Již podruhé během roku avizovalo ministerstvo kultury jako zřizovatel Národní galerie (NG) výměnu jejího ředitele - Milana Knížáka. Když se o to pokusil předchozí ministr Václav Jehlička, odůvodnil svou snahu výměnou ředitelů příspěvkových organizací resortu, kteří šéfovali více než sedm let. Přestože někteří jsou na svém postu i dvacet roků, vrabci na střeše si cvrlikali, že jde v podstatě o „lex knižakus“. Jehlička kvůli pádu vlády neuspěl a nyní se do polohy záměru dostal Václav Riedlbauch.
Ač se běžně ředitelé „příspěvkovek“ odvolávají den ze dne a vzápětí se vyhlašuje výběrové řízení, u Knížáka ministerstvo přetéká vstřícností, aby nenarušilo jeho neexistující projekty. Veřejnosti se pak dostane mlžení o datu ukončení jeho ředitelování, tiskový mluvčí hovoří o pozvolném odcházení, což je vskutku jedinečný termín. A Národní galerie vydá prohlášení, z něhož vyplývá, že Knížák stejně nikdy neodejde. Až tak daleko to dospělo, že řediteli NG stále ještě nejde ukončit jeho misi bez zatančení dobového tanečku. Pomalu by se o tom dala napsat hra a mohla by se jmenovat Odvolávání. Kdyby ji napsal Knížákem nenáviděný Václav Havel, asi bychom se výborně pobavili.
Negativa jeho éry převažují Ale proč? Kdo je Milan Knížák? Božstvo, jež sestoupilo mezi smrtelníky, nebo arogantní manipulátor? Především člověk, který se z odbojného konceptualisty proměnil v diletanta v oboru kunsthistorie. Jeho zastánci jsou dnes v menšině, Knížák během svého působení dokázal znechutit i řadu svých věrných a jeho kritici opakují, že měl z NG odejít už dávno. Přesnější ale je, že se jejím ředitelem neměl stát nikdy. A bez politické podpory, konkrétně opoziční smlouvy, by se jím také nikdy nestal. To jsou fakta, která nemůže žádný demagog překroutit: Milan Knížák výběrové řízení na tento post nikdy nevyhrál, zvítězila v něm zastupující ředitelka NG Dagmar Šefčíková.
A tak jej ministr Pavel Dostál jmenoval. Milan Knížák nastoupil do Národní galerie zjevně s představou, že všem ukáže - teoretikům i výtvarníkům (tedy těm, které nemá rád). Politikům, za jejichž pomoci byl instalován, bylo upřímně ukradené, zda může výkonný výtvarník stát v čele centrální instituce, která teoreticky pečuje o výtvarné umění. Byl prostě použit stejný model, jaký ve většině případů funguje i u výběru ministrů kultury: jestliže politik prodával kdysi knihy, hrál amatérské divadlo či učil výtvarnou výchovu, pro vedení kultury to úplně stačí, kdo by se zabýval vzděláním nebo širšími předpoklady.
Knížák jako šéf NG během pár let rozprášil a zdecimoval kunsthistorickou obec a ta nebyla schopná se bránit ani jako jednotlivci, ani jako profesní sdružení. NG v podobě pracoviště špičkových odborníků zmizela a ředitel měl spory se všemi - od nejstarších teoretiků (František Dvořák) až po ty nejmladší (Ondřej Chrobák). Naposledy jej systematičtěji kritizoval výtvarník Jiří David a shromáždil odpůrce převážně ze svých řad. Knížák tehdy svolal tiskovou konferenci, kde si jeho zaměstnanci doslova mohli ztrhat ústa, jak svého ředitele ctí a jak to dělá dobře. Bylo to jedním slovem tragikomické... Knížák poškozuje výtvarníky i tím, že je vyhazuje z expozic i sbírek a v tomto směru se „postaral“ i o akvizice.
Negativa jeho éry bohužel převažují: od nepovedené expozice Veletržního paláce přes problematické objevy zapomenutých umělců až po megalomanské shromažďování budov a snahy, aby NG byla kolosem a požrala vše ostatní (například Nedomovo Rudolfinum). Na druhé straně určitě galerii oživil pořádáním bienále, ale už po prvním ročníku se pohádal se spolupořádající Contovou. Pro vedení instituce ale především neměl erudici, a i když sám sobě jako rektor AVU udělil doktorát, už nedokázal zařídit, aby někde dostal osvědčení o absolvování vysoké školy. Je tedy veřejným činitelem, který má titul bez uzavřeného vysokoškolského studia. Při dnešním pohoršení nad plzeňskými lžidoktory jde o zajímavou epizodu, která jaksi zapadla.
Dělá to, co neumí A to je další zvláštnost: považuje se za nonkonformního umělce, ale touží po akademických poctách. Zatímco mladý Knížák běhal nahatý a kokrhající po ulicích a provokoval bolševika, někdejší virválista Knížák je dnes úctyhodnost sama bez špetky smyslu pro humor. V rámci středoevropského hnutí Fluxus dosáhl určitého renomé, ale z toho nelze žít celý život. Směšně brojí proti mladým výtvarným provokatérům, kteří si z něj utahují. A přitom studenti AVU z dob jeho rektorátu takřka bezvýhradně chválí, jak školu vedl. Jenže něco jiného je razantně zreformovat částečně zemřelou uměleckou školu a něco jiného vést odbornou instituci. Knížák není žádným teoretikem, je v lepším případě autodidaktem s fragmentárními znalostmi, a i proto je tak alergický na profesionalitu a vzdělání, zpravidla začne útočit a tvrdit, že ostatní mají „bolševické školy“. Jako by on sám asi tři „bolševické školy“ nedokončil, v jeho případě ovšem šlo „o perzekuci“ ze strany režimu. Pak jsou ale dost zvláštní jeho stipendia v západním Německu v 80. letech.
Určitě ale jeho kontroverznost a razantnost a despotismus na AVU působily pozitivně, i když tu a tam přivylil s vaničkou dítě. Byl také o dvacet let mladší, pružnější a jeho ego nebylo tak hypertrofované. Knížák s tím, co dělal v 60. letech, mohl být po listopadu ’89 oblíbeným umělcem a pokračovat jako enfant terrible české scény, místo toho se zabývá tím, co neumí, a stravuje se, neboť jistě cítí úbytek invence. Také jeho nenávist vůči Václavu Havlovi je paranoidní. Ale proč? Václav Havel krátce váhal, když ho měl potvrdit jako rektora AVU. Asi věděl své. A od té doby Knížák neopomene exprezidenta sprostě natřít. Dokonce prý zaslal faxem do prezidentské kanceláře stovky prázdných papírů, které zaplnily celou místnost a fax zavařily. Přece jenom: není tohle nádherný happening?
Proč jen se Milan Knížák místo ředitelování Národní galerie, kterou přeměnil na mrtvý dům, nevěnoval raději akčnímu umění. Bylo by to originálnější a zábavnější, otázkou ovšem je, zda se všem aktivitám mimo tvorbu nevěnuje právě proto, že pramen jeho inspirace vyschl.
***
Podle jeho kritiků se ředitelem NG nikdy neměl stát. A bez politické podpory, opoziční smlouvy, by se jím nikdy nestal.
O autorovi| JANA MACHALICKÁ, redaktorka LN
