Občas se na stránkách dnes už desítky let starého deníku objeví i ironie. „Na ulicích i ve velkých městech je v noci veliká tma, osvětlená okna se zapisují. To vše, aby nás nenašla nepřátelská letadla, která mají na nás v protektorátě strašně spadeno. Dosud od počátku války jsme zde ani jedno neviděli.“
Pro humor ale prostor v té době už nebyl. I malá Hanička začala nosit žlutou hvězdu a příbuzní začali mizet „do neznáma“. Strýc Karel je v Buchenwaldu-Weimaru, strýc Hugo byl z Terezína přemístěn do Rigy, s kolínským transportem zmizeli další: babička, teta Emma, strýc Emil. Autor se v té době ještě stále vypisoval z naděje, že se jeho příbuzní vrátí. Pisatele deníku od transportů nějaký čas chránilo manželství s Němkou. Nakonec ale i on nastoupil do životu nebezpečného vlaku. Nacistické mučení jako jediný z rodiny přežil.
A tento příběh tak mohla vyprávět jeho pravnučka Zuzana ze základní školy v Ústí nad Labem. „Do té doby, než přinesla do školy deník, Zuzka nevěděla, že by měla v rodině židovského předka,“ říká její učitelka Martina Svobodová, která vedla na škole projekt Zmizelí sousedé.
Vzpomínky na holocaust si ale v Česku nesou i potomci Romů. Příběh paní Marie Farkašové vyprávěla ostatním spolužákům zase její vnučka Veronika, dnes učitelka češtiny.
„V roce 1943 byla moje babička společně s dalšími Romy a Židy násilně umístěna do prostor košického pivovaru. Převezena byla pouze v noční košili. Snažila se prosit, aby si mohla vzít něco na sebe, protože jí byla zima, ale jedním z nacistů byla nejdříve slovně a poté i fyzicky napadena,“ sdílela tehdy třináctiletá Veronika příběh své rodiny. Její babičku od věznění v koncentračním táboře prý zachránila „bytost, která na zemi představuje dobro“, náhodná žena, která si ji osvojila.
