* LN Kde jsou podle vás kořeny „politické korektnosti“?
To musíme jít zpět do doby, kdy bylo zrušeno otroctví a afričtí otroci se začali vozit zpět do Afriky, samozřejmě na jiné místo, než se narodili jejich předkové. Píšu o tom v El Negro v kapitole z Freetownu v Sierra Leone. Byli pokřtěni, dostali nová jména... Evropané a Evropané, kteří osídlili Ameriku, se začali cítit provinile.
* LN V El Negro uvádíte, že věhlasný peruánský autor Mario Vargas Llosa před revolucí upřednostňuje „ošoupané kalhoty demokracie“. Je to i váš postoj?
Sice nejsou perfektní, ale pořád jsou nepřekonanou módou.
* LN A jak se stavíte k „dovážení“ demokracie do různých koutů světa?
Názorným příkladem je Jugoslávie. Evropská unie požadovala referendum, jestli jednotlivé části Jugoslávie chtějí být nezávislé. Pokud řekly ano, tak fajn - vyhlaste tedy svobodné volby. A to se ukázalo v Bosně a Hercegovině či v Makedonii jako velmi nebezpečné... Někdy tedy dovoz demokracie může učinit situaci ještě horší. Není to univerzální koncept. Zkuste třeba dovézt demokracii do Bhútánu...
* LN Mluvil jste o Jugoslávii. Evropské státy se stále dělí podle národnostního klíče a zároveň je tu zastřešovací Evropská unie. Jak to jde dohromady?
Když jsem chodil do školy, tak jsme měli mapu Evropy. Věděl jsem, že se státy předtím různě měnily, ale měl jsem pocit, že tak, jak to je, to už zůstane. Ale od té doby se toho zase tolik změnilo... V knize píšu o Katalánsku. El Negro byl v muzeu v Banyoles. A ve chvíli, kdy se řeklo, že se má vrátit do Afriky, se stal symbolem katalánské nezávislosti - totemem, kolem kterého se tančilo, protože když něco chce Madrid, tak my chceme pravý opak... Takže vycpaný černoch z počátku 19. století se stal symbolem katalánské identity, což je vrchol absurdity. A tohle jsou věci, které mě zajímají, protože nám nastavují zrcadlo. Nejde o výsměch Kataláncům, to se děje všude na světě, že se lidé shluknou kolem nějakého symbolu.
* LN A co říkáte byrokratickému molochu v Bruselu?
Je to zajímavé sledovat. Probíhá jednání Evropského parlamentu a kolem je spousta novinářů, kteří to popisují ve všech evropských jazycích jako na fotbale. Jednání parlamentu je ale samozřejmě mnohem nudnější než fotbal.
* LN Nepadají žádné góly a stojí nás to hodně peněz...
Stojí to hodně peněz - ale myslíte, že naše královská rodina stojí málo? Evropská unie podle mě minimálně zajišťuje v mnoha ohledech lepší organizaci v rámci Evropy. Důležité také je, že Německo a Francie jsou jejími členy, protože to garantuje mír. Evropská unie samozřejmě určuje třeba i to, co je a co není majonéza... Ale vposledku se dá říci, že evropský mír je zajištěn také díky tomu, že bylo sepsáno, z čeho se skládá pravá majonéza. Samozřejmě to zní legračně, ale má to určitou souvislost.
* LN Na El Negro se mi právě líbí, že si udržujete zvídavý přístup k věci, nikdy nejste otrávený nesmysly, které lze po světě vidět.
Zkrátka se zajímám o to, co se ve světě děje. Nemám žádné jasné odpovědi, žádné recepty... Víte, je nepatrný, ale důležitý rozdíl mezi tím, když stojíte na refýži a někdo k vám přijde a řekne, ať raději jdete dál, protože by vás mohla srazit tramvaj, a tím, když stojíte v kolejišti, jede tramvaj a někdo vás na poslední chvíli strhne na refýž.
* LN Napsal jste také knihu Inženýři duší o ruských spisovatelích a stalinismu. K čemu jste došel?
Nehledal jsem disidenty, ale autory, kteří chtěli i za Stalina publikovat. Když jsem četl některé produkty socialistického realismu, ty příběhy z pracovního prostředí, zaujalo mě tohle: v knihách bývají postavy z masa a kostí a jejich životní drama. To ovšem v těchto případech naprosto absentovalo v díle, ale bylo přítomno v životě autorů -to byly tragické postavy. Ale je těžké říkat, co by člověk udělal v jejich situaci. Konstantin Paustovskij řekl, že je snadné jako hrdina zemřít, ale daleko těžší je jako hrdina žít... Alexandr Fadějev napsal Mladou gardu, pak ji upravil podle kritických výtek, a když v roce 1956 došlo k Chruščovově kritice Stalina, tak se zastřelil...
* LN Máte nějakého oblíbeného českého autora?
Mám rád pasáž z Nesnesitelné lehkosti bytí Milana Kundery, tu o starém kostele v Amsterdamu. Pojednává o náměstí, kde je gotický chrám a přes uličku jsou výlohy s prostitutkami. Často tudy chodím a vždycky si na tu pasáž vzpomenu a musím se usmívat.
* LN V říjnu zemřel významný nizozemský spisovatel Jan Wolkers. Máte na něj osobní vzpomínku?
Nikdy jsem s ním nemluvil. Ale zamlada jsem četl jeho Turecké cukroví a uši se mi při tom jen červenaly... Jednou se také rozhodl, že bude týden sám, nahý, na jednom opuštěném ostrově na severu. Měl ale spojení a jednou denně vždycky v rádiu popisoval, co prožívá. Byl tam rád sám... Pamatuju si, že jsem jel autem po hrázi, z obou stran moře, a poslouchal jsem, jak v rádiu mluví Jan Wolkers.
***
Frank Westerman
Narodil se v roce 1964. Studoval vodohospodářství ve Wageningenu. Od roku 1992 pracoval jako korespondent deníku De Volkskrant v Bělehradě. V letech 1997-2002 pobýval jako dopisovatel deníku NRC Handelsblad v Moskvě. Publikoval knihy Most přes řeku Tara (1994), Nejčernější scénář (1995), Obilná republika (1999), Inženýři duší (2002) a Ararat (2007). Největší úspěch dosud zaznamenala kniha El Negro (2004) o vycpaném černošském muži v muzeu v Banyoles.
Někdy tedy dovoz demokracie může učinit situaci ještě horší. Zkuste třeba dovézt demokracii do Bhútánu...
