Budoucnost začala. Budoucnost začala. Už brzo vyházíme ty nedávno nakoupené plazmové a LCD televize, všechna ta zaprášená DVD. Skončila éra dvojrozměrného filmu? A budeme ještě vůbec chodit do kina, když v našem obýváku budou obrovské 3D obrazovky, na které budeme koukat bez brýlí? Do nových trojrozměrných světů, stvořených na míru nekonečné fantazii, budeme vstupovat, kdykoli se nám zachce. Dost možná se nám už ani nebude chtít zpět. A když jsme se rozhodli nahlížet do budoucnosti, co takhle zapomenout na zaběhané novinářské zvyky a zkusit to jinak? A tak jsme si do redakce v pozdní večerní čas pozvali dva úspěšné české režiséry – Jana Hřebejka (42) a Jana Svěráka (44). A na Skypu s námi byl i Miloš Forman (77). Legenda světové kinematografie seděla ve svém domě v Connecticutu, koupeném kdysi na doporučení Michaila Baryšnikova, kolem jeho otáčivého křesla se vršily knihy. A hádejte, co má velký režisér na tričku? Jede mu tam bobr na kole. „To mi poslal náš Petr. Bobři nám tady pokáceli stromy, udělali si svůj rybník,“ říká a protahuje samohlásky na konci slov. Je normální. Na nic si nehraje. Proč taky, v sedmasedmdesáti a s takovým CV? Hluboký, dominantní hlas, který nepřeslechnete, – možná profesní deformace. Když jsem přepisovala záznam, uvědomila jsem si, jak jsme se mu všichni tři snažili řečí přizpůsobit. A ještě něco: Každý režisér je šéf. Vlastně mu nedělá moc dobře, že ten rozhovor nešéfuje. Nejvíc to prožíval Jan Svěrák: Kladl otázky, upřesňoval ty moje, shrnoval probranou látku. Trochu škodolibě jsem si v tu chvíli vzpomněla na to, co řekl jiný režisér, Jiří Krejčík: „Film, to je i soutěžení. A kde se soutěží, je lidská pýcha. A kde je lidská pýcha, je i ďábel.“ No... určitě trošku přeháněl.
(chvíli trvá, než navážeme spojení) Forman: Vidíte mě? A kde jste vy? Já vás nevidím. Svěrák: Stačilo by, kdybyste kliknul na takovou kamerku. (Martina přijde svému muži poradit: „My tam vidíme nějakýho pána asi z těch Lidových novin, s fousama.“ Zřejmě manažer redakce, uživatel počítače.) Forman: On se na mě upřeně dívá. On mě hypnotizuje, neblbněte, kucííí! Svěrák: To je strašný. Děláme na tom. To je součást redakčního testu asi. Forman: Počkéj, ježišmarjá! S brejlema vidím Svěráka. Svěrák: A máte nás přes celou obrazovku? Forman: Přes kus. To je dobrýýý. Já vás zas tak velký nechci vidět. (konečně máme Miloše Formana přes celý monitor) Hřebejk: A zase je vidět, o co je ten Forman větší. Svěrák: Tak hele, vypadáte krásně. A můžu si na vás klikat. (jezdí mu kurzorem po obličeji) Třeba teď vám strkám do oka myš. Cejtíte něco, tu šipčičku? Forman: Žádnou šipčičku. A vo co jde teda?
* No my bychom si chtěli, pane Formane, povídat o budoucnosti filmu. Taky v souvislosti s Cameronovým Avatarem, o kterém se říká, že je to filmová revoluce, něco jako když v roce 1927 začal zvukový film. Už ne obraz na zdi, ale okno do jiného světa. Tak jsou to jen marketingové slogany, nebo je to pravda?
Forman: Ále, to není pravda. Já to teda ještě neviděl, takže nevím, do jaké míry to revoluční je. Pokrok se zkrátka nedá zastavit. Já se třeba nikdy nedíval na filmy v televizi, prostě mě to uráželo – takový malinký, původně dokonce černobílý. No ale teďka, když jsou ty obrazovky velikánský, když ji tady mám, já ani nevím, možná i dva metry je ta úhlopříčka, a je to hi-res, a pak ta blue-ray nahrávací technika a tak dále, tak se už rád doma dívám na filmy. Ale je fakt, že doma se člověk dívá trošku jinak. Protože doma se mi chce na záchod, tak to zastavím, někdo volá, tak to zase zastavím. Do jaký míry to ovlivní naše vnímání filmů, to nevím.
* Myslíte, že přestaneme chodit do kina? Nebo je ten společný zážitek něčím zvláštní? Třeba že si tam testujeme normálnost svých reakcí.
Forman: Kina myslím nezaniknou. Protože člověk má rád tu společenskou stránku věci. Třeba na veselohry já rád chodím do kina. Já nevím, kdy se mám smát, když se nesmějou kolem lidi. Svěrák: Já měl ten samý názor, že lidi chodí do kina, aby slyšeli ten řehot kolem. Ale všiml jste si, že v moderních multikinech, aby ten pětikanálový zvuk dobře fungoval, je sál akusticky utlumený? Vy neslyšíte, jestli se směje řada před vámi. Pamatujete si starý kina? Když byl fór, tak se kino zbouralo a nebylo slyšet další repliku. Dneska jsou kina stavěný tak, že slyšíte další repliku, ale neslyšíte, jak se smějou lidi kolem. Nevíte to? No tak si toho všimněte. Hřebejk: No ono v těch multiplexech je to tak vymyšlený taky proto, že tam lidi žerou a telefonujou, není to jenom kvůli tomu pětikanálovýmu zvuku. Já když jsem měl prvně premiéru v multiplexu, což bylo Pupendo, tak jsem z toho byl úplně šílenej: Jsme v háji, nikdo se nezasmál. A teprve když jsem se podíval na lidi, tak jsem viděl, že se smějou... Svěrák: ... že němě otevíraj pusy. Hřebejk: Proto radši chodím do jednosálových kin. Tam lidi slyšíte. Ale blbý je, že od toho internetu začali mít takový zvyk, že na to chvíli koukaj a najednou se začnou bavit. Svěrák: Nebo od televize to může být zvyk. Hřebejk: Nebo od televize. Což je zase nevýhoda, že to slyšíte. Svěrák: Heleďte se, ještě k těm kinům. Jeden z důvodů, proč kina nezaniknou, je, že tam chodí mladý lidi a oni nemají kam jinam jít. Představte si, když máte holku a máte v kapse dvě stě korun. Tak za to ji v hospodě moc nepohostíte a ještě k tomu do ní musíte dvě hodiny hučet něco chytrýho. Kdežto když jdete do kina, tak koupíte lístky, oni tam za vás hučej něco chytrýho a vy pak můžete jenom říct: „To bylo krásný, že jo?“ A ona řekne: „Bylo to krásný.“ A strašně dobře si rozumíte.
* Vraťme se ještě k 3D filmu. Dočetla jsem se, kolik lidí má po zhlédnutí Avatara deprese, dokonce sebevražedné sklony, protože náš svět není tak nádherný. Zdá se vám to normální?
Forman: To byli nějaký básnícííí, co vám to říkali.
* No. Básníci ze zpravodajského serveru CNN.
Svěrák: No oni mají rádi, když se něco děje. Dyť jste taky novinářka, tak to přece víte. Hřebejk: Mně to ale říkaly dcery a žena Petra Jarchovskýho, že se jim v tom tak líbilo, že se taky nechtěly vrátit. Problém je, že já Avatara ještě neviděl. Svěrák: Tak já jsem to viděl, ptejte se mě! A vy mlčte, vy dva. Ono je to trojrozměrný, ale je to stavěný do hloubky prostoru, nešahají vám do obličeje, jak to znáte z IMAXu. Je to výborně udělaný. Příběh je ale tendenční, nepřekvapí. Mně jen po dvou hodinách furt padaly ty brejle z nosu. Ale až se na to budeme moct dívat bez brejlí a až bude ta vaše velká televize ukazovat trojrozměrně, to bude ono. Překvapivý pro mě bylo, že to neunavuje. Protože se vždycky říkalo, že v IMAXu nemůžou být moc dlouhý filmy, protože to unavuje oči.
* Člověku ale nejde na rozum, že když už je to nejdražší film všech dob, rozpočet byl 300 milionů dolarů, nedali si větší práci se scénářem. Ten je prostě klišé, navíc na chlup stejný jako u filmu Ten, který tančí s vlky. Nebo u technicky převratných snímků už nezáleží na story?
Forman: Když to vidíte poprvé nebo i podruhý, no tak na tom příběhu asi moc nezáleží. Ale pak, až se ta technická vymoženost okouká, zaručeně vám nebude stačit. Zase budete chtít silnej příběh. Ale já jsem dokonce někde čet’, že je Rusové žalujou, protože jim někoho vykradli.
* Bratry Strugacké prý...
Svěrák: Každý film má mít nějakou atrakci. Buď vstupujete do postav a prožíváte to s nimi, nebo je to sranda, nebo je to tvoření nových světů. Cameron vytvořil nový svět a nechal nás do něj vstoupit. Ale nerozebírejme už Avatara, pojďme se bavit o tom, jestli skončila éra dvojrozměrného filmu. Už teď na tom určitě pracuje spousta lidí, abychom viděli filmy trojrozměrně a nemuseli mít na nose brejle. Protože to bude byznys.
* To určitě. George Lucas už chystá 3D Hvězdné války. A DreamWorks ohlásily, že už nikdy žádný dvojrozměrný snímek nenatočí.
Svěrák: Proč ne? A já myslím, že jakmile se toho chytne pornografie, v tu chvíli se to rozletí po celém světě, protože každej strejda to prostě bude chtít mít doma.
* Znám ale dost lidí, které z 3D bolí hlava. Ta technologie manipuluje s vnímáním, mozek prý vlastně dostává signál, že jde o realitu.
Forman: Ale na to si mozek zvyknééé... Svěrák: Já myslím, že to je podobný, jako když bylo v Praze otevřený metro a někteří říkali, že na ty jezdicí schody nikdy nevlezou, že je to proti přírodě. Hřebejk: No to už Chaplin věděl, že vlezou. Svěrák: A vzpomeňte si, jak to bylo s černobílým a barevným filmem. Dneska už si můžete dovolit natočit černobílej film, protože to je taková jako artistní úchylka. Ale byly doby, kdy by vám to nikdo nepovolil. Černobílej? Na to nikdo nepřijde. No a to samý se stane teď. Lidi prostě budou chtít to 3D, takže vás producenti do 3D budou nutit. A mně to teda nevadí, mně se to líbí. Hřebejk: Ale jak jste říkala, že je to nejdražší film všech dob, tak já si myslím, že už se dlouhou dobu rozevírají nůžky mezi drahými a levnými filmy. Můžeme si říkat, že film jako Avatar stojí 300 milionů, ale zároveň jsou filmy, který stojí úplně zanedbatelný peníze. Třeba film Dvojka, natočenej v pěti lidech, – a je dobrej. Dřív se kina sobě podobala a šel v nich Titanic vedle malýho filmu. Ale v budoucnu asi budou ty paláce pro třírozměrný filmy a na druhé straně jednosálovky pro levné filmy, pro určité publikum, kterému se bude líbit, že je to černobílý a dvojrozměrný. Vemte si, jaká už teď je atmosféra ve Světozoru, v Aeru – a jaká v multiplexu. Ten rozdíl se bude ještě zvětšovat. A mně se líbil ten tvůj příklad s tou pornografií – to bude super! Zaniknou totiž mezilidský vztahy.
Forman: Důležitý bude, aby se zlevnila výroba všech těch přístrojů, aby si to majitelé kin mohli nainstalovat za přístupnou cenu. Pak v tom nevidím žádnej velkej rozdíl – tak prostě bude všechno tři dí. Je to jen technologie, ale lidi budou zase chtít příběh, který by je dojal nebo rozesmál.
Svěrák: Jenže mluvíme o tom, jestli 3D bude tak významné jako třeba příchod zvuku nebo barvy do filmu. Protože ono to není jenom technická věc. Ono to poskytuje jiné možnosti, umožňuje vám to pracovat i s hloubkou prostoru.
Hřebejk: A ještě by pak měly ty filmy vonět, já myslím.
Svěrák: Smrdět by měly. Kdyby válečný filmy smrděly, ten efekt by byl větší.
Hřebejk: Jako protiválečnej myslíš? Svěrák: No jasně. Představ si třeba Zachraňte vojína Ryana...
Hřebejk: No kdyby vlastně divák ještě cejtil, když to někomu utrhne nohu, to by s ním otřáslo možná víc než 3D. Ale byl by problém s větráním.
* Ještě mě napadá: Není to divné, když se o filmu říká, že to je nejdražší film všech dob, jako by to byla nějaká přednost?
Svěrák: Nějaká kvalita, že jo? Fakt se nám podařilo prošustrovat úplně nejvíc peněz. Hřebejk: Tak vždyť ty jsi přece taky kdysi natočil nejdražší českej film, ne? (Tmavomodrý svět) Svěrák: No jistě. A oni už to teď jenom papouškujou. Hřebejk: Přitom kdyby skoro jakýkoli Vávrův film se měl dneska zaplatit, tak by stál miliardu.
* Myslíte si, že film je jen taková hračka pro dospělé, nebo je něčím tak důležitý, že má smysl do něj investovat ty velké sumy?
Forman: Je to hračka. A pěkná hračka! (zvuk na chvíli vypadne) Tam u vás něco jezdííí! Svěrák+Hřebejk: Nééé. To u vás něco jezdí. Svěrák: Možná mezi náma zrovna, jak to jde přes ten oceán, projížděl parník. Forman: Tak ho necháme projet, no. (už se slyšíme) Co jsem to říkal? Aha. Helejte se, film je strašně důležitej a velice mocnej po ty dvě hodiny, co člověk sedí v kině. Ve chvíli, kdy z toho kina vyleze, tak už je ten film jen jedním z mnoha milionů zážitků. Ale pokud je film o něčem, co se člověka nějak dotýká, tak něco uvízne. Jeden film ale názor člověka nezmění. Přeceňovat to, že třeba divák vyleze z kina a jde dělat revoluci, to myslím že neexistuje. Nejdůležitější stejně je, aby to nebyla nuda. Svěrák: Už když jsme žili v jeskyni, tak vždycky ten nejlepší vypravěč vyprávěl u ohně příběhy. A my jsme vlastně vypravěči těch příběhů o tom, jak šel někdo na medvěda, a divák si představuje, co by dělal v jeho kůži. To je ta předávaná zkušenost. A když je to nuda, tak to nikdo u toho ohně neposlouchá. To oni si pak jdou dělat něco jinýho – natřepat si kůže nebo malovat po zdech.
* Dělali jste si někdy těžkou hlavu z toho, že váš film stojí tolik peněz?
Hřebejk: Já si to beru teda vždycky. Můj první film byl drahej. A od tý doby mi vlastně vyhovuje, že točím filmy, které nejsou drahé. Já tu odpovědnost cejtím. Mluví o tom třeba taky Menzel. Forman: Já dám producentovi scénář a on mi řekne, kolik na to sežene peněz. No a za ty peníze se to prostě musí udělat. To se nedá nic dělat.
* Máte třeba spočítáno, kolik stojí pauza na oběd?
Hřebejk: Ono je to relativní, protože můžete třeba udělat dlouhou pauzu a během ní se ve vás může něco dobrýho hnout. Svěrák: Já myslím, že je to špatně položená otázka. Ono vás šokuje, že českej film může stát třicet milionů a že za to by se třeba dalo postavit lůžkový oddělení nemocnice. Jenže třicet milionů by tady panu Formanovi stačilo na dva natáčecí dny, my vlastně natáčíme velice skromně. A nemůžete poměřovat penězi něco, co lidi baví a něco jim dává, i když to nedokážeme analyzovat. Proto taky Klaus nemá rád umělce, že to není možný rozškatulkovat. My nevíme, co způsobuje ta kultura ve společnosti. Ale běda, když není. A podívejte se, co zůstalo po starých civilizacích – Egypt, Řecko, Řím – jenom kultura. Takže je absurdní se ptát, jestli by nebylo lepší dělat něco jinýho. No jo, můžeme stavět dálnice třeba! (zvyšuje hlas) Hřebejk: Ale ta otázka tak nezněla. Ta otázka byla, jestli přemejšlíme o tom, co to stojí, nebo jestli se tím nezdržujem.
* Jestli z toho třeba nemáte výčitky svědomí...
Svěrák: Já dělám, co říkal pan Forman. Dám scénář, producent řekne, kolik na to sežene peněz. A pak předpokládáte, kolik peněz se asi vrátí, a nechcete udělat průšvih, aby někdo kvůli tomu musel prodat třeba dům. Jo, my netočíme filmy za 80 milionů, přestože bychom strašně rádi.
* Pojďme se teď ještě bavit o tom, jak stárnou filmy.
Forman: To je zajímavá otázka, jak stárnou filmy a proč. Člověk když se dneska dívá na těch přes sto let kinematografie, tak vidí, že nejvíc stárne herectví. Tomu příběhu rozumíme pořád, ale člověk se dívá s takovým shovívavým úsměvem, jak to ti herci hrajou. Třeba na začátku minulýho století se točilo všechno možný. No ale na vážné, dramatické filmy z té doby se člověk nemůže koukat, Královna Kristýna s Gretou Garbo je prostě směšná. A na komedie koukat můžete, na Chaplina, na Bustera Keatona.
Svěrák: A je to tím, že je tam ten patos? Že my jsme zcyničtěli? Nebo že je to naivní? A že ta naivita u komedie tolik nevadí jako u toho, co má vzbuzovat vážný emoce?
Forman: Nemyslím si, že by to bylo tím, že jsme cyničtější. Je to spíš styl herectví tý doby.
* Taky nějak víc stárne ženské herectví, nemyslíte? Herečky v těch prvorepublikových filmech tak kňourají, kdežto Hugo Haas mluví skoro normálně.
Hřebejk: Ono to herectví stárne, ale taky získává určitou poezii. Že se člověk s chutí podívá třeba na Garyho Granta. Je to jiný, než herectví řekněme po Marlonu Brandovi, ale má to poezii, noblesu. Mluvím o těch nejlepších hercích. Když se díváte třeba na Adinu Mandlovou, je to nemoderní proti tomu, jak hraje dneska Aňa Geislerová, ale zase tam je šarm, kterej neumím přesně pojmenovat, ale líbí se mi. Svěrák: Styl. Hřebejk: Takže sice máte pravdu, že herectví stárne, ale přidává se tam i nějaká nová hodnota. Forman: Já jsem jednou v šedesátých letech přijel do Londýna a tam hráli chaplinovskou grotesku udělanou ale v těch 60. letech. Tak jsem na to samozřejmě šel. No bylo to zajímavý tím, že tam byl jeden gag za druhým, kdyby ty gagy byly u Bustera Keatona, uváleli byste se smíchy. A tady se v tom kině nikdo nesmál. Prostě když člověk necítí tu nostalgii po tý době, je to kouzlo pryč.
* Mimochodem, chodíte ještě normálně do kina? A můžete si film užít jako diváci?
Forman: Málo. Daleko míň, než jsem chodil dřív. Ale my jsme všichni tak poznamenaný tím, co děláme, že už to jako normální divák nevnímáme. A vlastně ne. Když je příběh silnej, tak mě to vtáhne. Já se třeba najednou přistih, že čumím na film tak, jako jsem kdysi čumíval, když jsem viděl Rachel Getting Married, Rachel se bude vdávat. Za prvý je to prostě lidský příběh. A za druhý, jak se tam lidi chovaj na tom plátně! Až člověk přestane koukat na film a kouká na život. V tom je ten jedinej rozdíl. Přestaneš vnímat, že tě tam chce někdo bavit, a bavíš se, aniž o tom víš.
* Může vás film ještě něčím překvapit?
Forman: Pokud se týče příběhu, tak ano. Novinky technický mě nijak nepřekvapujou, ty očekávám. Ale příběh musí chytnout. A to je těžký, protože příběhy se vlastně opakujou. Ale když je stejnej příběh udělanej, jak ho člověk před tím nikdy neviděl, zase tě chytne. Hřebejk: Mně se líbí, když se podaří zkombinovat pocit autenticity ve filmu, který je stylizovaný, to je třeba pro mě film HappyGo-Lucky. A tenhle pocit mám, aniž bych vám chtěl podlejzat, celoživotně z vašich filmů, pane Formane. Forman: Teď jsou dva nový filmy, který se mi moc líbily: Precious, já nevím, jaký to bude mít česky název, o černošce takový tlustý, vošklivý, nehezký. Velice silnej film. A potom The Hurt Locker, o válce v Iráku. A to je teda udělaný, prostě člověk tomu najednou věří. Není ti to prodávaný jako: Teď se na to koukej, jakej jsem udělal válečnej film. Svěrák: A přitom to udělala ženská. Hřebejk: Bejvalá žena právě toho Camerona, Kathryn Bigelow. Svěrák: Možná dostane Oscara za to. Hřebejk: No možná si budou s tím Cameronem konkurovat. Svěrák: Takže když se ptáte na to, jestli ještě čekáme nějaký překvapení, dalo by se říct, že člověk má pocit, že už všechno viděl. Ale vždycky přijde zase nějaký nový nápad... Hřebejk: ... nebo zapomenutý. Svěrák: Takže furt je to zajímavý. Forman: Ono to souvisí s tím, že nakonec – co chceme z toho plátna? Chceme pravdu. No jo, jenomže to je těžký, protože pravda sama o sobě je strašně nudná. Právě proto, že to je pravda. A jak má člověk přijít s nějakou novou pravdou, když už bylo všecko řečený? Anebo musí tu starou pravdu říct způsobem, jak ji ještě nikdo předtím neřekl.
* Co je vlastně nejhorší na tom, být režisérem?
Forman: Nejhorší jsou všecky ty pochyby, který tě provázej. Protože dokud ten film vlastně nepředstoupí před diváka, tak vůbec nevíte, jestli se vám to povedlo, nebo ne.
* A ani to nemůžete dát najevo před štábem, ty pochybnosti...
Forman: No... hlavně před producentem. Svěrák: Před nikým. Ani sám před sebou. Protože jinak by člověk byl paralyzovaný a nemoh’ točit vůbec. Forman: Jasně. To je pravda. Svěrák: My si musíme namlouvat, že víme, že to zvládnem. Forman: Každej, i když dělá jakoukoli sračku, si musí myslet, že dělá ten největší a nejlepší film na světě. Svěrák: Což je vlastně obdivuhodný u těch, co dělaj tu velkou sračku, že si to dokážou myslet. Promiň, že se dívám na tebe (k Hřebejkovi), tím jsem nic nemyslel jako. Hřebejk: Já taky nic neříkám...
* Ono se říká, že každý režisér si myslí, že je tak trochu Pánbůh, který si může stvořit vlastní svět. Cítili jste se někdy tak?
Forman: Helejte se, filmovej plac, to je poslední místo v civilizovaným světě, kde existuje a naopak se vyžaduje diktatura. To se nedá nic dělat. Svěrák: Já mám takový ty zážitky, jak člověk třeba natáčí dva měsíce a všichni ho poslouchají, s láskou. A pak jsem jel domů a skočila na semaforu červená. Já to projel a říkal si: Blbci, nevědí, že jedu! Takže od tý doby už radši prosím, aby mě vozili ráno na plac a večer zase domů. Forman: Já vím, že když Honza Němec měl dělat v Kanadě film, tak přišel před prvním dnem natáčení na plac a řek’, že zejtra ráno tam chce mít tisíc na zlato nabarvených šneků. A nikdo se nezeptal proč a na co. Prostě celou noc sháněli a barvili šneky. Tomu říkám diktatura. Svěrák: A použil je potom? Forman: On nepřišel. Nedostavil se. A měl je tam.
(tady končí náš seriózní rozhovor) „A tak ňáký drby mi ještě řekněte, co se tam u vás děje v Česku?“ zatouží pan Forman. A Jan Svěrák řekne, že už je to mimo protokol. Takže, laskavý čtenáři, musíš za dveře. Snad mi tři diktátoři odpustí, když prozradím jen témata: Pohřeb Ivana Medka. Kdo vyhraje v Česku volby? A využívá Kalousek Schwarzenberga, nebo Schwarzenberg Kalouska? A co dělá Obama?
Najednou bylo skoro jedenáct v noci, v Connecticutu odpoledne. Miloš Forman byl svěží, taky díky svému převrácenému životnímu rytmu – v noci pracuje, vstává po obědě. Pak nám ještě trochu otáčel monitorem, abychom si to tam u něj mohli pořádně prohlédnout: Za okny jeho obydlí, původně stodoly, taky ležel sníh. „A pomalinku by měl vylézt medvěd.“ – „No kdyby právě teď rozbil to okno za vámi...“ spřádají hned dva tvůrci v Praze akční trhák. „Takhle se opřel prackou o tohle okno, druhou vydrápával zrní z krmítka a žral. Byl větší než já, pak jsem zkusil na to místo na skle dosáhnout. Volali jsme na Andyho a Jima. „Co má bejt?“ zhnuseně odešli. Medvěd za oknem je normálka. Daleko víc je nadchlo, když maminka s babičkou začaly třískat poklicemi, aby medvěda odehnaly. Jan Hřebejk najednou zpozorní: „Ale je to úžasný. Rozumíte, vy sedíte v tom Connecticutu, my jsme tady u Anděla a já vidím, jak za váma leží ta Knížka o kundě, že jo?“ – „Jo tamhlééé!? Ježišmarjááá, člověk si musí dávat bacha na všecko!“ Jan Svěrák zase podotkne, že u Formanů ještě neodstrojili stromeček. „To má být na Tři krále pryč, ne?“ Prostě asi ještě nezavolali rekvizitáře, ne? Pozdě v noci, trochu neradi, se loučíme a jdeme spát. A naše postele budou od sebe přes šest tisíc kilometrů.
O autorovi| Alena Plavcová, alena.plavcova@lidovky.cz
