Markéta Pilátová (36) se v pražské kavárně (celý večer) drží svého oblíbeného zeleného čaje. A asi dělá dobře, s čistou hlavou se dá spíš vzdorovat mohutnému jet lagu, vždyť právě – na křest své nové knihy – dorazila až z Argentiny, hlava by se jí také mohla zatočit z kritikou zatím vesměs nadšeného přijetí jejího druhého románu Má nejmilejší kniha. Divoký spád, propletenec milostných i gangsterských příběhů, vášnivé a barevné vyprávění upomíná na latinskoamerickou prózu. Není divu, Markéta se svým manželem Jiřím Sobotou prošla na tomto kontinentu farmou ztracenou v pustinách brazilského vnitrozemí Mato Grossa i megalopolemi Sao Paulem a Buenos Aires, kde krajany – dávné emigranty z vlasti – vyučuje češtinu a k tomu píše do Respektu reportáže.
* Svoji prvotinu – Žluté oči vedou domů – jste psala v Brazílii. Kde vznikl rukopis vaší druhé knihy?
První knížku jsem psala v atmosféře, která připomínala Fričovy romány: prales, indiáni, kovbojové. A do toho večery pod moskytiérou, kde jsem zalitá potem přehlušovala údery do klávesnice řev jaguárů. Knížku jsem dokončila v Sao Paulu, prorostlém slumy, kde drogoví bossové vedou války o svá území. Tady v Buenos Aires se cítím téměř jako v Evropě, nemám takový strach jako v Sao Paulu, dostanu se tak tomu městu víc pod kůži, líp to tady znám. Stejně jako v Brazílii, tak i tady učím češtinu. Velké město z nové knížky je křížencem mezi Sao Paulem a Buenos Aires. Tady taky víc dojíždím, a tak píšu hlavně ve vlaku, v metru, v autobuse.
* Žluté oči se odehrávají v Jižní Americe, přesto jsou plné nedávné české historie, fatální muž knihy – Jaromír – je špion. I v poslední knize je přítomná středoevropská hrůza, masakr Židů v polském Jedwabném...
Klíč k moderní latinskoamerické historii leží v Evropě. Utíkali sem španělští republikáni a anarchisti vyhnaní Frankem, němečtí fašisti tady po válce našli klidný přístav, a tak přivezli evropské běsy sem. Stejně jako si je přivezl z Jedwabného otec jedné z postav knihy, psychiatr Otto. Otto nejdřív musí v Polsku rozplést krvavé kořeny své minulosti, aby se mohl začít orientovat ve vlastním životě. Tady si nejdřív všichni mysleli, že na všechno se dá zapomenout, začít znova, pospolu v zemích plných nekonečných úrodných lánů a nerostného bohatství. Jenže ta jejich minulost je dostihla – což se projevilo v nástupu latinskoamerických diktatur na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Opět proti sobě stáli potomci evropské extrémní levice a extrémní pravice, mnoho zkušených esesáků pomáhalo mučit vnuky republikánů.
* Je tohle dodnes pro Latinoameričany ožehavé téma?
Tady se o tom moc nemluví, stejně jako se do nějaké skutečné historické reflexe nehrneme ani u nás. Naši krajani v Brazílii například nedají dopustit na místní vojenskou chuntu – říkají, „za vojáků byl aspoň pořádek“, prostě se ale báli, aby je komunismus nedostihl i v Brazílii. A potomci úspěšných esesmanských podnikatelů rozhodně netouží po tom, aby se někdo hrabal v jejich rodinné genealogii.
* A neláká vás, snad právě na jiném kontinentě, od těch strašidelných evropských dějin konečně utéct?
Od dějin nikdo utéct nemůže, to je iluze, ale pokusit se pochopit, proč se to všechno mohlo stát, je naopak vzrušující. Odpoutat se v literatuře od dějin, být zavile současný a autentický, to mi přijde infantilní.
* I vzdělanou dámu Dolores Baťa Arambašičovou, jednu z vašich žaček, poděsila zlověstná panenka Maria, černá magie. I vám v životě brnklo o klobouk nadpřirozeno?
Tady je magie původních obyvatel v těsném objetí s katolickou vírou a nikdo se nad tím nepozastavuje. Tak třeba včera jsem byla v baru, vede ho indián ze Salty. Na umakartovém pultě stojí vedle lahve luxusní vodky soška černého svatého, na krku má růženec a vedle něj sklenice od zavařeniny a v ní čerstvá petrželová nať. Prý je to svatý Celerin, ochránce nezaměstnaných, a v Saltě indiáni věří, že miluje petržel, tak každý den dostane čerstvý svazek, aby ochraňoval dělníky, kteří nemají práci a chodí se do toho baru dívat každou neděli na fotbal v televizi. A včera mi zase žáci vysvětlovali, na co je který místní svatý nejlepší. Jeden je dobrý na hadí uštknutí, jiný zas na pomoc malým dětem. Magie, stejně jako víra v Boha, jsou tu běžné součásti života. Víra na hranici pověrčivosti.
* Divoká příroda zemí, kde píšete, jako by stála v protikladu k poklidné ladovské krajině Čech. Cítíte to někdy jako napětí?
Přitahuje mě divoká příroda, která už v Evropě neexistuje. Tady je šest hodin od Buenos Aires divoký studený oceán, kde se můžete v zapadlých městečkách hodiny a hodiny procházet po dunových plážích, nikoho nepotkáte a vítr vám vyžene z hlavy všechno existenciální bloumání. V Andách se dá pocítit prastarost všehomíra, v džungli původní dravost. Tahle divočina se v megaměstech, v nichž se moje knížka odehrává, změnila v divočinu, kterou stvořili lidé. Ale neustále na ta města číhá nekonečná pampa nebo džungle a hrozí, že je znovu převálcuje. Ale jinak... na mě má divoká příroda očistný účinek. Naopak zkrocená, malebná ladovská vesnice na mě působí stísněně.
* Odkud se ve vašem románu vzala postava indiánky Pajity? A co Pták? Má svůj předobraz v klucích, kteří chtějí uniknout ze slumů a touží po vzdělání?
Pajita může být kterákoli z mladých indiánek, které tady potkávám nebo které jsem potkala na svých cestách v Bolívii v horské poušti. Žijí na konci všech světů a nemají naprosto žádnou šanci na nic. Neumějí číst ani psát, doktora nikdy neviděly, je jim neustále zima a umírají ve čtyřiceti, když mají štěstí. Pajita se vydá do Velkého města, tak jako se tam každý den vydávají tisíce indiánů z celé Latinské Ameriky – a plní místní slumy. Pták je syn právě jedné takové obyvatelky slumu, ten už má snad šanci. Slumy totiž fungují jako malá lenní království – bossovi se musí odvádět dávky, ale pokud chcete odejít, najdete si práci a něco se naučíte, můžete se ze slumu dostat. Učila jsem česky jednoho takového kluka, který pochází ze slumu. Nejdřív dělal poslíčka v největším brazilském deníku, pak sportovního reportéra a dneska je z něj diplomat.
* Vaši novou knihu otevírá rytmus samby a svistot kulek. Hrdinové urputně vyprávějí, vyprávění je tu doslova bojem o život. Průsečíkem děje je Hadí institut. Ten jste si vymyslela?
Předobraz Hadího institutu se jmenuje Instituto Butantan a je v Sao Paulu. Vozí se tam hadi z celého světa, aby se jim odebral jed a vyráběly se z něj vakcíny proti uštknutí. Je to špičkové vědecké pracoviště, kde denně usmrtí stovky zvířat a kde každý kout prostupuje atmosféra smrti. Zaměstnanci také vyprávějí neuvěřitelné historie o zakladateli institutu, který měl dvě ženy a dodnes, když se má v institutu něco přebudovat, se zjevuje architektům a mluví jim do jejich plánů. Mluvila jsem také s vědci, kteří každý den hadům a pokusným zvířatům způsobují bolest. Někteří z nich si na to nikdy nezvyknou a odpadnou, ale jiní po čase začnou tu krutost vyloženě vyhledávat. To jsou ty chladné vrstvy světa, které kniha zkoumá především.
* A lze se vůbec odpárat od magického realismu, díla „otců zakladatelů“ Borghese, Márqueze, Llosy?
Já nechci vymýšlet za každou cenu originální styl psaní. Prostě píšu, jak nejlíp umím. Jestli je to podobné Márquezovi, nebo svatému Celerinovi, to je mi fuk.
* Mezi narcos ve slumu, který popisujete, jsou kriminálníci s upilovanými zuby. Opravdu i dnešní zabijáci uplatňují takový design, anebo je to snad rafinovaná narážka na monumentální Llosovu Válku na konci světa?
Je to narážka na historii, povstalci v různých zbojnických bandách v Brazílii v devatenáctém století si takhle krášlili chrup, proto o tom píše Llosa, ale taky Guimaraes Rosa ve Velké divočině. Dnes si narcos, drogoví obchodníci, zuby nepilují, ale chodí šíleně výstředně oblečení, milují boty z pštrosí kůže, přemrštěně drahé oblečení, hodinky poseté diamanty... Jsou směšní a zároveň nahánějí hrůzu.
* Přes mnohé narážky a odkazy má vaše kniha úžasný spád, dobře se čte, je to dobrodružný příběh. Myslíte při psaní na čtenáře?
Myslím hlavně na sebe, abych se do vlastního vyprávění schovala, abych utekla před světem. Knížka, kterou píšu, je můj soukromý opiový dýchánek. Pak na něj pozvu i čtenáře a můžeme spolu vykonat podobný útěk, jaký jsem zažívala při psaní. Ale mými prvními čtenáři jsou moji rodiče.
* A to se nestydíte za erotické scény?
Mám velice moderní rodiče. Když něco napíšu, čtu jim to na Skype. Občas mají dost vysoké nároky, maminka většinou chce, aby v knížce někdo umřel, a třeba se mě ptá: „A kdy ho už zastřelíš?“ Táta má rád právě erotické scény. A oba jsou sečtělí a hned na nich poznám, že je něco až tak úplně nebere.
* Čtou vůbec dnešní Brazilci a Argentinci?
Brazilci obecně moc nečtou, jen úzká vrstva. V brazilském městě velkém jako dejme tomu Hodonín nenajdete ani jedno slušné knihkupectví. Argentinci naopak čtou hodně a v Buenos Aires je v každé čtvrti několik báječných knihkupectví, literárních kaváren a člověk se může účastnit několika autorských čtení denně. Nicméně latinskoamerické telenovely jsou neodolatelné a fotbal taky, takže jim lidé dávají dost často přednost.
* Když už jsme u fotbalu, ten přece hraje i dost důležitou roli v latinskoamerické literatuře…
Určitě. Argentinci i Brazilci milují fotbal, základní existenciální otázka, kterou mi tady vždycky kladou, je, jestli byl lepší Pelé, nebo Maradona.
* A co vy na to?
Když jsem v Argentině, tak Maradona. Tady i literáti běžně píšou sloupky a zasvěcené eseje o fotbale. Fotbal je součástí mnoha významných knih. Eduardo Sacheri ve vynikajícím románu Na co se ptaly její oči, který byl letos zfilmován a je to momentálně nejnavštěvovanější film v Argentině, dokázal z fotbalového zápasu udělat dějiště hlavní scény tak, že se při četbě i naprosté fotbalové ignorantce, jako jsem já, tají dech. V Latinské Americe je to stejné jako katolická víra, člověk nemůže říct, že je nevěřící nebo že nemá rád fotbal, protože to je prostě faux pas.
* Jak vlastně vypadá v Argentině situace po ekonomické krizi?
Mnoho mladých Argentinců za ekonomické krize, která tuto zemi postihla před osmi lety, emigrovalo do Španělska nebo do Itálie. Měli většinou evropské pasy a občanství, protože jejich prarodiče naopak emigrovali do Argentiny. Ve Španělsku se jim říká „vnuci Španělska“ a většinou se velmi dobře uplatnili.
* Na Španělsko ale teď taky dolehla krize, ne?
Ano, je tam teď znova vysoká nezaměstnanost, tak se většina mladých Argentinců vrací. Evropa je tu ale pořád vnímaná jako něco posvátného, civilizovaného, noblesního. Když řeknete v Argentině, že jste v Latinské Americe, tak se Argentinci ohradí, protože oni se za Latinoameričany nepovažují. Jsou jakousi předsunutou hlídkou Evropy. Je to stejné, jako když cizinec řekne, že Češi jsou Východoevropané, protože my jsme přece Středoevropané.
* A žije se v Argentině jako v Evropě?
V něčem ano. Je to velký rozdíl, život v Argentině a třeba v Brazílii. Za ekonomické krize stoupla i v Argentině zločinnost. Přesto si Argentinci nedali vzít svůj způsob života – v jedenáct večer se vyráží na krvavé steaky a červené víno nebo do tangových tančíren a lidé se vracejí nad ránem. Kavárny jsou otevřené do noci, a když se začali přepadávat lidi na ulici, Argentinci pořádali demonstrace proti násilí. V Brazílii vypadá běžný život jinak. V Sao Paulu kdo může, jezdí jenom autem, u každého lepšího obchodu stojí ozbrojená hlídka a evropský způsob procházení se po městě a posedávání po kavárnách tam prakticky neexistuje. Člověk musí být pořád ve střehu. Tady v Argentině si člověk připadá jako ve zchudlé Paříži nebo Madridu.
* A co krajanské komunity, které učíte česky? Je mezi tou argentinskou a brazilskou rozdíl?
Obrovský. Argentinská česká komunita je po americké druhou nejpočetnější, v Argentině žije 30 tisíc Čechů a Moraváků. Odcházeli ještě za Rakouska-Uherska a hledali v Argentině uplatnění a půdu. Dodnes se mnoho z nich živí zemědělstvím. V Brazílii žije kolem pěti tisíc lidí a jsou to především političtí emigranti, kteří odcházeli před nebo po druhé světové válce. Nebo po roce ‘48 či ‘68. Jsou to většinou bývalí židovští továrníci či podnikatelé, kteří utekli před znárodňováním, nebo baťováci. Jejich osudy by vydaly na desítky románů.
* Některé brazilské osudy českých krajanů jste popisovala v prvním románu. Jaké jste našla v Argentině?
Za asi nejdobrodružnější považuju příběh o tom, jak se Češi v nejnehostinnější provincii Chaco rozhodli ve třicátých letech pěstovat bavlnu. Byl to zpočátku naprosto bláznivý podnik, který nakonec díky jejich tvrdohlavosti přinesl skutečně zisk, a dnes učím třeba paní, jejíž rodiče židovského původu odešli před druhou světovou válkou a otevřeli si v Chacu hostinec. Po druhé světové válce si vydělali dost na to, aby se mohli vrátit do Brna. Přijeli na Moravu a znova si otevřeli hostinec, jenže po osmačtyřicátém jim ho znárodnili a celou rodinu chtěli vystěhovat do Sudet. Tak si raději za poslední peníze koupili lístek na loď a vrátili se se dvěma kufry zase zpátky do Chaca pěstovat bavlnu. Paní dnes chodí na hodiny češtiny, aby si mohla dopisovat s příbuznými na Moravě.
* Slyšel jsem něco o tom, že byste měla psát román o Janu Antonínu Baťovi...
Ano, měla jsem to v plánu, ale zatím na to nemám čas, nemám potřebný rok či dva na studium deníků Jana Antonína Bati, jejichž originály jsou uložené na farmě jeho vnučky v Brazílii. Při psaní totiž hodně rešeršuju a studuju. Každopádně ty deníky jsem měla v ruce a týden jsem v nich fascinovaně listovala. Jsou tam takové věci, že se každému historikovi slastí ježí všechny chlupy.
* Například?
Například že Beneš je slabingr.
Učila jsem česky kluka ze slumu. Nejdřív dělal poslíčka v největším brazilském deníku, pak sportovního reportéra a dneska je z něj diplomat. ” Rodina českých Židů odešla před Hitlerem do Argentiny. Po válce se vrátili na Moravu a otevřeli si hostinec. Jenže ten jim brzy znárodnili. Tak si za poslední peníze koupili lístek zpět do Argentiny. ”
O autorovi| rozhovor Jáchyma Topola jachym.topol@lidovky.cz
