Je známo, že naši řidiči zhusta vyjíždějí do zahraničí nedostatečně informováni o lokálních nuancích pravidel silničního provozu. Proto jsem během své návštěvy Sicílie sepsal tento krátký přehled odlišností, které by tam mohly nepřipraveného českého řidiče zmást či vyvést z míry. Doufám, že by se mohl stát základem pro obsáhlejší materiál, který bude české ministerstvo zahraničí rozdávat automobilistům a motocyklistům, kteří se vydají tímto směrem. Neboť, ačkoliv tamní silnice matou tím, že jsou svým značením navlas podobné těm našim, celý dopravní systém je založen na zcela odlišných základech a je třeba být připraven. Ne snad na perzekuci dopravními policisty – ti provoz buď sledují s pobaveným úsměvem, nebo se před ním skrývají do přilehlých tratorií – ale před kulturním šokem.
Na první pohled viditelnou změnou je rozšíření typů komunikací, které mohou sloužit motorovým vozidlům. K typickým silnicím přibývají i cestičky v parku (jsou-li vyasfaltovány), chodník (chodník o šíři menší než jeden metr je vyhrazen pro jednostopá vozidla) a „velký asfaltový plac, po kterém se jezdí křížem krážem“ (přesné označení se mi nepodařilo zjistit, ale je označen piktogramem „pěší zóna“). Toto opatření má zřejmě zajistit vyšší dopravní propustnost sicilských měst. Českého řidiče možná překvapí úprava přednosti zprava, která se začíná používat až ve chvíli, kdy je kapacita křižovatky zcela zaplněna, a filozoficky zcela jiný význam dopravního značení. Značky jsou zde zřejmě rozděleny do tří skupin: dopravní značení informativní (patří k nim semafory, na nichž červené světlo upozorňuje řidiče, že se při vjezdu do křižovatky setká s více vozidly přijíždějícími ze strany, než když mu svítí zelené světlo; a zákaz vjezdu všech vozidel – u nás vykládaný jako jednosměrka – které ho informuje, že na něj budou protijedoucí vozidla troubit), dále dopravní značení vyloženě dekorativní, do nějž jsou zařazena veškerá vodorovná dopravní značení a zákaz vjezdu, není-li doprovozen ocelovou zábranou přes celou šířku komunikace, a nejvyšší povolená rychlost. Samozřejmě existuje i dopravní značení závazného charakteru – ocelový řetěz, napnutý přes celou šířku vozovky, a plocha posypaná skleněnými střepy – ale používá se jen zřídka. Je-li navíc vedle řetězu prostor o šíři alespoň šedesát centimetrů, případně jsou-li střepy rozmístěny řídce, neplatí toto dopravní značení pro jednostopá silniční vozidla. Jízda v protisměru se povoluje, je-li v protisměru málo vozidel nebo je-li protisměr dostatečně široký, parkování je povoleno naprosto všude, dodržíte-li vzdálenost alespoň třicet centimetrů od krajního stolu venkovní restaurace s nepříjemným číšníkem. Když si tento způsob jízdy osvojíte, brzy zjistíte, oč efektivnější, kreativnější a zábavnější je než Německem inspirované štábní řízení, které se z nepochopitelných důvodů stále provozuje v Česku. Zdá se však, že naše lobby výrobců blatníků není zatím dostatečně silná, aby ho prosadila a porazila lobby provozovatelů extrémních sportů, pro něž by sicilská pravidla silničního provozu na našich silnicích znamenala okamžitý krach. Protože kdo by utrácel za skok padákem, pokud by si mohl vyrobit stejné množství adrenalinu prostou cestou na nákup.
