem je poddajné přizpůsobování se požadavkům světového trhu“. Pavel Barša, Tereza Stöckelová a Ondřej Slačálek pak v kolektivním textu charakterizují sedm strategií, kterými je depolitizace prosazována. Najdeme tu např. „ekonomizaci“, tedy podřízení všeho ideologii rentability. Nebo „individualizaci“, což je v dnešním neoliberálním prostředí široce sdílená představa, že neúspěšní si mohou za svůj neúspěch sami. Podle levicových kritiků za něj může převážně nespravedlivý kapitalistický systém. Další strategií depolitizace, tedy vyjmutí ze sféry politického rozhodování, je „expertizace“, tedy představa, že o problémech nemají rozhodovat občané v politickém procesu, ale údajně neutrální odborníci. Ve výčtu, který nemá smysl uvádět celý, je jedno pozoruhodné opomenutí: vůbec není zmíněna „evropeizace“, tedy předání kompetencí k řešení politických otázek nadnárodním byrokratickým strukturám.
„Kapitalismus je prostě pašák! I toho nejkousavějšího kritika si v posledku koupí a zařadí do svého týmu, ze střetu s ním vyjde zocelen a o jeho domestifikovanou vzpouru rozmnoží kapitál buržoazie,“ píše Bohumír Pavelek v knize Buržoazní společnost. (Ta místy působí jako parodie na odbornou práci, autor zřejmě chtěl hlavně předvést, co všechno přečetl a že dokáže z výpisků slátat vlastní text; ten ovšem nemá hlavu ani patu.) V podobném duchu uvažuje i Tereza Stöckelová, která píše, že „v demokraciích máme dnes právo na svůj názor. Ale na nic jiného.“ Tato autorka také jako jediná výslovně řeší „leninskou otázku“ co dělat, aby kritika kapitalismu nebyla jeho posilou. Mezi účinnými „metodami odporu“ navrhuje „narušování a ničení stávajících materiálně-digitálně-sociálních tvarů světa až po experimenty s vytvářením nových“. Dále počítá s tím, že podporu pro akce na hranici či za hranicí zákona získají protikapitalističtí aktivisté pomocí „široké sociální mobilizace“. Podle Stöckelové bychom se měli od světového kapitalismu emancipovat pomocí experimentů, jako jsou místní měny či místní systémy výměnných obchodů, nebo s využitím dovedností, které jsme nabyli v komunistické nouzi, jako vlastní výpěstky či kutilství. Především však se musíme vymanit z dvojí pasti neoliberální moci: „workoholismu, který nás okrádá o volný čas a volnou energii, a zábavního průmyslu, který je pohlcuje a neutralizuje jejich politický potenciál“.
Přestože naši autoři kritizují kapitalismus velmi radikálně, až sžíravě, v otázce, čím ho nahradit či jak ho zreformovat, aby byl k jejich obrazu, zůstávají dost bezradní. Jan Keller se omezuje na popis sociální struktury postindustriální společnosti a otázku, jak ji změnit, si neklade – zdá se ostatně, že by mu stačil návrat k rovnostářství a velkému sociálnímu státu, které fungovaly v poválečných desetiletích. (Přirovnání dnešní elity k francouzské šlechtě za starého režimu je u něj spíše bonmotem než výzvou k ozbrojenému útoku na současné Bastily.) Bohumír Pavelek se omezuje na abstraktní apel, abychom usilovali o spravedlivý systém, kde by nebylo „utiskovaných a ubitých obětí“.
Václav Bělohradský ve svém Postkomunistickém manifestu tvrdí, že levice se v dnešní době vyprázdnila, protože „místo aby využila současné krize k řešení rozporů systému, přispívá k jejich zamaskování“. Navrhuje pak devět témat či oblastí (sám je nazývá botanickým termínem rhizosféra, jenž označuje část půdy, která je prorostlá kořeny jedné rostliny), jichž by se měla levice chytit. Vzhledem k tomu, že mezi nimi najdeme takové věci, jako „vztah oběti a rozumu“, „reflexivní racionalitu“ nebo „advent boha pro člověka bez aury“, dá se čekat, že spíše než levicové politiky časem zaujmou nějakého doktoranda filozofie.
„I v éře přehodnocování neoliberalismu bere jen málokdo vážně úvahy o alternativě vůči kapitalismu. Takové představy stále platí za nebezpečné politické bláznovství, pokud nejsou zrovna známkou extremismu,“ píší Pavel Barša, Tereza Stöckelová a Ondřej Slačálek. Michael Hauser si rovnou klade – v kontextu sborníku kacířskou – otázku: „Nestal se pro nás liberálně demokratický kapitalismus tak samozřejmý a přirozený, že ani jeho největší kritici neberou hledání alternativ příliš doslovně?“ Soudě dle recenzovaných textů, odpověď zní: Ano, stal.
***
Podle Terezy Stöckelové se musíme vymanit z dvojí pasti neoliberální moci: workoholismu, který nás okrádá o volný čas a volnou energii, a zábavního průmyslu, který je pohlcuje a neutralizuje jejich politický potenciál
S Marxem Kellera spojuje i chmurnost analýz: jedince vidí jen jako příslušníka své třídy, který se od rána do večera pinoží, aby se dostal výše, nebo naopak veškerou svou energii věnuje tomu, aby se v dobyté sociální pozici udržel
O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace
