Ve videopůjčovnách a později i v obchodech by se brzy měl objevit disk se snímkem Hosté, který začátkem sedmdesátých let natočil Elia Kazan (1909–2003).
Je to poslední snímek jeho filmografie, jenž je považován za skutečně osobní – po něm už Kazan udělal jenom adaptaci Fitzgeraldova Posledního magnáta, již měl dělat spíš pro peníze. Hosté jsou také film značně podivný.
Scénář k němu napsal nejstarší Kazanův syn Chris (byla to jeho jediná práce pro film). Kameraman Nicholas Proferes ho natočil na šestnáctimilimetrový materiál v okolí režisérova domu. V Hostech vystupují v té době prakticky neznámí herci – první filmovou roli ve snímku dostal James Woods, jisté proslulosti později dosáhl i další debutant Steve Railsback.
Kazanovi Hosté jsou v něčem příbuzní slavným filmům jako Vykoupení Johna Boormana a Strašáci Sama Peckinpaha, jež vznikly v přibližně stejné době, byly neseny podobně beznadějným světonázorem a zobrazovaly násilí pro tehdejšího diváka podobně šokujícím způsobem. Vietnamský veterán Billy (James Woods), z nějž válečná zkušenost udělala pacifistu, žije spolu s přítelkyní a malým dítětem v domě svého tchána. Přijede nečekaná návštěva, Billyho spolubojovníci. Billy ovšem nemá pražádný důvod je vítat, jsou to propuštění trestanci, kteří si odseděli trest za znásilnění a vraždu vietnamské dívky, jež oznámil právě Billy. Atmosféra houstne, houstne a pak se začnou dít hodně nepěkné věci.
Motiv hrdiny, který oznámil, co podle něj bylo správné oznámit, přesto ale trpí výčitkami svědomí, je hodně kazanovský. Dá se v něm vidět odkaz k často probírané epizodě z režisérova života, Kazan jmenoval členy komunistické strany před Výborem pro neamerickou činnost. Tohle jeho rozhodnutí bylo předmětem mnoha diskusí i protestů v roce 1999, kdy americká akademie ocenila Kazana Oscarem za celoživotní dílo.
