Drobná kůstka objevená v Etiopii do jisté míry mění náš pohled na evoluci člověka. Popis nártové kosti, která patřila našemu předkovi zvanému Australopithecus afarensis, zveřejnil minulý týden časopis Science.
Tento druh australopitéka žil před 3,7 až 2,9 miliony let a patřila k němu i Lucy, objevená v roce 1974 v lokalitě Hadar v Afarské proláklině a údajně pojmenovaná podle písničky Beatles Lucy In The Sky With Diamonds, kterou si paleontologové při práci na vykopávkách pouštěli.
Kostra Lucy byla poměrně dobře zachovalá, ale důležité kosti spodní části nohou, které by jednoznačně odpověděly na otázku, jak se Lucy pohybovala, u ní i u nalezených kostí dalších jedinců tohoto druhu chyběly. Vědci se tak mohli jen dohadovat, zda převážně chodila po dvou po zemi, nebo trávila hodně času šplháním po stromech podobně jako lidoopi.
Kost, která chyběla Nyní paleontologové z Missourské univerzity a Arizonské státní univerzity pod vedením Carol Wardové popsali nártovou kost Lucyina vrstevníka, která jednoznačně prokazuje první možnost.
Kost byla nalezena v hadarské lokalitě s označením 333, která je nejhojnějším nalezištěm kostí australopitéků. Lokalita je známá také jako „Místo první rodiny“, protože zde bylo nalezeno už přes 250 kostí patřících sedmnácti různým jedincům. Pravděpodobně zahynuli ve stejnou dobu při nějaké živelní katastrofě, například při záplavách nebo při sesuvu půdy.
„Je škoda, že máme jen jedinou nártovou kost, ale tak to v paleontologii často chodí. I tak jde bezesporu o důležitý objev,“ komentuje studii antropolog docent Václav Vančata z Pedagogické fakulty UK v Praze. I za tu jedinou kůstku jsou odborníci vděční, protože je důležitým dosud chybějícím kouskem skládačky.
„Je to jediná zatím nalezená nártová kost a je klíčovým důkazem pro to, jak se vyvíjel lidský způsob chůze,“ uvedl v tiskovém prohlášení William Kimbel z Arizonské státní univerzity, který se na studii podílel.
Kost vypovídá o tom, že australopitékové - na rozdíl od starších předků adripitéků - nevyhledávali bezpečný úkryt pro spaní ani jedlé plody v korunách stromů, nýbrž převážnou část života trávili dole na zemi. Naznačovaly to už dřívější indicie, například zkamenělé stopy v sopečném prachu v tanzanském Laetoli, které jsou rovněž připisovány australopitékovi stejného druhu, jako byla Lucy. Přímý důkaz ale chyběl.
Navíc některé ze zmíněných stop na první pohled vypadají, jako by je zanechal tvor, který měl palce na nohou odtažené od ostatních prstů. Někteří vědci to považovali za důkaz, že australopitékové poměrně často šplhali po stromech. „Když se ale projdete po jemném mokrém písku, budou některé vaše stopy vypadat podobně, protože se sypký materiál dostane mezi prsty,“ nesouhlasí docent Vančata. V jemňoučkém sopečném prachu se to muselo projevovat ještě výrazněji.
Nalezená nártová kůstka podle autorů studie prokazuje, že australopitékové chodili po dvou. Ve svém článku dokonce tvrdí, že měli vyklenutá chodidla. U moderního člověka klenba tlumí nárazy při chůzi a zároveň pomáhá při odrazu paty k dalšímu kroku.
Podle docenta Vančaty je ale tvrzení o klenbě nohou australopitéků přehnané: „Klenba není jen záležitostí kostí, ale je spojená s dalšími vlastnostmi, jako je dvouesovitě prohnutá páteř, stavba a umístění jednotlivých svalů a podobně,“ vysvětluje český antropolog. Nalezená kost se navíc nachází na vnější straně nohy, kde ani u moderního člověka výrazná klenba není.
Tříleté dítě nebo Hercule Poirot Přesto jsou podle jeho slov parametry nalezené kosti překvapivé. V místech, kde na ni navazují prsty, je drobnější než u člověka. Kloubní ploška v místech, kde se kost napojuje na zánártní kůstky, je naopak robustnější než u člověka i lidoopů.
„To může svědčit o tom, že byla tato část nohy víc zatížená, protože chodili sice po dvou, ale jiným, jaksi prkenným způsobem,“ říká docent Vančata. Pravděpodobný způsob chůze australopitéků přirovnává k tříletému dítěti, nebo ještě lépe k Herculu Poirotovi v podání Davida Sucheta: dělali drobné krůčky, vysoko zvedali kolena a neodráželi se od paty. Nasvědčuje tomu i jejich široká pánev.
Chůze našich předků tedy před třemi miliony let nebyla zdaleka tak dokonalá jako naše, ale pro jejich způsob života stačila, protože nechodili na příliš dlouhé vzdálenosti. Měli silné čelisti, které jim umožňovaly živit se ovocem, semínky, ořechy i kořínky. O jídlo tedy neměli nouzi a dokázali se uživit v lesích i na otevřených savanách.
„Pokud jde o klenbu chodidla, spíš si myslím, že autoři studie měli na mysli to, že se noha australopitéků základními atributy podobala noze člověka. Ale že by měla skutečně klenbu jako my, si nemyslím,“ říká český odborník a dodává, že ani u zmíněných stop z Laetoli není klenba patrná.
Za pozornost stojí také to, že jsou známy kosterní pozůstatky australopitéků z Jižní Afriky staré dokonce 4,2 milionu let, které rovněž nevykazují žádné znaky častého šplhání, „Zdá se tedy, že dvounohost byla dominantní a představy o tom, že by zčásti šplhali a zčásti chodili po zemi, jsou dost nepravděpodobné,“ říká docent Vančata. Občas sice mohli vylézt na strom, a dokonce tam i přenocovat nebo tam hledat ovoce, ale to koneckonců umí dnešní lidé taky.
„Australopitékové k tomu pravděpodobně byli o trochu lépe uzpůsobeni než my, protože měli delší horní končetiny. Rozhodně ale nepoužívali palec na nohou k uchopování větví. Místo toho se zapřeli nohama kolem větve, což je daleko namáhavější na všechny svalové skupiny, takže to nemohli dělat dvacetkrát za den,“ podotýká Václav Vančata.
***
Náš předek Australopithecus afarensis žil před 3,7 až 2,9 milionu let. Patřila k němu i slavná Lucy, objevená v roce 1974 v etiopském nalezišti Hadar v Afarské proláklině.
Kostra Lucy byla poměrně dobře zachovalá, ale nártové kosti chyběly. Dosud proto nebylo jisté, zda chodila jako my, nebo trávila hodně času na stromech.
Rekonstrukce kostry nohy australopitéka ukazuje umístění nalezené nártové kosti, která se tvarem víc podobá téže kosti u člověka než u lidoopů.
