Sobota 29. ledna 2022, svátek má Zdislava
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Praha Blade Runnera

Česko

Zkuste se na matku měst podívat jinak, než jak to děláte celý život

Jak by se vám líbilo, kdyby se na Staroměstském náměstí tyčila pyramida daleko převyšující věž s orlojem? Nebo kdyby byl naopak Obecní dům, secesní klenot metropole, pojednaný ve stylu chladné, šedé gotiky? To, jak vypadá Praha dnes, není náhoda, ale ani nutnost. Někdo by dal přednost Praze zakonzervované v období vlády Rudolfa II., jinému může hlavní město připadat jako nudná archiválie pro turisty. Je to věc vkusu. Navíc každá doba měla své vlastní představy, jak by město mělo vypadat. Některá špatná rozhodnutí se dokonce budou nákladně odčiňovat, třeba magistrála před Národním muzeem. Jak moc daleko se budeme vracet? Budeme v budoucnu na troskách zbouraných činžáků z 19. století rekonstruovat křivolaké uličky židovského ghetta? Spisovatel Miloš Urban dokonce v knize Sedmikostelí touží po obnovení Prahy středověké.

Chodíme-li ulicemi svého města celý život, už sotva dokážeme říct, zda je krásné či ošklivé. Potřebujeme pohled zvenčí, třeba od studentů Technické univerzity Liberec, kteří v rámci studentské práce předvedli, jak by vypadala Praha, kdyby se postavily některé nikdy nerealizované návrhy z historických architektonických soutěží. K nápadu přivedly autorku projektu Zdenu Zedníčkovou trapné tahanice o Kaplického chobotnici. Studenti vycházeli z myšlenky, že každá šílená (originální) stavba má vliv na své okolí a může vést k dalším podobným stavbám. K návrhům starých architektů tak přidali své vize a na jejich fotomontážích (jsou momentálně k vidění v Klementinu) vidíme obrázky důvěrně známého, a přitom docela jiného města. Představte si třeba Prahu smrakodrapy jako zManhattanu.

Byla by „jiná Praha“ odvážnější, dravější... nebo nevkusnější? Má si město vpustit do svého středu avantgardu, jak se to například podařilo se stavbou „tančícího domu“ na Jiráskově náměstí, jež byla americkým týdeníkem Time vyhlášena stavbou roku 1999? Ve hře zdaleka není jen památkářský zájem. Likvidace židovského města, kterou vznikl dnešní Josefov, byla již na sklonku 19. století diskutabilní. Někteří historici tvrdí, že spíše než o likvidaci hygienicky nevhodných domů chudiny šlo o získání lukrativních pozemků pro stavbu činžovních domů.

Vnitřní Praha je od počátku 20. století vnímána jako památková rezervace a o její nedotknutelnost hájili i nejpokrokovější prvorepublikoví architekti. Návrh Josefa Gočára na dostavbu Staroměstské radnice z roku 1908, podle něhož mělo vedle věže s orlojem vyrůst monstrum připomínající věž Babylónskou, tak historici architektury dodnes přecházejí bezradným krčením ramen. Byl to jen experiment, nebo prostě vtip? Znalec architektury Rostislav Švácha říká, že „kulturní elita i širší veřejnost kladly původní podobu města mnohem výš než pokusy o odvážnou architekturu“. Snad ano, ale kdo nic nedělá, nic nezkazí. Opravdu bude centrum Prahy ještě za pět set let plné secesních činžáků tak jako dnes? Honosných staveb, ze kterých zbudou jen obvodové zdi, neboť vnitřek domu už bude dávno potřeba předělat podle nových potřeb jeho obyvatel?

Jestliže bylo centrum Prahy víceméně tabu, o to více lákaly sousední části města. Doslova bitevzoom ním polem velikášských architektonických plánů se dávno před chobotnicí stala Letná. Spekulovalo se, že bude na Letnou proražen tunel, jenž by navazoval na Pařížskou ulici, nebo alespoň průkop, jímž by bylo možné na Letnou pohodlně vystoupat v mírném převýšení. Psal se rok 1897 a architektura se nesla ve znamení národních gest. Průkop byl schválen a byl postaven Čechův most jako prodloužení Pařížské přes řeku. Že k rozrušení panoramatu nakonec nedošlo, bylo dáno pouze rozhodnutím vídeňské vlády, která městys Bubeneč povýšila na samostatné město. S oktrojováním byl tím pádem konec.

Investoři se v našem hlavním městě dodnes drží spíše při zemi. Centrum je zakleté památkářskou magií, rozmáchlé projekty měnící například tvář vltavských břehů Holešovic a Libně zatím nabízejí více kvantity než kvality.

Liberečtí studenti nám svými vizemi připomínají, že samozřejmost, s jakou dnes hledíme na historické budovy v Praze, není až tak úplně na místě. Byly zde postaveny budovy překvapivé, jako například Plečnikův kostel na náměstí Jiřího z Poděbrad či i v evropském měřítku velkolepý Veletržní palác, jiné návrhy byly smeteny se stolu. Nakonec, síla architektova ducha byla vždy jen prvním krokem. Jak říká Rostislav Švácha: „Architekt nebo urbanista vždycky může postavit jen to, co je ochoten financovat jeho klient a co schválí stavební nebo památkové úřady. Veřejné mínění má na architektonickou tvorbu jen nepatrný vliv.“

Ale architektura může mít naopak vliv na veřejné mínění. Kaplického knihovna přispěla k tomu, že se o architektuře zase začalo na veřejnosti mluvit. To proto, že podoba knihovny by byla spíš gestem než nutností a účelností. V dnešní době, kdy národ není spojen bojem proti jednomu nepříteli, jakým bývalo rakouskouherské mocnářství, bohužel platí, že co je velké gesto pro jednoho, může být pro jiného pouhým zeleným chrchlem.

O autorovi| Ivan Adamovič, redaktor Pátku

Naši zemi by neubránila ani desetkrát větší armáda, říká armádní generál Opata

Premium Přes tři roky šéfuje armádě a nejvíc mu pije krev byrokracie. Když je nejhůř, oblékne maskáče a vyrazí z kanceláře...

Situace se obrací. Dřív byl vstřícný západ, dnes vyrazte s obytňákem na východ

Premium Nemám rád kempy s jejich davovou atmosférou, hlukem a stísněným prostorem a hotely jsou pro mě nenávratně statické,...

Recept na dlouhověkost? Chirurg Pafko vysvětluje, čím si zkracujeme život

Premium Profesor Pavel Pafko o tom, proč si u televize neotevře lahváč, o malém štěstí pro každý den a taky o poučném úrazu na...

Mohlo by vás zajímat