Divadlo svět se jmenuje dokument Aleny Hynkové, který vznikl v České televizi. Po dlouhé době jsme v něm viděli skutečně ty, kteří v listopadu 1989 sametovou revoluci „dělali“, a ne ty, již si ji přivlastnili a post festum vytrubovali do světa, jací byli revolucionáři a kolik partyzánů ve sklepě ukrývali. Hezky to v dokumentu řekl Břetislav Rychlík, když vzpomínal, jak rychle se na demonstracích objevovaly typy, které by s ním dřív nešly ani po jednom chodníku. A jak se podpisy jeho a jiných podporující stávku původně první ocitly na šedesátém sedmém místě. Soudruzi z Divadla Jiřího Wolkra si dali tu práci a plachty přečíslovali. Velkým kladem snímku bylo, že se hekticky nerozbíhal do stran a nechtěl stihnout vše. Vybral si nejdůležitější část dění a ukázal, jak se z pražských a brněnských divadel nitky rozběhly dál. K dokreslení situace úplně stačil dialog Jana Kačera s Janem Potměšilem, rekapitulující bouračku cestou z Ostravy, kam oba jeli informovat, co se děje. Dokument postihl i předchozí sbližování disentu a divadelníků, které se zintenzivnilo poslední dva tři roky před listopadem. Ono totiž divadlo je zvláštní prostor, v němž se osobní vazby nikdy neztrácejí. A na tom se mohlo stavět i v době normalizace.
A tak tu hovořili i lidé, bez kterých by se tehdy nic nedělo a mnohé z nich už ani veřejnost nezná, protože se nikam necpou. Karel Steigerwald před časem napsal: „K potrestání zůstanou jen ty zapomenuté osoby, které vzpouru 1989 opravdu rozfoukaly. Jednu připomenu: Vlasta Gallerová, dramaturgyně Realistického divadla ničemy Zdeňka Nejedlého. Pod tímto svícnem bylo tenkrát semeniště rebelů.“ Není to nic nového pod sluncem, že dobré skutky bývají po zásluze potrestané. Tolik se toho napsalo o tom, že do Divadla Labyrint, jak se posléze Realistické přejmenovalo, nechodí diváci a dělá se tam výlučná dramaturgie. Jestli bylo smyslem zlikvidování Labyrintu to, aby se zde dvacet let po revoluci hrálo celkem nudné divadlo s eklektickou dramaturgií, tak prosím. A plno tam taky nemají. Kvýročí revoluce vyšel i rozhovor s Jiřinou Švorcovou v Blesku. Nabídl hlavně obligátní žvásty typu, jak se tam či onde sešla s prostými ženami a povídaly si. „Bylo to takové posilnění, protože jsme věděly, že strana žije, nezapomíná na své základní cíle, na myšlenku toho, čemu strana slouží, co by měla být a z čeho se uhnulo.“ Došlo ale i na vinohradské divadlo, které musela opustit. Tehdy hrála i v Topolových Hlasech ptáků a její výkon byl velmi slušný. Dodnes si ale nepřipustí, že ne kolegové herci, na nichž nenechala nit suchou, ale publikum ji na jevišti nechtělo, na jednom z představení ji málem vyneslo v zubech. Dnes už by to zřejmě bylo každému ukradené. Divím se, že už nebyla povolána do nějaké té televizní Návsi nebo Lékárny.
