Troufám si tušit, že léta po Hutkově návratu ho mnoha lidem zafixovala buď jako předzpěváka lidovek, nebo autora k nesnesitelnosti obehraného „co je nejkrásnější, co je nejkrásnější“, tedy Náměšti. Tohle album (vydané prvně švédským Šafránem v roce 1979) je jiné.
Hutka tu ve vlastních písních jde na dřeň témat své doby, ale při dnešním poslechu vlastně stálých: nejvíc asi té titulní, kterou si k silvestrovskému bilancování pustí jen drsná povaha („byly to jen přemety a žádná cesta životem“). Kdo nikdy anebo pár let neslyšel text (předělaný z pretextu Pavla Kohouta) Kat Mydlář, čeká ho vybroušená palba bez zbytečných míst, humor mrazivý nejen pro pointu („proč nás maj stínat cizozemci, když líp to můžem udělat“), ale i pro paradox kramářského valčíčku a Hutkovu lišácky „jevištní“ dikci. A posluchači nadšení slavnou Velkou zpovědí od Nohavici si můžou poslechnout Církevní tatíky a objevit, co si Hutkův obdivovatel – třeba podvědomě – vypůjčil.
To album, sestavené Jindřichem Kučerou, je jak z jednoho kusu – přes všechny paradoxy a zákruty, od patosu písně věnované Vlastě Chramostové až k výsměšné Sociální baladě. Leccos tu zestárlo, ale ne Hutkův styl: na to je příliš mimo jakékoli (i dobové) normy.
O lidech, jako je Hutka, míváme často ustálenou představu. Jenomže stačí, aby místo klišé z médií znělo chvíli samo jejich dílo, a něco mnohem plastičtějšího a otevřenějšího rozmetá pravdě nepodobné klišé. Skladatel John Cage pro ten stav posluchačské otevřenosti měl gratulantský pozdrav: šťastné nové uši! Tak tedy – happy new ears!
O autorovi| PAVEL KLUSÁK, hudební publicista
