Ve sprše po vyhraném zápase mi ale došlo, že dokud se tento problém z české společnosti neodstraní, nepohneme se dál, nestaneme se světovými... Když u nás jedni politici chtějí ukázat, že ti z druhého tábora jsou nepraktičtí snílkové, říkají o nich, že jsou „pravdoláskaři“. Jak naivní a hloupé!
Z historie přece víme, že není důležité humanistou být, ale jako humanista vystupovat, mluvit. Jakmile se stanete hlasatelem humanismu, můžete si doma mučit morče, jak libo.
Lidé posmívající se těm, kteří hlásají pravdu a lásku, tak sami s pocitem převahy padají do pasti – nachystané právě těmi, kteří jsou terčem posměchu. Je přece jasné, že pravda a láska se dá jen hlásat, žít se ale musí ve lži a nenávisti.
Ona by to taky byla nuda. Představte si knihu plnou kladných, bezchybných charakterů. Každý autor vám potvrdí, že když On bude věrný manžel, nebude se jí honit za každou sukní, tak si příběh okamžitě vyžádá, aby Ona tomu podpantoflákovi nasadila parohy s prvním listonošem na babetě.
Ale zpět. Ti, kteří se posmívají „pravdoláskařům“, vlastně sdělují, že jsou lháři a nenávistníci – mají pocit, že jsou majiteli pravdy, a navíc trpí sebeláskou. Mohlo by se tak zdát, že vítězi jsou „pravdoláskaři“. Ovšem v českém prostředí zde nastupuje další specifikum. Zastánci pravdy a lásky totiž nastražují zmíněnou past zcela nezáměrně. Tady se dostáváme k jádru věci. České prostředí – od politiky po kulturu – totiž nepotřebuje další nešikovné lháře, ani upřímné neprakty. Naše společnost bude dospělá teprve tehdy, když tyto dva tábory zaniknou a povstane jiný – lháři, kteří nebudou neohrabaně skrývat, že podvádí, ale naopak z toho učiní svou přednost. Kdo by chtěl slyšet pravdu? Chceme poslouchat lži, ale musí nám je říkat někdo sympatický, kdo ukáže, že se před ostatními nijak nepovyšuje.
Je pravda, že jídlo je moje velká láska... Nejde ale jen o mě. Vím od přátel ze zahraničí, že Česká republika má ve světě dobrý zvuk. Pověst národa mlsavých nekňubů je ale třeba každý den potvrzovat.
