Když mi bylo osmnáct, tak jsem ze všeho nejdřív chtěla odejít z domova. Byl to můj úkol. Studovat jsem ale nechtěla a práci jsem získala nedaleko. Takže se nezdálo, že by to mělo řešení. A on, princ na bílém koni, nejel. Jenže z domova se dostanu jedině vdavkami!
Nemohu říct, že by mně doma něco vadilo... vadilo mi všechno, ale jenom tak vlažně. Nic mi nechybělo, ale zkrátka jsem tam už nechtěla být.
Jeden se našel. Jistěže nebyl princ. Ale byl svobodný a chtěl mě. Zachránce z nudy a podřízenosti. Chtěli jsme se brát, měli jsme požehnání rodičů. Chystaly se vdavky a naši mi promptně koupili pračku. Žádné ciráty se s tím nedělaly, jako ostatně u nás kolem ničeho. Byla v baráku, ve sklepě sousedícím s garáží. Pak ji prostě táta naloží a odveze na tu druhou adresu. A kurňa! Teď mi to došlo.
Vždyť já jsem si nic neužila. Šeď, denní režim, pravidelné vstávání... Brrr… Vůbec se nelituju, svoji budoucnost jsem si přece spáchala sama. Ale tváří v tvář té pračce mi došlo, že přece chci cestovat, poznávat, nevědět, co bude zítra, aspoň ne přesně. Chci se rozhodovat z hodiny na hodinu; chci být aspoň chvíli svá a ne něčí součástí. To mi došlo brzo, co?
Svatba měla být další den, a co bych z toho dělala kovbojku – byla. Knedlíčky, zametání střepů… A přišly děti, tři. Staly se mojí radostí, naplňovaly mě a stačily mi. A to je důležité a je v tom celý můj život dlouho potom. Nevím ale, co se stalo, že jsem se svým mužem nemohla dál spát. Choval se slušně, myslel to se mnou dobře a je zbytečné vyjmenovávat jeho klady, protože pod tím vším byla nechuť. Můj chlap byl skvělej chlap, podle měřítek našeho města a našich. Chudák. Právě to jásání nad ním mu u mě nijak neprospívalo. Přestalo to jít. Zrovna jsme zbudovali barák, našla jsem si po mateřské práci a naučila se devatero řemesel na domě. Kolik to všechno jen stálo úsilí – a nezměnilo to nic.
Nic ve mně neodvalilo tu skálu, která pořád rostla. Ano, jsem z domu, říkala jsem si uštěpačně. Co jsem si v osmnácti předsevzala, mi vyšlo. Ale taky jsem se chtěla bavit, nechtěla jsem se jen užírat, jsem přece normální ženská. Našla jsem si takovou vodáckou partu. Předesílám, že jsem s nikým z nich nic neměla, i když si to manžel asi myslel. A i když, podotýkám, by asi někteří z nich nebyli proti. Byla jsem tam jediná žena. Věděla jsem, že kdybych se vyspala s jedním, porušilo by to rovnováhu v partě.
Paradoxně právě tehdy, kdy o mě manžel měl nejmenší starost a nepodezříval mě, jsem si někoho našla. Bylo to jen chvilkové, ale stačilo to na to, abych zjistila, že nemám výčitky. Musím něco udělat, říkala jsem si. Vyjít z toho kruhu. Proč právě já padám do stereotypů, když právě ty ze všeho nejvíc nesnáším. Není to právě můj úkol, naučit se s nimi žít, nebo dokonce být v nich šťastná? Přestala jsem si věřit a ve slabých chvílích jsem si přišla… divná. Protože toužím po svobodě, po překvápkách, po srandě, velkomyslnosti, cestování, spontaneitě a já nevím po čem všem, co jsem nikdy pořádně nezažila.
Museli jsme od sebe. Manžel se vzpouzel, prosil, sliboval úplně volnej režim, což mě trošku urazilo, nepřipadala jsem si jako znuděná panička, co touží po úletech. Věděla jsem, že děti s tím budou mít trochu problém. Ale byla jsem odhodlaná. Stojím přece za nimi a mám je ráda. Vědí to. Nemusím před rozvodem něco dohánět a dělat na oko.
Rozdělili jsme si je. Nejstarší žije s tátou. A já mu to přeju. Rozhodl se. Ale je mi to líto, to nemusím asi nikomu vysvětlovat. Spoustu nocí jsem probrečela. Jenže pozor. Objevil se princ na bílém koni. Deus ex machina. Prostě zničehonic, nezaslouženě, nevymodleně, nečekaně. A řekl mi, že je tady od teď pro mě. Se vším, co to obnáší. A byl... jak to říct? No byl to on, to stačí. A s ním jsem to já, jakou jsem si sebe přála vždycky mít. Máme před sebou ještě spoustu času. Je to šťastný konec? Je. A já se zatím učím žít s tím, že nastal.
Milí čtenáři, znáte-li příběh, který by se hodil do této rubriky, prosím, napište nám na jan.muller@lidovky.cz
pátek týdenní příloha Lidových novin. Výkonný ředitel: Dalibor Balšínek. Vedoucí magazínu: Jan Müller. Zástupkyně vedoucího: Eva Hlinovská. Produkční: Ilona Šáralová. Adresa: AMC, Karla Engliše 519/11, 150 00, Praha 5. Telefony: 225 067 111, inzerce 225 063 428. Faxy: 267 098 398, inzerce 225 063 416. Internet: www.lidovky. cz, dopisy@lidovky.cz. Předplatné: 225 555 533. Tiskne: Severotisk, spol. s. r. o. Čísla Show View™© 1998 Gemstar. Magazín je prodejný jen s deníkem Lidové noviny.
O autorovi| Petr Vydra, podle příběhu Vlaďky Novotné napsal
