Mohyla v temném háji, velšsky „Bryn Celli Ddu“. Tak se jmenuje nejznámější megalitický památník na ostrově Anglesey u pobřeží Walesu. Jako tolik jiných neolitických monumentů zůstával po staletí bez povšimnutí. Vykopávky zahájené roku 1865 nepřinesly uspokojivé výsledky, práce modernějších archeologů v letech 1928 a 1929 však začala odhalovat složitou historii místa. Přesto si někteří badatelé dosud nejsou jistí, v jakém sledu různé části monumentu vznikaly.
Bryn Celli Ddu se zrodil ve středním neolitu, původně šlo o tzv. „henge“ – kruhový objekt uspořádaný kolem ústřední stavby. Jako další památníky tohoto typu v mnoha částech Velké Británie ho obepínal kruhový násep, na jehož vnitřní straně byl příkop o průměru 21 metrů, asi 1,8 m hluboký a 5,2 m široký.
Archeologové, kteří tu kopali ve 20. letech minulého století, si zprvu neuvědomili, že příkop a násep jsou dřívějšího data než megalitický hrob pod mohylou, která je dnes převyšuje: tento klíčový objev byl učiněn až později. Bryn Celli Ddu se tedy stavěl v opačném sledu než jiné megality, což potvrzuje názor, že neolit byl obdobím změny a kontroverze. Lidský popel pod menhirem Podle některých badatelů souřadnice monumentu na nízkém pahorku neodpovídají dráze žádného nebeského tělesa, jsou ale v jedné přímce s kamenitým pahorkem a osamoceným menhirem mezi ním a hrobkou. Pahorek i menhir se nacházejí na severozápadní straně mohyly.
Uspořádání neolitických monumentů v západní Evropě, včetně Stonehenge, je bezesporu svým způsobem systematické, zatím však nemůžeme nade vši pochybnost prohlásit, že uspořádání Bryn Celli Ddu mezi třemi body bylo úmyslné.
Kruhové kamenné památníky jako Bryn Celli Ddu a Stonehenge jsou někdy považovány za obranné stavby, soudě podle umístění příkopu na jejich vnitřním obvodu ale asi sloužily jiným účelům. Pevnosti, které lidé stavěli na vrcholcích kopců na konci doby železné, byly naproti tomu obehnány příkopem na vnější straně náspu, a mohly se tak snáze ubránit útočníkům.
U památníkům typu „henge“, jakým byl původně Bryn Celli Ddu, navíc přes příkop obvykle vede jeden nebo více chodníků. Stejně jako umístění příkopu samého, i celkové uspořádání těchto staveb, jak se zdá, popírá názor, že sloužily k obraně. Účelem příkopů a průchodů záměrně ponechaných v náspu nejspíš bylo zpřístupnit činnosti, které se odehrávaly uvnitř kruhu, a snad zároveň umožnit, aby ovlivnily dění ve světě za jeho hranicemi.
Pokud tedy příkop na vnitřní straně náspu neměl žádnou praktickou výhodu, musíme souhlasit s většinou archeologů, že kruhové stavby tohoto druhu sloužily alespoň částečně rituálním účelům – byly dějištěm náboženských prožitků a obřadů. Někteří autoři je dokonce nazývají „svatyněmi pod širým nebem“.
Rituální interpretaci potvrzují menhiry uspořádané do kruhu na vnitřním obvodu příkopu v Bryn Celli Ddu. Původně jich tu stálo 14 a několik jich zůstalo dodnes. Pozici ostatních archeologové určili podle jam, do nichž byly zapuštěny. Určitě neplnily praktickou funkci. I jejich vztyčení jistě provázely rituály, soudě podle nálezu malého množství popela z lidských kostí a rozdrceného křemene u paty některých z nich.
V jednom případě bylo téměř zcela zpopelněno tělo asi patnáctileté dívky. Smrt, možná obětní, souvisela s neolitickou architekturou atlantické Evropy. A už se nám začíná rýsovat určitý vzorec, v němž figurují symboly (například křemen) a přechod z jedné vrstvy kosmu do druhé (smrt).
Chmurné druidské obřady Měli bychom také mít na paměti, že nové bělostné náspy musely v zelené krajině vápencových kopců působit úchvatně. První reakcí mnoha lidí při pohledu na tyto stavby je proto bezvýhradný souhlas s teorií, že se tu konal nějaký druh rituálů. Představíme si chmurné druidské obřady, při nichž ctihodní vousatí muži v dlouhých hávech vzhlížejí k nebeských tělesům. Na druhé straně mnoho archeologů tvrdí, pravděpodobně správně, že tyto činnosti byly hospodářské, stejně jako náboženské: lidé možná do kamenných kruhů vstupovali nejen proto, aby obětovali bohům, ale také tu obchodovali se zbožím a zvířaty. Scházeli se tu příslušníci různých skupin roztroušených po velkém území a upevňovali své vzájemné vztahy. Ekonomické aktivity se přísně neoddělovaly od náboženských. Náboženství bylo nedílnou součástí každodenního života, nikoliv jeho pozlátkem. Neolitičtí lidé si nedovedli představit život bez náboženství. Jaký vliv tedy mělo budování (nejen používání) těchto monumentů na každodenní život?
Postavit henge určitě vyžadovalo pečlivé naplánování a organizaci práce. Lidé ale tehdy již znali chodbové hrobky, dílo svých předků, které dokazovalo, že vybudovat velkou stavbu je v lidských silách. Jestliže se spojila skupina lidí, aby postavila henge, musela mít nějakého vůdce, který její práci koordinoval a postaral se o dostatečný přísun potravy.
Zvířecí kosti objevené v neolitických kruhových stavbách ve Velké Británii dokládají, že významným zdrojem obživy byl lov. Navíc se zdá, že kromě „obyčejné“, manuální práce na stavbě těchto velkých monumentů se tu odehrávaly i nějaké specializované činnosti. Někdo musel rozhodnout, že se na daném místě postaví henge, nebo o tom možná rozhodla skupina lidí; někdo musel narýsovat kruhový půdorys, určit, kde budou chodníky, dát dohromady pracovní síly atd. Byla to asi složitá společnost, nic však nesvědčí o tom, že se v místě henge lidé usadili – nežili zřejmě ani v jeho blízkém okolí. Šlo pravděpodobně spíše o společenská a náboženská shromaždiště.
Centrum obklopené vodou Sama o sobě je však interpretace těchto monumentů jakožto míst, kde se lidé scházeli k výkonu nespecifikovaných „rituálů“ nebo „náboženských“ činností, příliš úzká a neurčitá. Rituální praktiky a význam pojmů jako „smrt“ jsou vždy zasazeny do konkrétních kosmologických a sociálních souvislostí; nejsou univerzální. Zásadně důležitá otázka proto zní: Souvisely nějak tyto kruhové památníky s neolitickým pojetím kosmu?
Hledání odpovědi začínáme konstatováním, že dnešnímu divákovi prohlubně kolem kruhových megalitických památníků připomínají vodní příkopy u středověkých hradů.
Tento dojem není pustým výplodem fantazie, jak by se mohlo zdát. Archeolog Colin Richards přesvědčivě argumentuje, že záměrem stavitelů kruhových neolitických monumentů na Orknejích, souostroví u severního pobřeží Skotska, bylo naplnit obvodové příkopy vodou, a vytvořit tak mikrokosmos založený na vztahu mezi protikladem země–voda, který – jak Richards nejspíš správně předpokládá – byl součástí neolitického pojetí vesmíru. Podle jeho analýzy byly hlavními „elementy“ neolitického myšlení země, voda, oheň a vzduch.
Henge se tak stával mikrokosmem neolitické kosmologie. Ústřední prostor byl obklopen vodou (příkopem) a zemí (náspem); vzduch a nebesa (pojem výšky) byly zdůrazněny menhiry uspořádanými do kruhu, na Orknejích až pět metrů vysokými; oheň byl uprostřed, uzavřený do monumentálního ohniště.
***
David Lewis-Williams je emeritním profesorem antropologie na univerzitě v Johannesburgu.
Archeolog David Pearce působí jako výzkumný pracovník tamtéž.
Text je ukázkou z knihy Uvnitř neolitické mysli, kterou vydalo nakladatelství Academia.
V kamenném kruhu kvetl obchod i vzývání bohů
Náboženství bylo v neolitu nedílnou součástí každodenního života. Tehdejší lidé vstupovali do megalitických monumentů, aby obětovali bohům. Zároveň se v nich však obchodovalo se zbožím a zvířaty. Scházeli se tu příslušníci různých skupin a upevňovaly se vzájemné vztahy.
ANGLESEY
Podél vnitřního obvodu příkopu původně stálo 14 menhirů. Některé se tam tyčí dodnes, pozici dalších archeologové určili podle jam, do nichž byly zapuštěny. Jejich vztyčení provázely rituály: svědčí pro to nalezení popela z lidských kostí a rozdrceného křemene u paty některých menhirů.
Monument Bryn Celli Ddu vznikl ve středním neolitu. Původně šlo o tzv. „henge“ – kruhový objekt uspořádaný kolem ústřední stavby. Obepínal ho kruhový násep, na jehož vnitřní straně byl příkop o průměru 21 m asi 1,8 m hluboký a 5,2 m široký.
Rekonstrukce neolitické mohyly Bryn Celli Ddu
Náboženství bylo nedílnou součástí každodenního života, nikoliv jeho pozlátkem
