Nenápadný drobný Polák, jemuž bude zanedlouho třiadvacet, předvedl v ne zcela zaplněné Dvořákově síni (syndrom „sponzorského“ koncertu) různorodý program. Mozartovu Sonátu D dur podal s dychtivou netrpělivostí a energií mládí. Debussyho Rytiny byly tónokresbou s maximálně zřetelnými běhy a přehlednými vrstvami, v Szymanowského Variacích b moll předvedl Blechacz mohutnější zvuk a technickou bravuru. Jeho charisma nepůsobí ihned, pianista nestrhuje posluchače dravostí. Člověk se musí vposlouchat a naladit na stejnou vlnu. To usnadňuje citlivost, s níž se Blechacz dotýká klaviatury i v dramaticky vyhrocených místech. Komplet Chopinových Preludií ve druhé půli dosvědčil, že Blechacz není „uměle vyhoněnou“ technickou senzací, hvězdičkou, která zaplane a brzy vyhoří. Byla to promyšleně vybudovaná koncepce přemýšlivého i intuitivního umělce, který dovede objevit poezii v jindy skrytých detailech. Preludia nechal na sebe bezprostředně navazovat, čímž posluchači umožnil vnímat velké plochy v celku.
Vzhledem k tomu, že sponzor PKN Orlen věnuje tomuto talentu nevídanou péči, že podepsal pětiletý kontrakt s Deutsche Grammophon, ale také s přihlédnutím k osobnostním předpokladům tohoto skromného klavíristy se dá předvídat, že má před sebou velkou budoucnost. Je potěšitelné, že Rafala Blechacze uslyšíme znovu za rok, kdy vystoupí na Pražském jaru.
